5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Emoce. Pro malé děti velké téma

Emoce. Pro malé děti velké téma

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 5.2.2016 | Vydání: 2/2016

Vyznat se v tom, co cítíme, správně pojmenovat své emoce a také je adekvátním způsobem vyjádřit. To je téma nové knihy britské pedagožky Vanessy Rogers, se kterou jsem mluvila o tom, jak mohou učitelé dětem v této oblasti pomoci.

Emoce. Pro malé děti velké téma

Zajímalo mě, proč si Vanessa pro svou novou knihu vybrala právě toto téma. „Pro děti může být složité poznat, jak se cítí a jak by své pocity měly dát najevo. Mohou strádat, protože nedokážou projevit svou zlost, to, že se cítí trapně, že mají z něčeho radost, že si něco užívají. Podle mého názoru schopnost emoce pojmenovat a projevit neodmyslitelně patří k efektivní komunikaci,“ říká. „Domnívám se, že dospělí, zejména ti, kteří jsou s dětmi v úzkém kontaktu, což jsou rodiče a učitelé, hrají podstatnou roli v budování schopnosti projevovat emoce zdravým způsobem. Během své praxe jsem si uvědomila, jak moc jsou děti závislé na tom, s jakými modely chování se setkávají. Měly by mít příležitost k tomu, aby si mohly přehrávat různé role, aby mohly diskutovat a také zkoušet různé způsoby, jak mohou dát najevo své pocity, a to v bezpečném, podporujícím prostředí.“

Setkávám se s tím, že někteří dospělí považují podobné aktivity za něco nesmyslného nebo zbytečného. Dokonce si myslí, že pokud s dětmi budeme mluvit o emocích, vychováme z nich přecitlivělé jedince. „Sociální dovednosti patří mezi ty nejdůležitější věci, které se děti mohou učit. A nepatří sem jen schopnost porozumět vlastním emocím a pocitům, ale také budovní empatie a bohatšího porozumění světa kolem nich,“ konstatuje Vanessa Rogers. „Podle mého názoru má každý pocit své opodstatnění. Jde o to, jak jej dáme najevo, což může být pro děti náročné, zejména když se neučí, jak to udělat vhodným způsobem. Pokud děti například vyrůstají v prostředí, kde dospělí své problémy řeší křikem a fyzickou agresivitou, nemají jak se naučit vhodnější způsob. Může se také stát, že se v takovém prostředí začnou cítit stresované a úzkostné a že přestanou komunikovat se svým okolím. Ani jedno její dobré pro jejich duševní zdraví, necítí se v tom dobře. Proto ve své knize nabízím skupinové aktivity, hry a také pracovní listy, které by měly dětem pomoci, aby se naučily dávat své pocity najevo zdravým a pozitivním způsobem a také aby se naučily, že by měly respektovat, jak se cítí ostatní. Pochopit, jak se emoce ‚chovají‘, co vede k tomu, že se zlobíme, jsme smutní nebo naopak šťastní, že máme další pocity, které k lidem patří, podporuje seberegulaci chování a také schopnost vybrat si, jak budeme jednat a reagovat. Podle mého názoru je lepší, pokud je dítě citlivější, protože díky tomu lépe dokáže reagovat na to dobré i špatné, co život přináší, a také si dokáže s ostatními věci spíše vyříkat, než je řešit ‚ručně‘.“

Jak se cítí kluci a holky?

Holky jsou citlivé a kvůli všemu brečí, kluci jsou „drsňáci“ a rádi věci řeší „ručně a stručně“. Podobná klišé Vanessa Rogers neslyší ráda. „Tyhle nezdravé stereotypy mohou dívkám i chlapcům komplikovat projevování jejich pocitů zdravým způsobem. Například staromódní názor, že kluci nebrečí a dívky všechno moc řeší, v moderním světě nikomu nepomůže. Dnes se muži a ženy spolupodílejí na péči o děti, což dříve nebylo zvykem, a i jejich pracovní život vypadá jinak než to, jak pracovaly předchozí generace. Domnívám se, že emoce souvisejí spíše s tím, jakou osobnost daný člověk má, než s jeho pohlavní příslušností. Když se budu s tuctem dívek dívat na smutný film, tři se budou smát a říkat, že to je pitomost, a většina si bude povídat o tom, co viděly, a jejich emoce budou zrcadlit to, co předvádějí herci. Další tři pak ty nejsmutnější okamžiky filmu propláčou. Které z nich reagovaly „správně žensky“? Všechny, a stejně by to mohlo vypadat, pokud by se na smutný film dívala skupinka kluků,“ vysvětluje Vanessa. Dodává, že o chlapcích si lidé často myslí, že své emoce dávají najevo agresivním chováním. „Pokud tak zareaguje dívka, dostane se jí napomenutí, kdežto u chlapce se to bere tak, že ‚to je prostě kluk‘. Domnívám se, že bychom měli děti povzbuzovat v tom, aby nám řekly, jak se cítí, a že bychom jim měli dát najevo, že jim pozorně nasloucháme, a přitom bychom neměli akceptovat chování, které je nevhodné. Je naprosto v pořádku, když se dítě zlobí na sourozence, který si půjčil nějakou jeho věc bez dovolení, ale rozhodně nelze akceptovat, pokud to řeší fyzickým násilím.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 2/2016 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!