5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Indické děti mají strach z autority

Indické děti mají strach z autority

Autor: Marie Těthalová | Datum: 6.2.2008 | Vydání: 2/2008

Jana Švecová strávila rok dobrovolnickou službou v Indii. Věnovala se práci s kluky, kteří nemají domov a odešli do velkoměsta za prací nebo za vidinou lepšího života. V Indii žijí na ulici tisíce dětí; mezi nimi se najdou takové, které by u nás ještě chodily do mateřské školy, ale místo toho pracují v nelidských podmínkách a za minimální odměnu.

V Indii jsi pracovala celý rok. Kde přesně jsi působila?

Středisko, ve kterém jsem byla, je ve městě Bangalore na jihu Indie. Je to hlavní město jednoho z indických států, Karnataky, a má mezi čtyřmi až sedmi miliony obyvatel. Oni to tam neumějí přesně spočítat. V Indii jde o středně velké město. Bangalore má chudší i bohatší čtvrti a já jsem žila v jedné z těch chudších.

Co tě vedlo k tomu, že sis vybrala službu v Indii?

Indii jsem si nevybrala sama, byla mi nabídnuta. Měla jsem - jako někteří lidé, kteří chtějí vyjet do ciziny - svůj „africký sen“, ale když mi salesiáni nabídli tohle, přemýšlela jsem o tom, jestli je podstatné to místo nebo spíše chuť někomu pomáhat.

Jak vypadala tvoje práce v salesiánském středisku?

Bylo to především zajišťování náplně volného času pro kluky ve věku od pěti do šestnácti let. Kluci, kteří přišli z ulice, neměli žádné zázemí, někdy jen jednoho z rodičů… Pocházeli z rodin, které jen tak přežívaly. A tak odešli z domova s nadějí, že ve městě najdou práci, doufali, že si vydělají peníze a budou se mít lépe, nebudou strádat. Většině z nich bylo tak deset let, ale našli se mezi nimi i mladší; jednou nám třeba dovedli čtyři sourozence a nejmladšímu bylo teprve pět let. Tyhle děti byly v hrozném stavu, špinavé, otrhané, ani nemluvily… Tak jsme je vykoupali, dali jsme jim nové oblečení; chtěli jsme je i učesat, ale to nešlo, vlasy měli slepené do cucků. Museli jsme je ostříhat, jinak to nešlo. Až když z nich všechno „spadlo“, začaly s námi komunikovat. Já jsem měla na starosti právě tyhle nováčky. A to si asi umíš představit, co to bylo za kluky… Neměli disciplínu, neuměli anglicky, nebyli zvyklí na nějaký režim. Měla jsem za úkol je nějak zabavit během těch prvních několika přijímajících dnů, kdy nebylo jisté, jestli zůstanou u nás nebo přejdou do jiného střediska či zpět do rodiny. A děti, které byly osiřelé, musely podle zákona do státního zařízení. Kluci, kteří u nás čekali, co s nimi bude dál, pochopitelně během této doby různě zlobili. Byla to taková pružně se měnící skupina, jeden den jich bylo třeba pět a další dvacet a my dobrovolníci jsme jim vymýšleli různé aktivity. Hodně je bavilo kreslit, takže když bylo nejhůř a už jsme s kolegyní opravdu nevěděly, co s nimi, daly jsme jim barvy a papíry a na dvě hodiny byl klid. I patnáctiletí kluci se vrhli na vodovky, seděli a malovali… Taky jsme jim půjčovaly knížky a kluci si četli. Ještě jsem s kolegyní měla na starost lékárničku, a když se něco stalo, tak jsme kluky ošetřily nebo jsme s nimi šly k doktorovi. Každý týden do střediska chodila zdravotnice, která kluky kontrolovala. Jednou jsem šla s jedním z kluků k zubaři, to byla docela hrůza. Ordinace vypadala jako garáž, kde vedle sebe stála řada křesel. Všichni viděli a slyšeli všechno…

Zní to jako náročná práce, to si ani neumím představit.

Já jsem si to dřív taky představit nedokázala. Některé rodiny se tam o děti starají úžasným způsobem; i když však Indové rodinu považují za velkou hodnotu a cení si ji, jsou někteří rodiče rádi, že mají dítě z domu, doufají, že se ve městě nějak protluče… To je docela paradox. Očekávají, že si jejich dítě najde práci, ale už je nezajímá, že to bývá strašná práce v nelidských podmínkách a že tam děti bývají i zneužívané. Měli jsme na starost kluka, který chodil do práce už od sedmi let; celý den musel stát v horké vodě.

Salesiánští sociální pracovníci se tyto děti snaží kontaktovat. Vysvětlují jim, že nemusí žít na ulici a denně chodit do práce, ale že mají i jinou možnost. Nabízejí pomoc i jejich rodinám, které pak nejsou závislé na práci vlastních dětí. A ty se mohou vrátit domů. Tohle řešení je podle nich nejlepší; Indové věří, že i špatná rodina je lepší než žádná.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 2/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!