Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Integrace nevidomého dítěte v mateřské škole

Integrace nevidomého dítěte v mateřské škole

Autor: Marie Těthalová | Datum: 4.1.2012 | Vydání: 1/2012

Tomáš Rybařík se narodil s atrofií zrakového nervu, nevyvinul se mu nerv propojující oko a mozek. Jeho maminka Renata Rybaříková říká, že o integraci stáli především proto, aby Tomášek neztratil kontakty s dětmi ze svého okolí. „Nechtěli jsme, aby doma do budoucna neměl přátele. Tomáš je navíc docela soutěživý a se zdravými dětmi vše stíhá.“ Bez pomoci Střediska rané péče a SPC Litovel a také bez vstřícnosti mateřské školy ve Velkém Týnci by to šlo podle jejích slov těžko. Mgr. Marcela Zajícová ze školky ve Velkém Týnci, kam Tomášek tři roky docházel, říká, že poté, co Tomáškovi rodiče podali žádost o přijetí nevidomého dítěte do mateřské školy, začali spolupracovat se Speciálně-pedagogickým centrem pro zrakově postižené v Litovli. „Pracovníci SPC pomohli zajistit asistentku pedagoga. Integraci také předcházela žádost o navýšení finančních prostředků na asistenta pedagoga. Před začátkem školního roku se chlapec společně s maminkou přišel do školky podívat, ukázali jsme si třídu, hernu, umývárnu, WC, šatnu a zahradu mateřské školy. Ve třídě, do které chlapec docházel, jsme neprováděli žádné větší úpravy – pouze jsme na židličku, skříňku a háček na ručník zavěsili malého plyšového medvídka, aby si chlapec své místo lépe poznal (měl značku medvídka),“ vysvětluje Marcela Zajícová. Dodává, že mateřská škola spolupracovala se Speciálně-pedagogickým centrem pro zrakově postižené v Litovli. „Konzultace ochotně poskytovala Mgr. Veronika Růžičková, Ph.D. z Ústavu speciálně-pedagogických studií Univerzity Palackého v Olomouci. Zejména na začátku integrace nám informace poskytly také pracovnice Střediska rané péče pro rodiny s dětmi se zrakovým a kombinovaným postižením v Olomouci, se kterým rodina spolupracovala do nástupu chlapce do mateřské školy. Nesmím samozřejmě opomenout výbornou spolupráci s rodiči dítěte.“

Začátek byl náročný

Mnohé děti mají na začátku docházky do mateřské školy adaptační problémy. Nevyhnuly se ani Tomáškovi. „Nejtěžší bylo překonat počáteční adaptační problémy dítěte. Chlapec vyrůstá v malé vesnici. Najednou se dostal do třídy plné někdy i plačících dětí. Hluk a nové neznáme, prostředí udělaly své. Po téměř dvou měsících se nám však podařilo adaptační problémy překonat. Chlapec chodil do školky rád, našel si zde nové kamarády, kterým byl rovnocenným partnerem. Žádný problém ve vztazích s ostatními dětmi se po celou dobu docházky nevyskytl,“ vzpomíná Tomáškova učitelka. Renata Rybaříková doplňuje, že Tomášek chodil od začátku na celý den.

Jak nevidomé dítě zvládalo pobyt mezi vidícími vrstevníky? Mělo asistenta? „Ve třídě pracovala po celou dobu docházky dítěte do MŠ asistentka pedagoga na plný úvazek.“ A co zdravé děti na přítomnost nevidomého kamaráda? „V mateřské škole máme třídy rozděleny podle věku dětí, chlapec tedy chodil celé tři roky do třídy se stejnými kamarády. V nejmladším oddělení děti příliš nechápaly, co znamená ‚nevidět‘. Snažili jsme se jim situaci přiblížit pomocí her (poznej se zavřenýma očima hračku, kamaráda), vysvětlovali jsme dětem, že i když chlapec nevidí, dokáže si věci ‚prohlédnout‘ pomocí ručiček a podobně. Postupně však děti přirozeně poznávaly, že nevidomý chlapec dělá některé věci jinak. Zejména si všímaly toho, že chlapec si věci osahává. Během času ostatním dětem nepřišlo nic zvláštního na tom, že jejich kamarád nevidí. Když chtěly nevidomému chlapci něco ukázat, řekly prostě ‚podívej‘ a vložily mu do rukou daný předmět. Když se dětí nevidomý chlapec ptal, kde je lego, vždy mu ochotně ukázaly, dovedly ho k danému místu. Přirozeně vycítily, že nestačí říct ‚tam‘ a ukázat. Líbila se mi situace, kdy jsem dětem vyprávěla příběh, během kterého jsem změnila hlas a mluvila jako medvěd. Kamarád, který seděl vedle nevidomého chlapce, mu hned, zcela automaticky řekl: ‚To není opravdový medvěd, to jen paní učitelka změnila hlas.‘ Některé děti Tomáška obdivovaly, že i přesto, že nevidí, dokáže se bez problému obléknout, najde si hračku, nají se a podobně. Některé děti, zejména ‚holčičky-pečovatelky‘ chlapci pomáhaly například se sebeobsluhou. Stalo se však, že jsme jejich pomoc časem museli ‚korigovat‘, nejraději by za chlapce udělaly vše (včetně krmení),“ popisuje Marcela Zajícová, jak se Tomášek zapojoval mezi své kamarády ve školce.

Zajímalo mě, jestli se Tomáškova maminka nebála, že se chlapci mezi vidícími a třeba i trochu divočejšími dětmi ve školce něco stane. „Naopak. Báli jsme se, aby Tom neublížil někomu kolem sebe, a zpětně můžeme prohlásit, že i tato myšlenka byla taktéž absolutně scestná,“ říká Renata Rybaříková.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 1/2012 nebo v On-line archivu.

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0