5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Pojď sem, míčku, pojď si hrát

Pojď sem, míčku, pojď si hrát

Autor: Alena Kutílková | Datum: 10.6.2009 | Vydání: 6/2009

Je ráno, sluníčko otevřelo svá ospalá očka, narovnalo paprsky, vyhouplo se na oblohu a rozhlédlo se do všech stran. Svůj nejdelší paprsek poslalo do okénka s květinovou záclonou, za kterým byl dětský pokojík.

 Pod policí, hned vedle dveří, ležel modrý malý míček a kousek dál pruhovaný velký nafukovací míč. „Rozárko, vstávej!“ budí maminka malou školačku. Prudce otevřené dveře narazily na malý míček: „Au, to je probuzení. Pozor, budu samá boule!“ naříkal míček hned po ránu. Velký míč ospale zamručel: „To je ale nešikovné místo na spaní.“ Mrzutý nebyl jen míček. Také Rozárka nerada vstává. Promne si oči ještě v postýlce, otevře sotva jedno oko a šourá se ke koupelně. Cestou zakopne o židli a u dveří vztekle nabere na špičku bačkůrky modrý míček a zle se na něj zamračí: „Nepleť se mi do cesty.“ Míček se koulel přes celý pokoj. „Au, au,“ naříkal a hladil si své kulaté bříško. Den nezačal zrovna vesele. Rozárka odešla do školy a ani si nevšimla, že míček pláče v rohu pokoje. Tak se těšil, až sluníčko prozáří pokoj, dětské ručky ho pohladí, pochovají v náručí a zahrají si s ním na házenou a kutálenou. Jak skočí do košíku a uslyší: „Hurá, to byla ale trefa!“

Místo toho si celé dopoledne fouká boule a otáčí se na tu stranu, která méně bolí.

Je tady poledne a z kuchyně voní oběd. Velký nafukovací strakáč se přikoulel ke dveřím a skulinkou nakukoval do chodby: „Míčku, otři už konečně slzy z tváří a usměj se. Rozárka přišla ze školy. Budeme si hrát.“ Míček naposledy popotáhl, poskočil si a skoulel se blíž ke dveřím. Ale co to? Školačka přišla do pokoje, pohodila naštvaně tašku ke zdi přímo na míček: „Au, au.“ Ve škole se jí dnes zase nedařilo. Nenaučila se říkanku, kterou měla za domácí úkol. Má od paní učitelky poznámku v notýsku. Co na to řekne maminka? Pochvalu Rozárka čekat nemůže.

Je odpoledne. Rozárka sedí u stolu nad rozevřenou čítankou a brumlá si říkanku. Míček se jí skoulí k nohám a chce ji trošku rozptýlit. Chce si chvilku hrát. „Neruš!“ oboří se na něj Rozárka a šťouchne ho bačkorkou. „Au, au.“ Nepodařené odpoledne.

Nafukovací strakáč se o míček opře: „Pojď, budeme si hrát spolu. Třeba na strkanou.“ To moc zábavná hra není, pomyslel si míček, ale je to lepší než celé odpoledne stát v koutě. A tak se míčky daly do hry. Strakáč se trochu zakoulel a strčil do míčku. Pak se zas míček zakoulel a strčil do strakáče. A takhle se postrkovaly po pokoji sem a tam.

Přišel večer. Rozárka má už dávno učebnice v tašce, vyčištěné zuby a leží v pyžamku v postýlce. Zavírá oči a pomalu usíná. Sluníčko už také dávno svítí dětem v jiné části zeměkoule. Jen míček nespí. Vzdychá: „To byl dneska den.“

Měsíc z oblohy sleduje sny poletující nad postýlkami dětí. U jednoho pokojíku vidí maličký sen vznášející se nad modrým míčkem: Hraje si s ním copatá holčička, nosí ho v náručí, vyhazuje a zas chytá, točí se s ním a zpívá: „Míči, míči, míčku můj, pěkně si tu poskakuj. Počkej na mě chviličku, poslechni si písničku.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 6/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!