5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Pracovní kolektiv je živý organismus

Pracovní kolektiv je živý organismus

Autor: Marie Těthalová | Datum: 1.10.2008 | Vydání: 8/2008

Zaměstnání je pro některé lidi zdrojem stresu. Možná je víc než neodpovídající fi nanční ohodnocení nebo špatné pracovní podmínky trápí mezilidské vztahy. Malé či velké „pracovní války“ vyčerpávají všechny zúčastněné. S Olgou Kunertovou jsme si povídali o tom, proč k takovým situacím dochází a jak jim předcházet a řešit je.

Proč se kolegové, spolupracovníci vzájemně šikanují?

Když se mluví o šikaně, lidé mají tendenci chápat tyto situace tak, že na jedné straně stojí nějaký agresor a na druhé je nevinná oběť. Nebohý obětní beránek vystavený násilí. Ale já si myslím, že takhle to úplně není. Myslím, že za tím stojí nějaká oboustranná komunikační hra, ve které té oběti pochopitelně není dobře a nedá se to bagatelizovat, ale můžeme pozorovat, jak se na tom svým způsobem podílí; tito lidé mají určitý způsob vztahování se k okolí. Nějak se vylučují z kolektivu, provokují, v dětských kolektivech může jít o takzvané bonzáky, ale i mezi dospělými bývají nápadní tím, jak na sebe upozorňují, staví se do role spravedlivých, obtížně hledají svoje „místo na slunci“ a mají tendenci obviňovat druhé z toho, že se jim to nedaří. Není to vědomé chování, stojí za ním zpravidla nedostatek sebevědomí a obavy. Takový člověk se bojí, jak bude přijat, snaží se nějak se vymanit ze začarovaného kruhu, přitom ale stále opakuje totéž chování.

Nedá se úplně mluvit o typu osobnosti, spíše můžeme mluvit o způsobech komunikace. Způsob, jakým se člověk chová na veřejnosti, ke kolegům nebo ke známým, se často opakuje a může tak vzniknout dojem, že jde o společnou charakteristiku. Jde ale spíše o naučený způsob chování.

Takže i když zaměstnání opustí a najde si jiné místo, může se mu to stát znovu?

Určitě, to se těmto lidem stává opakovaně kamkoli přijdou, dokud nezmění způsob ko munikace. Stává se to především lidem, o kterých říkáme, že jsou introverti a nesnadno se pohybují mezi ostatními lidmi. Neumí tolik mluvit s ostatními a prosazovat se, a protože tuto obavu cítí, snaží se to nějak překonat a upozorňují na sebe, ale ne právě přirozeně.

Šikaně ovšem nahrává i naše přirozená tendence bavit se na úkor druhých lidí, navíc se potřebujeme někam zařadit. Není to jedno-stranné! Navíc když se přidáme k těm silnějším, jsme v bezpečí, je to pro nás výhodnější, než abychom něco řešili. Nehrozí nám nebezpečí, že nás to „potrefí“ taky. V takové situaci ale člověk většinou netrpí, a nemá tedy potřebu vyhledávat pomoc a něco měnit. Proto častěji vídám tu situaci z pozice „šikanovaného“, a protože nemá smysl snažit se měnit chování okolí, hledáme obvykle možnosti, jak může své chování změnit on.

Jak může šikana mezi dospělými vypadat? Můžete nám povědět konkrétněji, s čím jste se setkala v rámci své praxe?

Lidé, kteří něco takového prožívají, vyhledávají psychoterapii nebo jinou pomoc psychologa poměrně často. Jsou to miliony příběhů, který z nich chcete?

Vybavuje se mi jeden klient, který pracuje ve školství. Od začátku svého působení na stávajícím místě se cítí vyřazený z kolektivu ostat-ních pracovníků, povídali jsme si o tom a bylo zjevné, že se v takové situaci neocitá poprvé. Chová se zřejmě mezi ostatními zvláštním způsobem – neumí si říci o to, co potřebuje, přirozeně se připojit k ostatním. Straní se jich, ale přitom dával najevo, jak trpí a jak mu ubližují. A jim je to pochopitelně nepříjemné a o to více se jej straní. Díky tomuto svému zajetému chování, se dostává do jakési pasti; sice by chtěl být s ostatními, ale čeká, že iniciativní budou oni. Jeho krédem je: „Oni by přece měli…“ Čeká, že ho někam pozvou, budou se o něj zajímat, má spousty očekávání a představ, co by pro něj měli ostatní udělat, jak by například měli situaci řešit nadřízení. Nikdy to ale nedává moc najevo, podle něj je to, že on něco potřebuje, mělo samotné napadnout. Až když se konečně odhodlal jim něco ze svých pocitů říci, rovnou jim vyčetl, co měli dělat a nedělali. A přitom jim dal najevo, že teď už nemusí dělat nic, vždyť si o to řekl, je nic nenapadlo, a teď už to nemá cenu… Už byl zklamaný a ve všech budil pocity viny. O to víc se ho pak stranili.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 8/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!