5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Pusťme děti do přírody!

Pusťme děti do přírody!

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 11.11.2009 | Vydání: 9/2009

O tom, že by děti měly trávit co nejvíc času venku, asi nikdo moc nepochybuje. Podle zakladatelů lesních školek, které najdeme i v Čechách, se pobyt venku nemusí omezit jen na vycházky, ale děti se mohou v přírodě učit, společně tvořit, poznávat spoustu zajímavých věcí…

V severských zemích i u našich německých sousedů nejsou lesní školky žádnou novinkou. V Německu jsou normální součástí sítě škol. Mají různě odstupňovanou úroveň, od školek, které nemají přístřešek, a v případě špatného počasí se program zruší – to rodiče samozřejmě vědí už před nástupem dítěte do zařízení –, po různé sruby a jiné přístřešky. Naše školská legislativa zatím nepočítá s tím, že by předškolní zařízení mohla vypadat jinak než jako „kamenná školka“, proto v Čechách najdeme jen několik zařízení, kde děti tráví více času venku než pod střechou.

Lesní klub Šárynka, který najdeme v pražské Podbabě, sousedí s šáreckým údolím. Podle zakladatelů by se měl co nejvíc přiblížit lesním školkám. Ráno se děti scházejí kolem ohniště, po ranním kroužku, kdy se zpívá, vypráví…, se nasvačí a jdou „ven“, tedy do Šárky. Po návratu jdou do jurty, tam společně připravují oběd, hrají si, kreslí, poslouchají pohádku nebo vyprávění. Děti snášejí celodopolední pobyt venku velmi dobře; některé (ty menší) jsou na konci pobytu venku unavené, ale to je běžné i v klasické školce.

Linda Kubale, učitelka ze Šárynky, vysvětluje, v čem je práce v lesní školce jiná než práce s dětmi v klasické, „kamenné“ školce. „Práce v lesní školce je pro učitele daleko fyzicky i psychicky náročnější. Trávím s dětmi většinu času v přírodě, děti sleduji, využívám každé příležitosti, kterou nám příroda dává pro učení se novým věcem. Práce vyžaduje od pedagoga silné nasazení a vlastní aktivitu, citlivost a vnímavost pro daný okamžik a schopnost kooperace s dětmi různého věku. Denně nachodíme s batohem na zádech i několik kilometrů za různého počasí.“ Přiznám, že po návštěvě v Šárynce jsem byla docela unavená, a to jsem tam byla jednou. Zajímalo mě proto, jak děti zvládají pobyt venku, který trvá několik hodin a během něhož „pochodují“ do kopce i z kopce. „Základem je praktické oblečení a obuv do nepohody,“ vysvětlila mi Linda. „Holínky, pláštěnka a vlněné ponožky patří k základnímu vybavení. I to učí děti důležité schopnosti – obléknout se, obout, vyměnit si mokré prádlo a umět se o sebe postarat. Děti dnešní doby jsou svázané cestováním hromadnou dopravou a auty, rychlými přesuny z místa na místo a trávením většiny času v uzavřených prostorech. Hrou venku, kterou jim školka umožňuje, se vracejí ke své přirozenosti – pohybu. Příroda jim nabízí mnoho výzev, které s trpělivostí každý den překonávají s velkou chutí a radostí z úspěchu. Děti milují běhání, skákání, a to nejen při pěkném počasí.“

Podstatou je přirozenost

Program dětského klubu Šárynka vychází z Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání. Kromě toho program vychází z prvků waldorfské a Montessori pedagogiky a čerpá i ze zkušeností zahraničních lesních školek. Pro Lindu a její kolegyni Sandru jsou samozřejmostí i různé semináře a kurzy. „Téměř každá lesní školka v zahraničí je pro nás vzorem a výzvou, snad právě proto, že u nás jich zatím moc není. Rádi bychom pomohli i ostatním mateřským školám stát se tak trochu lesními, pro děti víc divokými a přátelskými,“ říká Linda Kubale. A dodává: „Lituji bledé až letargické děti obklopené plastovými hračkami v klasických školkách. Nám stačí klacky, kameny, hlína – příroda v sobě skrývá základy všeho důležitého – děti se učí přírodní rytmy a souvislosti, předškoláci vidí v přírodě matematiku, geometrické tvary, pravé barvy… Tváře jako jablíčka a zářící očka našich dětí – to je pro mne pocit dobře odvedené práce nejen ve školce.“ Děti si v Šárynce nejen hrají, ale taky malují, tvoří, učí se různé věci ze světa kolem sebe. A přitom rozvíjejí a prohlubují svůj vztah k přírodě. Možná by se zdálo, že v tom není žádná „věda“ a že vztah k přírodě mohou děti rozvíjet i „pod střechou“. Stačí jen pustit jim čas od času nějaký přírodopisný film a během procházky se podívat, jak rostou stromy na sídlišti. A pak je taky naučit třídit odpad. Aby se ale při tom neumazaly, tak pro ně nachystáme „makety“ kontejnerů a „jakoodpadky“.

Mgr. Kateřina Řeháková pracuje ve středisku Lipka, které se zabývá ekologickou výchovou, jako pedagožka, autorka a lektorka ekologických výukových programů pro předškolní děti a regionální koordinátorka sítě MŠ se zájmem o ekologickou výchovu Mrkvička v Jihomoravském kraji a o výchově dětí k přírodě má jinou představu. „Environmentální výchova je úsilí, jehož cílem je zvyšovat odpovědnost lidí za současný i budoucí stav přírody i společnosti a za místo, ve kterém žijí. Environmentální výchovou chceme rozvíjet citlivost, vstřícnost a tvořivost lidí při řešení problémů péče o přírodu i problémů lidské společnosti. Osobně považuji za velmi důležitou zvláště společenskou stránku, protože bez budování vztahů mezi lidmi navzájem není možné budovat ani vztah k prostředí, ve kterém společně žijeme,“ vysvětluje.

A to, o čem mluví, se rozhodně nedá dělat formálně, jen proto, abychom si „odškrtli“, že v oblasti ekologie už máme hotovo. Environmentální výchova je podle Kateřiny Řehákové ze své podstaty průřezovým tématem. „Kdybychom vymezovali environmentální výchově zvláštní prostor, nepůsobilo by to věrohodně (například bychom mohli dosáhnout pouze toho, že děti budou ‚vědět‘, že se má třídit odpad, důležité však je, aby to považovaly za samozřejmou součást života). Podle mého názoru by měla environmentální výchova prostupovat nejen celý vzdělávací proces, ale i veškeré dění ve školce. Týká se tedy nejen výběru konkrétních činností – procházky venku, pobyt na zahradě, sázení rostlinek, tvoření z přírodních materiálů, ale i například promýšlení provozních záležitostí – používání papírů na kreslení z obou stran, předcházení vzniku zbytečného odpadu, třídění odpadu, pěstování bylinek na zahradě…“ Podle Lindy Kubale je nejlepší učebnou, ve které by předškoláci měli trávit čas a ve které se dají všechny tyto ideály uskutečnit, příroda. „Les i louka učí děti správné orientaci v prostoru, vnímání vlastního těla, učí je koordinaci pohybů a správnému psychomotorickému vývoji. Pobyt venku má pro děti také zdravotní význam – posilují imunitu, otužují se a snadněji čelí nachlazení. I děti slabší nebo méně odolné se postupně učí být vitální a fyzicky výkonnější.“ Netvrdí, že bychom se měli úplně vzdát výchovy pod střechou, ostatně i v Šárynce tahle možnost existuje. „Po pohybu v přírodě čeká samozřejmě i děti v lesní školce zklidnění, vyprávíme si pohádky, hrajeme divadlo, zpíváme. Každou činnost začínáme tzv. průpovědí společně v kruhu. Po obědě následuje odpočinek a relaxace. Jako příjemné zázemí nám namísto kamenné školky slouží jurta – původní přenosné obydlí mongolských pastevců. V jurtě máme veškeré nutné zázemí pro lesní školku – hliněná kamna a dřevěnou podlahu, skříňky s výtvarným materiálem, hudebními nástroji, knihami a relaxačními pomůckami pro děti.“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 9/2009
nebo v On-line archivu.

Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!