5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Učme děti respektu k rozmanitosti

Učme děti respektu k rozmanitosti

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 7.3.2014 | Vydání: 3/2014

Jedinečnost a rozmanitost a na druhou stranu diskriminace, to jsou témata, s nimiž pracují učitelé, kteří v českých školách a školkách pracují s metodou Persona Dolls. Metodě na první pohled dominuje velká látková panenka, ale ta je pouze nástrojem k přemýšlení a rozhovorům.

Učme děti respektu k rozmanitosti

Persona Dolls jsou panenky s osobností. Mají stejně jako děti svoje jméno, rodinu, domov, svůj příběh… Navštěvují děti ve školkách a školách a zvou je k rozhovoru. Rozvíjejí empatii, respekt a péči o druhé. Pomáhají dětem i dospělým oceňovat rozmanitost. Metoda je autorsky chráněná a registraci značky Persona Dolls©má projekt Kinderwelten Institutu pro situační přístup/Mezinárodní akademie Svobodné univerzity v Berlíně.

Alena Felcmanová z organizace Člověk v tísni říká, že metoda funguje tak, že si učitelky vytvoří panenku, která má stejně jako děti životní příběh, má rodinu, kamarády, záliby, obavy. „Ke každé panence se navíc váže jeden aspekt, který může ve společnosti vést k vyčleňování a diskriminaci, jako barva pleti, chudoba, zdravotní stav, migrace, jiný jazyk… Panenky sedí učitelce na klíně a šeptají jí do ucha, ta potom vypráví dětem, co jí panenka řekla. Panenky přicházejí na návštěvy do tříd pravidelně. Nejdříve se s dětmi baví o tom, co dělají rády, s kým žijí, co vidí s okna a co mají rády. Persona Dolls se zajímají o všechny děti ve třídě, a tak postupně všechny děti v kolektivu sdílí příběhy o sobě, svém životě, svých přáních. Postupně, když se po několika návštěvách vytvoří mezi dětmi a panenkou vztah, začíná panenka otevírat příběhy spojené s aspektem rozdílnosti a zážitky s neférovým jednáním. Může tak dětem povídat, že by chtěla kamarádce koupit dárek k narozeninám, ale protože nemají peníze, něco jí vyrobila. Spolu s dětmi pak panenka řeší, jestli mají zkušenost s tím, že někdy něco chtěli a nemohli si to dovolit. Dále spolu vymýšlí, jakou mají alternativu, co mohou udělat místo toho, aby dárek koupili. Panenky jsou silné a odolné osobnosti, nejsou tedy rozhodně politováníhodné, naopak fungují pro děti jako vzor, neboť si jdou vědomi své identity, své životní situace – která je pro každého z nás jiná – a nenechají si líbit, aby se jim někdo posmíval, za to, jací jsou, protože to není fér. Metoda je zasazené do přístupu vědomé práce s předsudky, který má čtyři cíle: posilovat sebevědomí dětí z hlediska jejich identity a vztahových skupin, umožnit dětem zažívat rozmanitost, podnítit kritické myšlení vůči předsudkům, jednostrannosti a diskriminaci a podpořit děti, aby se stavěly předsudkům a diskriminaci.

Předsudky nás ovlivňují

Diplomovaná pedagožka Anke Krause se ve svých kurzech zaměřuje na práci s panenkou Persona Doll a na vědomou práci s předsudky. V čem je nebezpečí, riziko předsudků, které v sobě máme? „Když se zastavíme u ‚nálepek‘, které dáváme dětem, vidíme, že se naše vnímání jejich chování redukuje jen na jednu věc,“ vysvětluje Anke. Na mysli má „nálepky“, které mnohdy v dobré víře dáváme svým žákům – o někom řekneme, že je šikulka, jiný je v našich očích truhlík nebo nemehlo… „Všechno ostatní, všechna rozmanitost dětského chování pak uniká naší pozornosti. Dítě se tomu nemůže moc bránit a vnímá, že pro nás není dobré takové, jaké je. Když tohle děti zjistí, každé se chová jinak. Některé zlobí, jiné se stáhne, další se snaží vytušit, co po nich učitel chce, a pokoušejí se to naplnit. Stojí je spoustu energie, aby našly polohu, kde se budou cítit jisté.“ Hodně mě překvapilo, že se na kurzu nepracovalo s „velkými“ předsudky, jako jsou homofobie nebo xenofobie, ale s tím, jak vnímáme sami sebe a ty druhé. „Děti se v interakci s dospělým učí hlavně to, jaké nejsou, co neumějí, co jim nejde. Souvisí to s tím, jak jako učitelka vytvářím obraz o sobě samé a jak jej zprostředkovávám dětem. Děti přemýšlejí o tom, jaké jsou a proč to tak je, a také přemýšlejí o své rodině a o tom, co jejich rodinu dělá takovou, jaká je. Když přijde do školky, musí poznat, že jeho rodina je v pořádku taková, jaká je. Dítě zde často zjistí, že není jedno, z jaké rodiny pochází a jakou řečí mluví, uvědomí si, že existují nějaké představy o normalitě a ono se od nich může odlišovat. Například má tmavou barvu pleti, ale všechny ostatní děti a učitelky mají světlou pleť. Není tam nikdo, kdo by se mu podobal. A ani v knížkách, které jsou ve třídě, nejsou obrázky dětí s tmavou pletí. A na zdi ve školce jsou dva plakáty, na jednom je dítě s tmavou pletí, má divný obleček, za ním je polospálený dům a pod ním je nápis POMOC. A učitelka tohle dítě vezme, postaví ostatní děti kolem něj do kroužku a řekne: ‚Děti, podívejte se, tohle je Anke. Mluví jazykem, který je hrozně zvláštní.‘ Víme, že děti chtějí být stejné jako ostatní, nechtějí být zvláštní, ale stejně důležité a stejně správné jako ostatní.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 3/2014 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!