5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Všichni potřebujeme mít kontakt s přírodou

Všichni potřebujeme mít kontakt s přírodou

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 11.11.2009 | Vydání: 9/2009

Výchova k ohleduplnosti vůči přírodě, její poznávání, chápání i respektování, to vše bylo tématem rozhovoru s Kateřinou Jančaříkovou. Povídali jsme si nejen o tom, proč děti vést ke vztahu k přírodě, ale i o její motivaci k této práci.

Co si lze představit pod pojmem „environmentální výchova“?

Osobně ji chápu jako výchovu ke vztahu k přírodě. Také v ní má své místo výchova nebo poučení o přírodě. Starší děti už můžeme vychovávat i pro přírodu. Nejmenším dětem pomáháme budovat vztah k přírodě, snažíme se, aby jim příroda byla blízká a aby ji měly rády, aby měly s přírodou spojeny pěkné zážitky a aby si mohly samy zkoumat věci, které je zaujmou. Děti se při tom pomalu učí, že to, co pro ně byla jen „anonymní“ rostlina, má nějaké jméno, mohou samy vypozorovat základní souvislosti – když se květina nezalije, tak uschne, a děti z toho poznávají, jak je voda pro přírodu důležitá. Nejvyšším stupněm této výchovy, tím, který se týká i nás dospělých, je poznávání, jak bychom mohli přírodě pomoci, co pro ni můžeme jako lidé udělat. Osobně kladu velký důraz na to, aby se začínalo od vztahu k přírodě, protože jinak by spíš než o výchovu šlo o ideologii.

Jak můžeme budovat vztah malých dětí k přírodě? Setkávám se s formalismy, ale i s tvůrčí činností, proto by mě zajímaly konkrétní tipy.

S rozvíjením vztahu dítěte k přírodě můžeme začít už od raného dětství. Dítě, které se teprve nosí, nebo které vozíme v kočárku, potěší pohled na třepotající se listy. Při sledování listů se uklidní a dítě se cítí příjemně. Dítě, které už chodí, zase často zaujme květina nebo hemžící se hmyz. Když ho dospělí nechají pozorovat, trénuje si soustředění a soustavnou činnost. Všechno to pozorování mravenců, stavění z kamínků nebo z bláta je přínosné. Proto je důležité, aby dospělí dětem tyhle příležitosti umožnili nebo poskytovali. Dětské pozorování většinou začne nějakou chvilkou nudy. Dnešní dítě není zvyklé být bez počítače, televize, překvapí ho, když mu nikdo nediktuje, co má nebo nemá dělat. Možná bude dítě zpočátku i protivné, zvlášť když je zvyklé, že ho někdo pořád baví, ale každý předškolák se nakonec v přírodě zabaví. Příroda totiž dítěti poskytuje komplexní prostor pro tvůrčí činnost, různá pozorování a někdy doslova bádání, dává materiál pro různé stavby. Myslím, že pro předškolní dítě je ideálním prostorem zahrada, taková trochu zpustlá, jako z Jiřího Trnky. Mělo by tam být nějaké tajemství, jako byla v Trnkově Zahradě velryba, a možná i trochu toho nebezpečí, jako byl kocour, který byl – když se ho kluci přestali bát – ale nakonec vlastně hodný. Zahrada je ideální v tom, že je oplocená a dítě se nemá kam ztratit, neuteče do lesa, nezajede ho auto… Správná zahrada – ne anglický trávník – poskytuje různá zákoutí. Dítě si může prožít chvilku, kdy je samo, může objevovat, bádat… A tyhle zážitky mají velkou hodnotu.

Zahrada je určitě úžasná, ale co dítě, které nemá možnost pobývat v takovém místě. Žije ve městě a do lesa nebo do parku to má daleko. A pokud chodí do školky v centru velkého města, musí se spokojit s hrami na školním hřišti, které je uvnitř bloku budov. Je takové dítě „ztracené“ a už nikdy nenajde vztah k přírodě?

Na to, jestli je vztah těchto dětí k přírodě ztracený, se nedá lehce odpovědět. On to hlavně nikdo neví. My vlastně nevíme, jestli mají všichni lidé stejnou vrozenou potřebu kontaktu s přírodou, nebo jestli se v tom lišíme. Pokud dítě samo cítí, že potřebuje kontakt s přírodou, dokáže si ho najít, a dokonce o tom dospělí ani nemusejí vědět. Mluvila jsem s mnoha dětmi; některé mi třeba vyprávělo, jak vypozorovalo, co si udělali mravenci, jiné děti mluvily o pozorování pavouků. A tato pozorování proběhla ve chvíli, kdy třeba čekaly s ostatními na autobus. Pokud tedy dítě opravdu touží po kontaktu s přírodou, nějakou možnost si najde. Pak jsou ale děti, které si samy kontakty s přírodou nehledají. Možná je k tomu nikdo nevedl, možná to nemají ve své vrozené výbavě. To je pak horší. V takovém případě by dospělí měli myslet na to, aby se dítě dostalo do kontaktu byť jen s kouskem přírody. A i ve školce, která je daleko od přírody, si učitelky dokážou poradit. Třeba jsem viděla, jak si učitelky v centru města, mezi betonem, vybudovaly z květináčů a sazenic „ostrůvek“, zákoutí, kde pěstovaly třeba fazole. Vytvořily rozčleněný prostor, kde se dala najít tajemná zákoutí, ale zároveň tam bylo bezpečno. Tyhle věci ale dají hodně práce a je v nich pochopitelně i umělý prvek. Nedá se tedy říci, že jsou děti z měst, které nemají kontakt s přírodou, ztracené. Ale určitě jsou o něco ochuzené a společnost by na to měla více myslet. Na to, že dítě potřebuje jídlo, pití, oblečení…, nezapomínáme, ale drobné kontakty s přírodou také patří mezi základní dětské potřeby.

Takže bychom měli tyhle příležitosti uměle vytvářet? Je to sice přirozená potřeba, ale my jí musíme „pomoci“?

Ono to asi jinak nejde. Je ale otázka, jestli to takhle bude fungovat, což nikdo neví. Je to však myslím lepší než nic.

Co byste poradila učitelce, která by chtěla děti cíleně vést ke vztahu k přírodě?

Je myslím dobré, když si dítě na věci, které zkoumá, může sáhnout a při tom svém bádání zapojí všechny smysly. Také by učitelka měla děti učit určité odolnosti, aby třeba ušly kousek pěšky. S tím je dneska trochu problém, protože děti se téměř všude vozí autem, a když s nimi pak jdete do lesa, vždycky se najde jedno, které to nedojde bez problémů – to se zlobí, protestuje, že nechce jít, že ho bolí nohy, a tak zkazí zážitek všem ostatním.

Důležité je také to, aby vztah k přírodě nebyl „něco“ navíc, ale aby prostupoval celou práci s dětmi. Když se děti učí třídit odpad tak, že namalované odpadky vhazují do malých roztomilých maket kontejnerů, nemá to moc smysl. Ekologie by měla prostupovat celý školní život. Když škola nekoupí čisticí prostředky, které jsou k přírodě šetrnější, a rozdíl v ceně tvoří dvacetikoruna, je to chyba. A to už je otázka pro zřizovatele škol a ministerstvo školství. Když se vypisují granty na environmentální výchovu, ke které jsme se navíc zavázali při vstupu do EU, měly by také školy dostat prostředky na to, aby mohly ekologicky fungovat.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 9/2009
nebo v On-line archivu.

Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!