5000
Kurz jako dárek Kompletní ročník časopisu 2015 Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy Ročník 2015

Portál.cz > Časopisy > Informatorium 3-8 > Ukázky > Způsobů, jak člověku ublížit, je nekonečně

Způsobů, jak člověku ublížit, je nekonečně

Autor: Mgr. Marie Těthalová | Datum: 7.5.2008 | Vydání: 5/2008

Ponižování, zotročování, nadávky i fyzické trápení, to všechno patří mezi projevy šikany. S etopedem a psychoterapeutem Michalem Kolářem, který šikanu považuje za projev nemocných mezilidských vztahů, jsme si povídali o tom, jak pomoci obětem šikany a jak toto chování rozpoznat.

Co si představíte, když se řekne šikana?

Když jsem začínal registrovat, že něco takového existuje, cítil jsem, že jde o velké bezpráví. Hodně se mě to dotýkalo. To mi zůstalo dodneška. A stále mě deprimuje, když se setkávám s pedagogy, kteří problém nevidí, natož aby se zajímali, jak jej řešit. Nicméně šikanu můžu pochopitelně defi novat; jde o takové chování, kdy jeden nebo více žáků úmyslně a opakovaně ubližuje druhým. Znamená to, že dítěti někdo, komu se nemůže ubránit, dělá, co je mu nepříjemné, co ho ponižuje, nebo to prostě bolí - strká do něj, nadává mu, schovává mu věci, bije ho. Ale může mu znepříjemňovat život i jinak, pomlouvá ho, intrikuje proti němu, navádí spolužáky, aby s ním nemluvili a nevšímali si ho. Způsobů, jak druhému člověku ublížit, je nekonečně. Často se setkávám i se symbolickou agresí; tyrani například kreslí různé zesměšňující obrázky své oběti, tvoří různé legendy a pohádky, kterými svou oběť zesměšňují, nebo posílají dopisy, kde oběť nabádají k sebevraždě. Hodně zraňující je i tzv. kyberšikana. Tento můj expresivní náčrt šikany ukazuje obrysy ničivého fenoménu, o kterém mluvíme. Pro účinnou pomoc je však potřeba porozumět šikanování jako závislosti a těžké poruše vztahů. V souvislosti s behaviorálním pohledem na šikanu mluvím také o zotročování a manipulaci. K rozpoznání takového chování je nezbytná morální inteligence. Když ji nemáme, „neslyšíme falešný tón“. Zažil jsem případ žáka, jemuž druhé děti sloužily za úplatu. Pedagogové se tomu smáli, připadalo jim to docela legrační. Přitom je ale ponižoval, zraňoval jejich lidskou důstojnost. Přiznám se, že cítím soucit i s lidskými bytostmi, které se nechají dobrovolně ponižovat za peníze v reality show. Když tráví čas např. za výkladní skříní a kopulují tam. (Michal Kolář zmiňuje první reality show v Čechách; v prostorách jednoho pražského nákupního centra byla tehdy umístěna velká skleněná kóje, v níž pobývali účastníci této soutěže před zraky všech návštěvníků a nakupujících. Pozn. red.)

Zmínil jste poruchu skupinových vztahů. Co může učitel udělat pro to, aby se třídní konstelace neposunula směrem k problémovému chování?

Rozhodně je důležitá prevence. Čili budování otevřených, kamarádských a bezpečných vztahů. K naplňování takovýchto bohulibých snah je potřeba naučit děti komunikovat otevřeně a pravdivě. Děti musí mít možnost říci, co je trápí, co se jim líbí i nelíbí. Musí také vědět, že to je pro ně bezpečné, že jim za jejich názory nic nehrozí. A pokud se to povede, je to neuvěřitelná proměna. Když někdo někomu ublíží, tak se o tom hned mluví a řeší se to. A co je podstatné, nebere se to jako bonzování.

Učitel ale může přispět i k tomu, že se šikaně ve třídě „dobře daří“.

Ano, pedagog sice není všemocný, ale je velmi důležitý; může hodně pomoci, ale také ublížit. Naznačím jeden příběh, který se stal na prvním stupni. Šlo v něm o učitelku matematiky a jednu žákyni. Ta byla zkoušená a spočítala příklad jinak, než bylo napsáno v učebnici, a dostala za to pětku. Holčička se bránila, že její postup je taky možný, a její tatínek, který byl profesorem matematiky, šel za autorem učebnice a ten mu to potvrdil. Paní učitelka pak prý křičela: „Kdo je tady učitelem!“, až se třásly okenní tabule, a v dalších hodinách měla na žákyni různé nepříjemné poznámky. Pro děti na prvním stupni je učitel stále ještě velkou autoritou, proto její chování převzaly i ostatní děti ve třídě… Pokud učitel neumí pracovat se skupinovou dynamikou, na což ho nikdo nepřipraví, a má před sebou třicetihlavou „saň“, může se -nevědomě - ztotožňovat s agresivním jádrem třídy, s jejími vůdci… Tím si udrží pozici autority a moc, tolik potřebnou pro zvládnutí výuky. Vždy je to na úkor „slabých“ a outsiderů.

Naše školství ale stále dostává společenskou zakázku, která zdůrazňuje znalosti a výkony. Na konci má být produkt - žák, který všechno umí. Ten rozměr, o němž mluvíte, tam pak uniká.

Mám radost, když se setkám s fungujícím alternativním programem, třeba se Začít spolu nebo s waldorfskou pedagogikou, ale i v „obyčejných“ školách se dělají neobyčejné věci. Ale ve všech, i v takovýchto školách jsem se setkal se šikanou. Hodně pomohlo, pokud se vyškolil celý pedagogický sbor v problematice šikanování a do školního vzdělávacího programu byl zakomponován speciální program proti šikanování.

Jaké prostředí je „ideální“ pro vznik šikany? Kde se jí „nejlépe“ daří?

Hodně „dobrá“ půda je v krajně uzavřených zařízeních s autoritativním systémem. Jedná se třeba o věznice, výchovné ústavy a kasárny. Nezřídka je šikanování prvkem přísného režimu, ale i součástí řízení instituce. Lidé mívají představu, že šikana se objevuje tam, kde jsou učitelé slaboši a kázeň tam chybí. V uvedených totalitárních zařízeních je však kázeň tvrdá a pracovníci jsou fyzicky i psychicky zdatní. Přesto tam šikana dosahuje dokonalé podoby. Problém je zkrátka v něčem jiném.

Celý rozhovor naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 č. 5/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Čtěte nás online!