5000
Psychowalkman Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > On-line archiv článků > Seznam vydání

Seznam vydání

Psychologie dnes

9/2009

Žijte přítomností, zbavíte se stresu

9.9.2009

Se stále vzrůstajícím zájmem se lékaři a psychologové zabývají tím, jak strhnout naši pozornost k přítomnému dění. „Bdělost“ v každodenním životě působí proti stresu, přináší nám pocit štěstí a může pomoci i při léčení fyzických onemocnění.

Celý článek

Vyrůstal jsem s postiženým sourozencem

9.9.2009

Když se narodí dítě s postižením, život rodiny se v mnohém změní. Psychologicky poměrně dobře prozkoumaným terénem jsou postižení sama, chování a prožívání postižených dětí i jejich rodičů. Poněkud stranou zájmu však stojí jeho zdraví sourozenci. Co cítí? Co je trápí a jak to všechno ovlivňuje jejich další život?

Celý článek

V konfliktu jsem

9.9.2009

obětí, a proto útočím

Celý článek

Hrozně mě zanedbáváš aneb osamělost ve vztahu

9.9.2009

partnerská ABECEDA seriál o partnerských vztazích

Celý článek

Je nepořádek vždycky naším nepřítelem?

9.9.2009

„Pořádek je pro debily, inteligent zvládá zmatek!“ odsekávali jsme coby děti rodičům na výzvu po úklidu pokojíku. S léty se však většina z nás naučila považovat pořádek za důležitou hodnotu, a pokud druhého člověka shledáme nepořádným, máme tendenci přisuzovat mu i jiné negativní vlastnosti. Přesto například úspěšný kalifornský guvernér Schwarzenegger má pověst chaotika, nejeden vynikající vědec či umělec na tom není o mnoho lépe…

Celý článek

Hněv jako výsada mocných

9.9.2009

Hněv je sice na seznamu nežádoucích jevů prakticky všech odvozených náboženství (buddhismus, křesťanství, islám), těžko však popřít, že je ze všech hnutí mysli „nejnuminóznější“. Řádění hromovládných božstev či mytických hrdinů patřilo k základním pilířům antických i mnoha dalších náboženství - tak třeba hinduismus či lamaismus mají kromě božstev laskavých jako samozřejmost i božstva hněvivá, nezřídka jako pouhé modifikace těch předchozích. Rozmary a jakoby dětinské afekty starozákonního Boha analyzuje vynikajícím způsobem C. G. Jung ve své Antwort auf Hiob a konstatuje sice všemocnost, ale sebeneuvědomělost stvořitelských božstev. Hněv je emoce prastará a dá se velmi dobře rozeznat i u zvířat s námi velmi málo příbuzných - vosa rozhněvaná je nám zcela „čitelná“, zatímco třeba vosa zamilovaná už méně. I abiotické jevy, třeba bouřka, se dají velmi snadno vykládat tímto způsobem - obloha se „mračí“ a poté hrom „uhodí“ atd. Není rovněž pochyb o tom, že hněv je emoce v podstatě příjemná, byť se jedná o rozkoš jaksi ambivalentní a potenciálně nečistou, tak jak je to obecně i třeba se sexem, plozením a mateřstvím, jídlem, pitím a drogami, různými typy vytržení, ale i takovými typy „vlhnutí duší“, jako je ubližování jiným, ať už fyzickým trápením, či pomluvami (tyto různé typy aktivit se mohou zdát nesouměřitelné, ale každý typ kultury některé z nich „posvětil“ a zoficializoval a vyzdvihl pouze jejich dobrý aspekt, jiné pak zavrhl a zakázal - tak třeba Řím měl své oficiální arény, ale kolektivní vytržení křesťanů měl za zásadní ohavnost a předhazoval je ve výše jmenovaných zařízeních lvům). Stejně jako jiné „nečisté“ či „ne zcela čisté“ rozkoše byl hněv odnepaměti privilegiem vysoce postavených jedinců, stejně jako hojné jídlo, početné konkubíny či privilegium lovu nebo ozdobného a dominantního oděvu. Zatímco c. a k. dvorní rada se mohl občas po libosti „vyzuřit“ (tak trochu jako starozákonní Jahve, jehož hněv byl spravedlivý per definitionem - tak se vlastně spravedlnost zakládala), u jedinců na nízkých příčkách společenského žebříčku jsou takovéto projevy zcela nepřípustné a jejich hněv se jaksi hromadí a občas i somatizuje nějakou zdravotní poruchou (toto privilegium je hlídáno více nežli třeba právo na sexuální aktivity ve viktoriánské době, ač je si toho málokdo vědom, a bez sankcí je povolováno jen zcela malým dětem). Možnost pořádně se „naštvat“ působí na subjekt blahodárně (často na úkor subjektů jiných) - vyrovnáním vnitřních tenzí (to je podstata všech radostí) nikoli nepodobně vybití statické elektřiny v mracích. Zatímco „hněv“ byl tradičně atributem božství, stala se „zloba“, jakási protrahovaná forma hněvu a nenávisti, atributem ďábelství diferencovaných náboženství - ďábel jako nepřítel, pomlouvač Boží (C. G. Jung velmi trefně píše, že ďábel je pochybnost v Boží mysli). Z řeckých božstev měl hněv v kompetenci nejen Zeus (občas), ale i Ares, a ten speciálně v podobě válečného a sexuálního běsnění (v tomto slově nepřehlédnout slovanský kmen „běs“ pro démona). V archaických společnostech byly běžné změněné stavy vědomí u válečníků, imunizující proti vnímání bolesti i jakékoli sebezáchově - třeba berserkrové starých Germánů - i v hrobech mykénských válečníků lze nalézt stopy neuvěřitelných, později vyhojených zranění, utržených asi v tomto stavu (moderní psychiatrie zná tyto návaly hněvu s výpadkem paměti pod názvem „patický afekt“). Podle řeckého přesvědčení vyjádřeného už Herakleitem byli „Areovi mrtví čistší než ti, kdo zemřeli na nemoci“ a zcela obdobně tomu bylo i u Aztéků, kde k „čistým“ způsobům smrti patřilo příznačně i zabití bleskem. O společenském vyrovnávání hněvivých tenzí bylo už hodně napsáno (třeba K. Lorenz v knize Takzvané zlo o pozitivních aspektech tohoto jevu v mimolidském světě) a o možnosti sublimace a přesouvání agrese, tj. praktického plodu hněvivého afektu, je mnoho známo (je typické, že pro agresi neexistuje trefný český ekvivalent, slovo „útok“ se s ní pojmově přesně nekryje). Čím méně může být hněv dáván podle společenského kánonu najevo, tím lépe musí být ošetřeno jeho náhražkové realizování (i takový národ jako Tibeťané si počínal při lamaistických školních disputacích dosti hrozivě - bylo zvykem protivníkovi silně tlesknout těsně u obličeje jakožto náhražka rány - i jinak byly tyto disputy dosti dramatické). Zejména mistrně si v tomto počínala vždy Čína a Japonsko - gumové figury šéfů ve sklepích japonských firem či čínské „desetiminutovky zloby“ z dob kulturní revoluce jsou dostatečně známé, méně známá je jiná praktika z čínského vězeňství - každý den je jeden z vězňů „dán v plen“ a ostatní mu spílají, vykřikují na něj (většinou falešná) obvinění, případně na něj plivou (přímé útoky jsou zakázány, vězeň musí vydržet). Tím se zároveň každý den jiný vězeň „trestá“ a téměř na nulu klesá nebezpečí vzbouření. Staré čínské úsloví praví „Zabij kuře, aby se tě opice bály“ a ukazuje na magickou přitažlivost vůdců s „nepředvídatelným“ hněvem, který vane, kam chce, a ti, na které právě nedopadl, se hned přicházejí s vděčností třít o jejich nohy (na této ne zcela půvabné vlastnosti lidských duší byla založena řada impérií, třeba Stalinovo - s Brežněvem přišla nejen předvídatelnost a náznaky jakés takés spravedlnosti, ale i začátek konce). Doba od šedesátých do devadesátých let byla v euroamerické civilizaci dobou relativní mírnosti, kdy byly hněv a nenávist ve veřejném prostoru minimalizovány a byly vytlačeny na fotbalové stadiony a do akčních filmů (teprve v nenávisti se sami dostatečně definujeme a ohraničujeme, jaksi více jsme). Že tomu tak nemusí být navždy, je ovšem dobře z historické paměti posledního století vědět.

Celý článek

Citát měsíce

9.9.2009

» Zeptáš-li se, budeš pět minut vypadat jako blbec. Nezeptáš-li se, budeš blbcem po celý život. «

Celý článek

Darwin: popsal vývoj člověka, ne jeho mysli

Jaroslav Petr, 9.9.2009

Letos uplynulo dvě stě let od narození Charlese Darwina a sto padesát od vydání jeho klíčového díla „O původu druhů cestou přírodního výběru aneb Zachování zvýhodněných odrůd v boji o život“. Jen nemnoho vědeckých knih ztratilo za tolik let na významu tak málo. Jaké odpovědi nabízí dnešní evoluční biologie?

Celý článek

Poškodilo by mladistvé snížení věkové hranice pro sexuální styk?

9.9.2009

I v novém trestním kodexu zůstala zachována hranice trestní odpovědnosti na 15 letech. Přesto se názory odborníků na vhodnost či nevhodnost snížení na 14 let liší. I s ohledem na to, že znamená rovněž snížení věkové hranice ve vztahu k trestnému činu pohlavního zneužívání a de facto by legalizovala časnější sexuální život mladistvých.

Celý článek

Přátelství mezi podřízeným a nadřízeným stojí na tenkém ledě

Irena Ševelová, 9.9.2009

Každé pracoviště je rozděleno na dva tábory. Tábor podřízených pracovníků a tábor vedoucích zaměstnanců. Oba jsou striktně oddělené hranicí profesionality. A překročit tuto hranici se mnohdy může stát osudným.

Celý článek

Multivitaminy pro věčné mládí?

dak, 9.9.2009

Ve 20. století se podařilo podstatně prodloužit délku lidského života, v 21. hledáme způsoby, jak udržet tělesnou a duševní vitalitu. A stárnoucí populace vyspělých zemí se ochotně chytá každé naděje…

Celý článek

Nesnesu na sobě knoflík

9.9.2009

Fobiemi trpí přibližně čtvrtina světové populace. Mnohem častěji než u příslušníků přírodních národů se však vyskytují u lidí v našich zeměpisných šířkách, kteří se stávají úzkostnějšími, mají větší sklon k depresím i fobiím. Ty je mnohdy velmi citelně omezují a znepříjemňují jim život.

Celý článek

Léčba specifické fobie pomocí KBT

9.9.2009

V rámci kognitivně-behaviorální terapie (KBT) využíváme několika ověřených způsobů léčby specifické fobie, přičemž terapeuty nejčastěji využívaná metoda je tzv. odstupňovaná expoziční léčba „in vivo“, která je považovaná za nejefektivnější. Díky ní se 80-90 % pacientů zbaví fobie po 5-10 sezeních. Podmínkou je, že fobie není dále vázána na jiné problémy, je dobře specifikován její podnět, pacient je k léčbě motivován a je ochoten snést při expozici zvýšenou úzkost. Expoziční léčba znamená pro pacienta postupné „otužování se“ v situaci konfrontace s obávaným podnětem či situací. Pacient spolu s terapeutem sestaví žebříček jednotlivých kroků expozice od nejjednodušších po nejtěžší tak, aby dosáhli stanoveného cíle. Při sestavování jednotlivých kroků expozice využíváme informace o modifikujících faktorech, které situaci zlehčují či činí obtížnější (např. velikost, barva, ochlupení pavouka, vzdálenost pacienta od obávaného předmětu, přítomnost další osoby). První expozice provádí terapeut s pacientem společně, dále je pacient procvičuje již samostatně. V dané situaci setrvává do té doby, dokud jeho úzkost neklesne. Na škále úzkosti před danou expozicí odhadne míru úzkosti, jakou bude prožívat. Po ukončení expozice si zaznamená, jak velká úzkost skutečně byla a jak se mu ji podařilo zvládnout. Po úspěšném zvládnutí jednoho kroku můžeme jít o krok dále. „In vivo“ znamená, že se pacient přímo exponuje v konkrétní situaci či s reálným obávaným podnětem. Při odstupňované expozici po předem dohodnutých krocích tak, jak je popsáno výše. Dalším způsobem expoziční léčby je tzv. zaplavení, intenzivní a náročná metoda, kdy se pacient dostává bez postupných kroků do přímé konfrontace s obávaným podnětem či situací. V této situaci zůstává, dokud míra jeho úzkosti nepoklesne. Může jít až o několikahodinovou expozici. Tato metoda vyžaduje od pacienta velké odhodlání, motivaci i dostatek sebedůvěry, neboť je zde riziko, že pokud by pacient situaci nezvládl a expozici ukončil dříve, jeho strach se tak ještě více posílí a jeho sebedůvěra a odhodlání k léčbě poklesne. Pokud pacient v situaci vytrvá až do konce, podaří se mu fobii zvládnout. Zaplavení je velmi účinná metoda, jak odstranit fobii ve velmi krátké době. Jen málo pacientů je však ochotno tuto metodu podstoupit. U silně úzkostných pacientů se využívá expozice v imaginaci, v představách. Stejně jako u odstupňované expozice in vivo si předem s terapeutem sestaví jednotlivé kroky expozice od nejlehčích po nejtěžší. Jednotlivé kroky si pak se zavřenýma očima představuje, nahlas popisuje tyto představy a své prožitky. Terapeut napomáhá klientovi se sugestivními představami i navozením pocitu reálně prožívané situace. Používá se rovněž při práci na zvládnutí specifických fobií, kdy není možná expozice in vivo fobie z bouřek, z létání apod. U velmi úzkostných pacientů je možné zpracovat zážitky nejprve expozicemi v imaginaci, a pak přejít na postupné expozice in vivo. Mimo expoziční léčbu využíváme i tzv. systematické desenzibilizace, a to hlavně u silně úzkostných pacientů a dětí. Jde o velmi šetrnou metodu, jemnější variantu odstupňované expozice v imaginaci. Před zahájením terapie se pacient postupně učí relaxační techniku. Ve chvíli, kdy je uvolněn a zrelaxován, je vybídnut, aby si představoval detaily obávané situace. Imaginace postupuje krok po kroku a díky relaxačním technikám nejsou tělesné prožitky tak silné a nepříjemné. V rámci léčby specifických fobií lze použít i metodu kognitivní restrukturalizace či metodu tzv. behaviorálních experimentů, v níž je zakomponován i určitý prvek expozice. Tyto kognitivní metody jsou však pouze podpůrné, nemohou nahradit expozice prováděné pacientem, při kterých dochází k postupnému otužování se vůči situacím/podnětům tím, že se jim člověk postupně opakovaně vystavuje.

Celý článek

/ Zprávy (z domova) /

9.9.2009

Osobnosti koučinku v P raze

Celý článek

Reklamní slogany jsou dětem bližší než Ladovy říkanky

Ivana Vajnerová, 9.9.2009

Od časů první reklamy zaměřené na děti se mezi odborníky řeší otázky etiky i psychologického dopadu na tuto část populace. Děti i dnes zůstávají jednou z nejslibnějších cílových skupin reklamního trhu a výsledky četných výzkumů, které sledují, zda se stávají obětí reklamy, se mnohdy diametrálně liší.

Celý článek

Romsko-české vztahy: Studená válka

Daniela Kramulová, 9.9.2009

O nás Češích je známo, že se stěhujeme poměrně neradi. A tak těžko rozumíme tomu, že rodina prodá veškerý majetek a bez jazykových znalostí se vydá za oceán. Přesto více než 1700 žádostí o azyl, které od ledna do června podali v Kanadě Romové z Česka, bylo důvodem k zavedení víz.

Celý článek

Vztahy si pěstuji, ale nerad o nich mluvím

9.9.2009

Tedy, ptáte se, co já a vztahy? Hmm, děkuji za optání. Ta zdánlivě jednoduchá otázka je ve skutečnosti hodně komplikovaná. Hned zkraje bych se ale měl zeptat já, o jaké vztahy se vlastně jedná? Když není uvedené žádné vysvětlení, tak se patrně jedná o vztahy mezilidské, snad přímo vztahy partnerské. Ale zrovna o těch mých se mně nechce psát, tím bych asi nikoho moc nezaujal. Jeden náš špičkový dirigent na výzvu, aby řekl něco o svých vztazích k ženám, odpověděl něco ve smyslu: „Proč hned tak smutné téma?“ Nicméně, chvíli u té klasiky přece jen zůstaňme. Už nevím, kdo přesně to byl, tuším, že jeden z našich učitelů, nám jednou řekl, že jediný luxus, který bychom si měli opravdu dopřát, je luxus lidských vztahů. Jistě měl na mysli ty dobré, pozitivní, přátelské vztahy, resp. ty, na kterých se dá ve zmíněném směru pracovat. To jistě v zásadě odsouhlasíme. Jen moc nevíme, jak to nejlépe zařídit. Obecně se zdůrazňuje, že na vztazích se opravdu musí pracovat, že je o ně třeba pečovat podobně jako o zahrádku. Odborníci například navrhují obnovovat partnerské smlouvy, pravidelně si vyříkávat, co se nám líbí a co ne apod. Trochu paradoxní je, že i když to mnozí odsouhlasí, jen málokdo to opravdu dělá. Zvláště mužům se moc nechce o vztazích nějak hlouběji mluvit. Vcelku jim rozumím. Když jsem v pohodě, tak proč do toho „šťourat“, že? A když to skřípe, člověku se nechce strkat do toho prsty ještě více… Ale budu provokovat ještě trochu jinak. Co začít sám u sebe? Vím, je to dost otřepaná fráze, ale cesta to není špatná. Zde jsem příznivcem předpokladu, že práce na sobě a snad nejjednodušeji nejdříve přes jasné, srozumitelné a kultivované vnější chování se nakonec odrazí i ve vnitřních prožitcích a stavech. Mnohé si o tom můžeme přečíst například v pěkné knížce Lidský obličej. Mně se prostě zdá, že se v průměru málo snažíme. Jak to souvisí s těmi mezilidskými vztahy? Docela prostě - pokud chci, aby mně bylo rozuměno, abych byl přijímán a nakonec, aby mě měl někdo rád, měl bych splnit zmíněný základní předpoklad na své straně. Už ale slyším námitku, že to nic nezajistí. To je pravda, ale aspoň to možnému dobrému vztahu nebrání. Málo platné, k nalezení dobrého partnera, přítele, kamaráda musíme mít také kus štěstí. Teď ale chci připomenout i jiné vztahy; vztahy k sobě, k vlastní osobě. Ve vztahu k sobě samému nemám na mysli nějakou sebestřednost, ale něco komplikovanějšího, totiž úctu k sobě samému, sebedůvěru, vědomí svých předností i svých slabších stránek. Psychologicky je opodstatněné tvrzení, že kdo nemá takto vytvořený vztah k sobě, nemá ho ani k ostatním. A již jsme u vztahů k něčemu, co nás přesahuje, tedy k hodnotám přesahujícím naši každodennost. Jak jsme na tom se vztahy ke společnosti, k pravdě, poctivosti, víře a podobně? Znamená fakt, že je to cosi nehmatatelného také to, že je to nedůležité? Také umění stojí mimo každodennost, a přesto si troufám tvrdit, že právě umění je naprosto nepostradatelné v naší kultivaci, a tedy i v tvorbě a prověřování všech zmíněných vztahů. Francouzský antropolog Claude Lvi-Strauss prohlásil, že nebude-li XXI. století stoletím společenských věd (a já dodávám, že tedy i umění), nebude vůbec. Je to snad trochu dramatické prohlášení, ale zkusme o něm přemýšlet…

Celý článek

1 2 
6666
Výroční konference Škola komunikace