5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Spor o terapii pevným objetím

Spor o terapii pevným objetím

Datum: 3.3.2011 | Vydání: 2/2011

Na přelomu roku odvysílala ČT 2 dokument o psychoterapeutce Jiřině Prekopové a její terapii pevným objetím, jež autorka doporučuje jako prostředek k obnovení lásky v rodině. Využití terapie v případě dítěte postiženého autismem, které mohli diváci sledovat, vyvolalo bouřlivé reakce.

Spor o terapii pevným objetím

Láskyplná autorita – tak bychom mohli stručně charakterizovat psycholožku Jiřinu Prekopovou, která se věnuje rodinné terapii. Dokument o její terapii pevným objetím (TPO) odvysílala ČT2 23. prosince 2010. Podnítil množství dotazů diváků-rodičů a znovu rozvířil hladinu na české psychoterapeutické scéně. (Snímek můžete zhlédnout z videoarchivu zde .)

Vynucená objetí aneb Oficiální stanovisko APLA k dokumentu Mámo, táto, obejmu tě.

Stanovisko APLA k odvysílanému dokumentu na ČT 2 Táto, mámo, obejmi mě

Na základě četných dotazů rodičů dětí s autismem k odvysílanému dokumentu ČT Táto, mámo obejmi mě, které se týkaly vhodnosti použité terapie u dětí s PAS, vydává APLA toto stanovisko: 

Televizní dokumentární pořad Táto, mámo, obejmi mě, odvysílala 23.12. 2010 Česká televize a je možné ho zhlédnout prostřednictvím internetu zde. . V dokumentu je divákovi představena Terapie pevným objetím podle Prekopové (Festhaltetherapie nach Prekop) a její autorka a propagátorka psycholožka Jiřina Prekopová. Pevné objetí je zde prezentováno jako prostředek vedoucí k obnově lásky v rodině.

Terapie pevným objetím se často uplatňuje u dětí s reaktivní poruchou příchylnosti a u dětí s autismem. Jejich účast na terapii je nedobrovolná a dítě je k spoluúčasti donuceno fyzickou restrikcí. Terapie pokračuje i přes zřetelný a jednoznačně vyslovený nesouhlas dítěte, strach a emoční afekt.

Některé postupy v různých terapiích i výchově jdou proti vůli dítěte. Důvod jejich uplatňování však vychází z určitého odborného nebo společenského konsensu (například povinná školní docházka, nastavení hranic ve výchově, smysluplnost domácích úkolů, bezpečnost dítěte apod.).

U terapie objetím je základní myšlenka kontroverzní: emoční pouto s rodičem lze navázat či posílit vynuceným pevným objetím. Je to skutečně možné? Uvolní negativní emoce, hněv, vztek, zlost, bolest a zklamání prostor lásce? Můžeme si s použitím fyzického násilí vynutit pozitivní vztah u dítěte? Terapie pevným objetím má v České republice řadu obhájců, ale čelí také závažné kritice z řad psychologů, lékařů, právníků i laické veřejnosti. Stres, který dítě při terapii prožívá, může mít u některých dětí negativní dopad na jeho psychické zdraví, způsobit enurézu, vyvolat pocity ponížení, snížené sebehodnocení, u dotekově hypersenzitivních osob velkou bolest, posttraumatický syndrom, rozvoj úzkostné poruchy a dokáže krátkodobě i dlouhodobě hluboce narušit vztah dítěte a jeho rodiče. Příliš silné argumenty na to, aby rodiče s dítětem podstoupili riziko terapie, jejíž teoretický základ vzbuzuje kritiku mnoha uznávaných autorit a institucí.

Postupy vykazující charakteristiky zneužívání a týrání dítěte, neprokázaná efektivita a několik úmrtí dětí více či méně souvisejících s praktikováním různých terapií vedlo instituce a jednotlivce k aktivismu směrovanému k zakázání terapií, které využívají donucovacích technik. Z etických i bezpečnostních důvodů jsou od roku 2004 veškeré terapie využívající donucovacích technik zakázány v některých státech USA, např. v New Yorku, Utahu, Massachusetts, New Jersey, Pennsylvanii a Texasu.

Profesor psychologie z Mayo Clinic William N. Friedrich specializující se na zneužívání dětí o terapii pevným objetím napsal: "Terapie pevným objetím a různé její obměny nejsou terapiemi, nýbrž trestem a nikdy by se neměly používat.“ V lednu 2006 vydala odborná společnost zabývající se problematikou zneužívání dětí American Professional Society on the Abuse of Children (APSAC) velmi kritické prohlášení (White Paper, Task Force Report) týkající se všech donucovacích metod sloužících k navození emočního vztahu (vazby). Toto prohlášení bylo odborníky v oblasti psychoterapie všeobecně akceptováno a vedlo ke změně v terapeutických postupech.

Ke zrodu nešťastného a mylného přesvědčení o terapeutickém dopadu pevného objetí na děti s autismem přispělo významně v minulosti zejména několik osob navazujících na Kannerovu teorii o autismu způsobeném citově chladnými matkami. V 70. letech se psychoterapeut Robert Zaslow domníval, že lze vytvořit emoční vazbu a kontakt mezi matkou a dítětem s autismem tím, že se v dítěti vyvolá vztek držením proti jeho vůli. Věřil, že vynucení očního kontaktu a vyprovokování silných emocí jako je vztek a strach zlomí obranu ega a umožní dítěti navázat interakci, emoční vztah a akceptovat autoritu. Za poškození zdraví klienta při praktikování této metody byla Zaslowovi v Kalifornii odebrána licence umožňující vykonávat psychoterapeutickou praxi.

V 80. letech nositel Nobelovy ceny biolog a etolog Nikolaas Tinbergen propagoval pevné objetí a navázání očního kontaktu u dětí s autismem. Nesprávně se domníval, že autismus je důsledkem nedostatečně rozvinutého emočního pouta mezi matkou a dítětem a nastolení emoční vazby je klíčem k vyléčení z autismu.

V roce 1988 vyšla kniha americké psychiatryně Marthy Welch Holding Time, v níž terapii pevným objetím navrhovala za vhodnou pro děti s autismem. Stejně jako Tinbergen se Welch v rozporu s vědeckým názorem na příčiny autismu domnívala, že autismus je způsoben narušením emoční vazby mezi dítětem a matkou. Doporučovala dítě držet a zároveň u dítěte vyvolat záchvat vzteku. Ve chvíli, kdy se dítě přestane bránit, začít s technikami emočního připoutávání.

Někteří naši klienti absolvovali terapii pevným objetím a jejich vzpomínky jsou spojené s pocity zahanbení, úzkosti, strachu, vzteku. Báli se, že je rodiče udusí. Dva naši dospělí klienti hovořili o terapeutických setkáních, kterých se jako děti účastnily, jako o „znásilňovačkách“. Část rodičů nebyla schopna metodu vykonávat nebo v ní pokračovat, protože cítili, že svému dítěti nepomáhají, ale ubližují.

Ne všichni chápou pojmy stejně jako obhájci terapie pevným objetím. Terapie je kritiky chápána jako násilí páchané na dítěti, nabídka bezpodmínečné lásky jako vnější kontrola a terapeutický úspěch jako submisivita a vyčerpání dítěte. Podivné a pro dítě nepochopitelné chování rodiče s využitím fyzické převahy vyvolává pocit strachu, paniky, bezmoci. Následuje vyčerpání a podřízení se vůli rodiče. Myslet si, že zdravé láskyplné emoční pouto stojí na těchto základech je podivné. Projevy kladných emocí nelze vždy považovat za terapeutický úspěch, jsme totiž schopni je projevovat i vůči tyranovi (příkladem tohoto paradoxního psychologického fenoménu je tzv. stockholmský syndrom).

V terapii pevným objetím dítě podléhá absolutní fyzické kontrole a neučí se používat a rozvíjet kontrolu chování jdoucí zevnitř. Hněv je emoce, která má ve vztazích mezi lidmi svoje místo. Dítě se má učit rozpoznávat své pocity, umět pracovat se svým hněvem i s hněvem okolí a nezdá se žádoucí, aby podstupovalo terapii, kdy se cíleně a opakovaně „hněv proměňuje na lásku“. Dítě se má naučit nejen milovat, ale také přiměřeně vyjadřovat, kontrolovat a přijímat hněv. Pak se může učit i odpouštět.

Naprostá většina lidí, co pečují o dítě, se shodnou, že není nic krásnějšího než držet dítě v náručí, vzájemně se objímat a vyznávat si lásku. Zejména děti s autismem a reaktivní poruchou příchylnosti musíme někdy projevům lásky trpělivě učit. Láska ale spočívá ve vzájemnosti, spontánnosti a dobrovolnosti. Někdy vede k nalezení oboustranného láskyplného vztahu velmi klikatá cesta. Existuje řada metod a rodičovských technik, které pomáhají rodičům zlepšit vzájemný vztah, a zároveň jsou k dítěti empatické a respektující. Dobrovolné učení se objímání může být klidně jednou z nich.

Každý zpracovává své pocity jinak a má rozdílně nastavenou zónu dotekové intimity. Někomu nedělá potíže se objímat s lidmi nebo se s nimi držet za ruku, i když je vidí poprvé, pro jiné lidi je takový zážitek nepříjemný. Doteková zdrženlivost v žádném případě nesignalizuje žádnou emoční poruchu.

Vynucenému objetí říkáme NE jako rodiče i jako profesionálové. Uvědomme si, že objetí se sice vynutit dá, ale láska nikoliv.

APLA velmi důrazně nedoporučuje používání terapie pevného objetí u dětí s autismem a potažmo u všech dětí, které s objímáním nebo držením nesouhlasí. Vynucené a dlouhotrvající pevné objetí považuje za metodu neetickou ohrožující psychické i tělesné zdraví dítěte.

U dětí s autismem APLA doporučuje využívat techniky založené na prevenci, snažit se o rozvoj komunikačních a sociálních schopností a zajištění bezpečného prostředí s dostatkem vizuálních informací, které dítěti sníží adaptační problémy vyplývající z diagnózy autismu, zvýší jeho pocit bezpečí a ochotu navazovat sociální kontakt.

Fyzickou restrikci doporučuje využívat jedině v případě závažného problémového chování ohrožujícího zdraví nebo majetek, a to pouze po dobu nezbytně nutnou. Její používání lze provádět jen za určitých podmínek chránících zájmy klienta. Tato technika zvládání problémového chování nemá s terapií pevným objetím shodný teoretický základ a jejím účelem není posílení emočního pouta, nýbrž ochrana.

Emoční pouto je vhodné rozvíjet empatickou interakcí více respektující dítě, jeho deficity, senzorickou přecitlivělost a reciprocitu emočního vztahu a posilováním sociálně emočních dovedností.

APLA protestuje proti používání fyzické síly k vynucení a udržení pevného objetí u dětí, které s objetím nesouhlasí. Vynucené objetí dítěte považuje v kontextu Terapie pevného objetí dle Prekopové za formu týrání dítěte a psychického ohrožení jeho vývoje.

APLA se neztotožňuje ani s názorem, že terapie využívající vynucený fyzický kontakt vede k posílení emočního pouta mezi matkou a dítětem.

Výňatek z Evropského metakodexu etiky psychologů související s názorem psychologů v APLA na používání terapie pevného objetí v ČR u dětí:

Psychologové mají všeobecnou zodpovědnost za kvalitu a následky profesionálních činností psychologa. Psychologové mají náležitý respekt k základním právům, důstojnosti a hodnotám všech lidí a zároveň napomáhají tomu, aby tyto principy byly podporovány a rozvíjeny. Psychologové jsou si vědomi své profesionální a vědecké zodpovědnosti vůči svým klientům, své komunitě i vůči společnosti, v níž žijí a pracují. Psychologové se vždy vyhýbají tomu, aby někoho poškodili, a zodpovídají za svou činnost a pokud je to možné, přesvědčují se o tom, že jejich služeb nebude zneužíváno.

Za tým pracovníků Asociace pomáhající lidem s autismem- APLA Praha

PhDr. Kateřina Thorová, Ph.D.

ředitelka metodického střediska APLA Praha, psycholog a předsedkyně APLA ČR (text vyjadřuje oficiální stanovisko APLA)

Díky za pomoc rodinám v krizi

Na stanovisko APLA zareagovala Zuzana Baudyšová, předsedkyně Nadace Naše dítě. Mimo jiné uvádí:

Nedovolím si hodnotit devalvující připomínky k této terapii, vzhledem k tomu, že postrádám hlubší zkušenosti s autistickými dětmi. Co je však v tomto pojednání pro mě velmi zarážející, je kritický a negativní postoj k doktorce Prekopové, v jejímž učení je TPO pouhým článkem široké mozaiky důležitého učení obnovy lásky v rodinách.

Již 17 let působím v oblasti ochrany dětí a smutně sleduji statistiky rozpadu manželství či partnerství a zejména těch, ve kterých jsou děti. Bohužel ohled na děti v unáhleném rozchodu, uraženosti a neschopnosti se domluvit či usmířit velmi často chybí. Rodiče kvůli neschopnosti komunikovat si často vyřizují partnerské bolesti právě prostřednictvím svých dětí. Obávám se, že nikdo ze současných psychologů neporadil zásadním a jasným způsobem, jak tento negativní trend rozpadu rodin s dětmi přibrzdit, či zastavit. O to více mě pozitivně překvapila dětská psycholožka Jiřina Prekopová, která velmi jasným a srozumitelným jazykem předává učení, které vede k nastolení pořádku v rodinném systému, k obnově komunikace, k usmíření a ukotvení bezvýhradné lásky v rodině. Může pomoci mnoha rodičům či partnerům, kteří chtějí znát cestu k dobrému rodičovství či procházejí krizí a hledají cestu usmíření.

Zbyněk Vybíral ombudsmanovi a ČMPS

Zbyněk Vybíral, který vede na katedru psychologie na FSS MU, vystupuje proti TPO několik let. Stanovisko APLA podpořil i dopisem ombudsmanovi a podnětem vůči Radě Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS).

Protestuji proti propagaci a uplatňování tzv. „terapie pevným objetím“ šířené skupinou kolem PhDr. Jiřiny Prekopové, a to zejména pro terapeutickou či výchovnou práci s nezletilými dětmi (nejenom s autismem!). 

Metoda může být zaměnitelná za násilí páchané na dětech. Tato tzv. terapie nemá vědecky ověřené výsledky, ani jiný vědecké (psychologické) opodstatnění. Žádám Vás o prošetření celé záležitosti. (úryvek z dopisu ombudsmanovi Pavlu Varvařovskému)

Byl bych rád, kdyby se Rada ČMPS zabývala podporou, kterou vedení ČMPS věnovalo a věnuje této sporné a potenciálně nebezpečné metodě. Při ČMPS existuje a je na stránkách propagována „Pracovní skupina pro terapii pevným objetím podle J. Prekopové“, sám předseda ČMPS propaguje v této zemi činění nevědecké. ČMPS má ve své charakteristice, že jde o „vědeckésdružení psychologů České republiky“. Hlavně pro tuto kolizi mezi pro-vědeckou aklamací ČMPS a propagátorskou „misí“ ve věci TPO byste se jako Rada ČMPS měli zabývat tím, že v oblasti psychoterapie nejde o vědecky uznávanou, ani výzkumně podloženou samostatnou psychoterapii. Nemá akreditaci vědeckých společností ČLS pro práci psychologa či lékaře ve zdravotnictví.

Nikdy jsem neznevažoval profesionální způsobilost předsedy ve věcech jeho jiné odbornosti. Umím si představit, že ho budu uznávat jako způsobilého v 19 aktivitách z dvaceti. Tou dvacátou je pro mě jeho vehementní podpora TPO, jak o tom svědčí v České televizi odvysílaný dokument „Mámo, táto, obejmi mě“.

Podle mého názoru by se Rada ČMPS měla zamyslet nad tím, co bychom mohli nazvat „mechanismy řešení“ podobných kolizí (krizí?). Mnou navržené řešení má zatím jen podobu názoru: předseda ČMPS by měl odstoupit, možná i někteří členové Rady; to by umožnilo „prošetřit“ situaci ve vedení ČMPS (podpora poskytnutá TPO) a také by to uspíšilo svolání mimořádného sněmu.

(výňatky z dopisů Radě ČMPS)

Pevné objetí - k prohlášení APLA

Kořeny a vznik terapie pevným objetím podle Prekopové

Prvé terapeutické pokusy užívající držení dítěte jsou zaznamenány v 80. letech minulého století v USA. V té době došlo i k některým zřejmým chybám. Praxe se brzy diferencovala do více podob, přičemž mezi jednotlivými směry přes vnější podobnost či terminologickou příbuznost jsou zásadní rozdíly. Právě z obavy, aby pevného objetí nebylo užito nenáležitě či dokonce aby jej nebylo zneužito (jak se to mohlo dít v návaznosti na Zaslowa či Welchovou nebo některé čistě behaviorální terapeuty), „založila jsem (píše Jiřina Prekopová) vlastní školu „podle Prekopové“ a zajistila jsem jí ochrannou známku (2002)“. Rozdíl mezi terapií pevným objetím podle Prekopové a jinými (možná vnějškově podobnými) směry spočívá v etických principech, jež jsou vytyčeny např. v knize J. Prekopové: Terapie pevným objetím – cesta k vnitřní svobodě (Portál, Praha, 2010).

Rozdíly mezi terapií pevným objetím podle Prekopové a terapiemi typu Holding či Attachment Therapy

Hlavní rozdíl a specifikum terapie pevným objetím spočívá v cíli terapie a v osobách, které v rámci terapie vstupují spolu do fyzického kontaktu/objetí. Při terapii pevným objetím podle Prekopové nedrží dítě (ani jiného člověka, který terapii podstupuje) terapeut. Pevné objetí se uplatní u dvou osob, jejichž vzájemný konflikt se nedá plně vyjádřit a zpracovat slovy, které však k sobě podle přirozeného řádu patří a jsou anebo měly by být spolu spjaty.

Dítě smí být drženo pouze rodičem (není-li tento rodič pro terapii pevným objetím kontraindikován). Pevné objetí dítěte nesmí být nikdy prováděno bez souhlasu obou rodičů. Asi od čtvrtého roku věku dítěte je třeba i jeho pochopení a souhlasu. Pevné objetí se tedy může se uskutečnit jen mezi osobami, které se pro to samy rozhodnou (anebo, nejsou-li odpovědného rozhodnutí schopny, není-li jejich vůle pro takové rozhodnutí dostatečně svobodná, jako tomu je např. u malých dětí či u dětí se závažným postižením, rozhodnou v souladu se zájmem dítěte jeho rodiče).

Terapie pevným objetím podle Prekopové zahrnuje komplexní systém péče o rodinu a její jednotlivé členy. Žádají–li rodiče pevné objetí pro své dítě, pracuje se nejprve s nimi. Na základě znalosti rodinné anamnézy i osobní anamnézy dítěte, na podkladě pozorování interakce mezi členy rodiny i s přihlédnutím k výsledkům případných vyšetření se volí jednotlivé terapeutické procesy i jejich sled vhodné pro danou rodinu, což často vyžaduje více setkání. Pevné objetí s dítětem se obvykle uskuteční podle terapeutického plánu až na závěr.

Pevné objetí zahrnuje mnohem širší spektrum témat a problémů než je autismus. Týká se potenciálně např. nejrůznějších nevyřešených konfliktů mezi rodičem a dítětem negativně ovlivňujících jejich sepětí a problémů v průběhu vývoje jedince a jeho vztahů (vyrovnávání s pocity vzdoru, smutku a strachu v různých obdobích života). Pevné objetí pomáhá při usmíření mezi manželi či partnery a také v usmíření mezi dospělými dětmi a rodiči (v případě zemřelých či vzdálených rodičů pod vizualizací) anebo při truchlení a smutku nad ztrátou blízké osoby a také v oblasti náhradní rodinné péče.

Výcvik v terapii pevným objetím obnáší nejméně 500 hodin, spočívajících v poznání témat s problematikou úzce souvisících (mj. z vývojové psychologie a psychopatologie, z psychologie rodiny a rodinných vztahů, teorie pevného objetí a z etických principů aplikace). K formaci patří sebezkušenost, hospitace při práci s jedinci i rodinami, později práce pod vedením a nakonec vypracování závěrečné práce založené na nejméně dvou kazuistikách, na jejichž řešení se kandidát aktivně podílel. Každý absolvent vykonávající terapeutickou práci je povinen se podrobovat supervizi, kde supervizorem může zčásti být i kolega z jiné terapeutické školy. Výcvik v terapii pevným objetím není dosud v České republice akreditován, nikoli však proto, že by případná žádost o akreditaci byla zamítnuta, nýbrž proto, že terapie se dosud vyvíjí a považujeme za důležité tento vývoj sledovat a hodnotit, abychom podklady pro případnou akreditaci mohli odpovědně připravit.

Terapie pevným objetím podle Prekopové a autismus

Autismus představuje jednu z poruch, které zasahují samu podstatu lidství, protože člověka handicapuje v jeho schopnosti vytvářet vztahy, žít v lásce, komunikovat, dorozumívat se s druhými řečí a spolupracovat s nimi. V průběhu desítek roků práce s jedinci trpícími autismem a s jejich rodinami jsme se do hloubky přesvědčili, že autismus je porucha velmi komplexní, zahrnující množství aspektů, možných příčin a souvislostí, stejně jako faktorů, které organismus chrání anebo zesilují jeho vulnerabilitu (zranitelnost) danou primární dispozicí. Komplikována je navíc i častými dalšími postiženími CNS, jako jsou dyspraxie a dysfázie. Mj. oceňujeme přínos a nezastupitelnost přístupů založených na strukturovaném učení vycházejících z principů psychologie učení a modifikace chování (sami jsme v této oblasti publikovali). Terapie pevným objetím, samozřejmě s plným a vědomým souhlasem a spoluprací rodičů - a pokud to věk a zdravotní stav dítěte dovolí – i s jeho souhlasem a porozuměním, může být jednou z metod volby, která v rámci komplexní, dlouhodobé a systematické péče může přispět ke zmírnění obtíží (v interakci s mírou primárního postižení CNS a vývojového opoždění, ke kterému již došlo).

Terapie autismu je, jak všichni víme, procesem z nejtěžších. Autista se dá těžko srovnávat s jinými klienty. Zabývá často se především neživými předměty a autostimulací. Opakovanou stereotypní stimulací jsou vysoce aktivovány jeho endogenní morfiny, jež ho zklidňují až do stavu závislosti. Je-li mu v tom bráněno, trpí vlastně abstinenčními příznaky (jako při detoxu). Brání se proti novým nabídkám, a tak si sám ztěžuje možnost učení a komunikace s lidmi, kteří jsou nositeli rozmanitosti života. Proto u nich bývá pevné objetí, zvláště to první, někdy tak dramatické. Jde tu o to, aby autistické dítě začalo hledat jistotu a zklidnění ne ve stereotypní stimulaci, nýbrž v kontaktu a vztahu s matkou (anebo jinou primární vztahovou osobou) a skrze ni později i ve vztazích s dalšími lidmi.

Terapie pevným objetím v dokumentu Mámo, táto, obejmi mě

Rozumíme znepokojení (či dokonce šoku), které v některých lidech mohlo vyvolat zhlédnutí ukázek pevného objetí s autistickým dítětem v dokumentu Mámo, táto, obejmi mě. Na rozdíl od nezasvěceného diváka tohoto dokumentu jsme měli možnost sledovat terapeutický proces v jeho celistvosti a znali jsme kontext chování všech zúčastněných, smysl a cíl terapeutické intervence. Po letech zkušeností z práce s autistickými dětmi jsme nebyli překvapeni bouřlivou reakcí dítěte. Věděli jsme, že tak jako již mnohokrát předtím v průběhu jiných procesů pevného objetí, bude po katarzi následovat zklidnění afektu a námaha a utrpení dítěte i matky budou vykoupeny ztišením a důvěrným a láskyplným objetím, jak se i stalo. Pohled běžného diváka se tu ovšem může od našeho vnímání značně lišit. Divákův pohled je více zaměřený na detail, my pak více vnímáme celek. Není pak divu, že některé diváky mohl vyděsit pohled na matku ležící na svém křičícím a vzpouzejícím se dítěti a že se snad některým mohla i vynořit představa rodiče týrajícího své dítě. My jsme však viděli matku, která bojuje nikoli proti svému dítěti, ale s ním a za ně, aby je vysvobodila z patického strachu z kontaktů a vztahů a uchránila útěku k stereotypním sebestimulacím. Pro klid případných obav diváka dodáváme, že matka v průběhu terapeutického procesu neležela na dítěti plnou vahou, ale vždy jen tak, aby zabránila jeho útěku. V žádném případě však nedopustila jeho bolest či zranění. S rodinou jsme dodnes v kontaktu, i po čtyřech letech od terapie potvrzuje zřetelné zmírnění obtíží dítěte a v souvislosti s tím i zlepšení kvality života celé rodiny.

V dokumentu je zachycen i moment, kdy poté, co chlapec matku kousne, mu matka důrazně říká, že ji kousat nesmí, a trochu zatřese jeho hlavou. Lze namítnout, že v tuto chvíli mělo od terapeuta zaznít usměrnění, že je třeba postupovat jemněji. K takové korekci sice nedošlo, matka však své chování vůči chlapci sama rychle korigovala a jeho hlavu si láskyplně přivinula k sobě. Chlapec ji pak nejenže již nekousl, nýbrž sám se k ní tulil a nosem a tvářemi se přímo dychtivě dotýkal jejích tváří, což je pro nás jednoznačným dokladem toho, že i přes možné nedokonalosti či snad i chyby v detailech byl celý proces účinný a jako celek že proběhl správně. O tom nás koneckonců přesvědčuje i pohled na rodinu se čtyřletým odstupem.

Pevné objetí vychází z hlubších a obecnějších principů mezilidských vztahů (zmiňme respekt k přirozené jednotě mezi dítětem a rodiči, či empatickou komunikaci). Jako životní styl přesahuje rámec autismu, jenž je – v tomto horizontu – kamínkem v mozaice života. Důležitou součástí našeho snažení je výchova k pozitivnímu rodičovství, obnova či škola lásky v rodině. Je to rozsáhlá oblast prevence a psychologie zdraví.

Jsme si vědomi toho, že užitím doteku, fyzického kontaktu a tím spíše objetí v psychoterapii vstupujeme do oblasti nesmírně křehké a některými psychoterapeutickými směry zapovězené. Každodenní práci je tu třeba hodnotit nejen s ohledem na konečný výsledek terapie, nýbrž i s citlivým zřetelem k jednotlivým detailům. Diskusi o těchto otázkách na odborném fóru vítáme a jsme jím otevřeni.

Jiřina Prekopová – Jaroslav Šturma

Připravila Daniela Kramulová


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

  • Je to násilí!! 22.5.2011, 1:20 Zobrazit

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace