5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Do rozpaků mě už nikdo nepřivede

Do rozpaků mě už nikdo nepřivede

Autor: Pavla Koucká | Datum: 31.5.2006 | Vydání: 6/2006

Sexuální výchova by měla začít ve chvíli, kdy se dítě zeptá, říká sexuoložka Jaroslava Pondělíčková-Mašlová. Odpovídat by měl přitom vždycky oslovený. Vždyť je to přirozené, tak proč z toho dělat něco mimořádného.

Jste první sexuoložkou v České republice. Jak jste se jí stala?

     Já jsem vždycky chtěla dělat psychiatrii, pokud možno v Praze. Když jsem ale v třiapadesátém promovala a nebyla jsem ani ve straně, ani v SSM, tak jsem mohla být ráda, že jsem dostala umístěnku do Karlových Varů. Do Prahy mě to ale stále táhlo, a když jsem několik let poté zjistila, že Sexuologický ústav vypsal konkurz na místo psychiatra, hned jsem se přihlásila. Konkurz jsem vyhrála, potíž ale nastala ve Varech, kde mě odmítli uvolnit. Pomohl mi naštěstí můj tehdejší manžel - psycholog. Když viděl, jak jsem z toho nešťastná, dal výpověď. Jeho pustili a do tří měsíců museli ze zákona uvolnit i mě. Jenže se vyskytla další překážka: v Sexuologickém ústavu potřebovali někoho hned... Zastal se mě tenkrát přednosta Sexuologického ústavu profesor Hynie - báječný člověk.

To zní skoro jako v pohádce.

     A psychologicky je zajímavé, jak to Hynie dokázal: Šli jsme spolu za tehdejším ředitelem kompletní ambulantní složky, kam patřil i Sexuologický ústav. Ten ale suše prohlásil, že to místo prostě nemůže nechat tři měsíce neobsazené. Tečka. Já z toho byla zničená, nicméně Hynie mě uklidňoval:"Nebojte se, paní doktorko, všechno je v nejlepším pořádku. Vy jste se panu řediteli líbila."Já jsem tomu vůbec nerozuměla - vždyť ředitel se na mě ani nepodíval. Jak jsem se mu mohla líbit? Ve skutečnosti to asi bylo tak, že Hynie byl prostě přesvědčen, že se na to místo hodím. Později mi vyprávěla sekretářka, jak za ředitelem dvakrát týdně chodil a říkal:"Pane řediteli, já tu paní doktorku tak potřebuju, ona je totiž pro sexuologii předurčená."No a když se to takhle táhlo šest neděl, ředitel přestal Hyniovy návštěvy snášet, a přijal mě.

A jaké byly vaše profesní začátky?

     Byla jsem nadšená z pracovního kolektivu - on měl Hynie ohromný cit pro lidi, výbornou intuici v tomto směru. Horší to bylo směrem k pacientům. Nastupovala jsem totiž s tím, že budu léčit děti a ženy. To mi vyhovovalo,byla jsem celkem monogamní a neuměla jsem si představit, že bych vyšetřovala muže. Jenže - pacientů z řad žen a dětí bylo málo a nezbylo, než brát muže. 
     Ze začátku se moje náplň práce sestávala hlavně z vyšetřování plodnosti. Kolega mě přesvědčoval, jak je to jednoduché:"Prostě jenom změříš velikost a turgor varlat, on ti získá semeno, a to vezmeš do laboratoře."Jenže já do té doby nesáhla na varlata ani svému muži! První den to bylo hrozné - všichni moji pacienti měli erekci, jako když vyšije. Ale jak se říká, že si člověk zvykne i na šibenici, netrvalo ani měsíc a erekce se u mých pacientů již nedostavovala. Chyba byla totiž ve mně. Aniž bych si to uvědomila, tak jsem zpočátku svým chováním pacienty provokovala. Pak se však už všechno rozjelo a bylo v pohodě. Sexuologie je nesmírně zajímavý a pestrý obor. Práce v něm mě baví dosud.

Přesto jste se primárně věnovala dětské sexualitě.

     Víte, ona je dětská sexualita u nás pořád takovou popelkou. Byla jí, když jsem nastupovala a zůstává zanedbávána dosud. Nedávno jsme měli zrovna pracovní schůzi Sexuologické společnosti a České psychiatrické společnosti -kde moji kolegové sexuologové prezentovali kazuistiky sexuálního chování u dětí. Vykládali přitom, co rodiče a prarodiče, ale když jsem se zeptala na poluční sny malého pacienta a na jeho fantazie při onanii, zjistila jsem, žena to nebyli dotazováni. Přitom teď už není problém takové informace od dvanáctiletých chlapců získat. Když jsem začínala, bylo to horší. Tenkrát i patnáctiletí hoši tvrdili, že neonanují.

Jaké jsou důsledky tohoto zanedbávání?

     Když by se atypickým projevům sexuality u dětí věnovalo více pozornosti, mohli bychom zabránit některým trestným činům. Typický sexuální agresor se totiž většinou projevuje už v pubertě a prepubertě. Zvedá například spolužačkám sukně tak agresivně, až se z toho rozpláčí, přivazuje spolužáky k topení a podobně. Podobné chování ovšem bývá pominuto jako klukovina. Učitele ani rodiče nenapadne, že by takové činy mohly být prvním projevem sexuální deviace u chlapce. Sexuolog by ale hned zpozorněl. Chtěla bych tedy na rodiče apelovat v tom smyslu, aby se nebáli požádat o sexuologické vyšetření. Je lepší vyšetřit deset chlapců zbytečně, než opominout jednoho.Takové opomenutí si může časem vyžádat i velmi kruté oběti.

Jaké má takové dítě možnosti, když se dostane včas na terapii?

     Například chlapcovu orientaci změnit nedokážeme, nedokážeme ani odstranit deviantní rysy v osobnosti, můžeme mu však pomoci s pochopením sebe sama a s nácvikem zvládání vlastního chování tak, aby nebyl nebezpečný svému okolí. Muži, kteří se dopouštějí krutých sexuálních deliktů, jsou většinou ti neléčení, lidé, kteří nemají, s kým by si o svém problému popovídali. Ze svých deviantních představ bývají sami nešťastní, nevědí, jak je zvládat a občas se jim stane, že neodolají a svou deviantní touhu uskuteční.
     Důležité pro tyto lidi je pochopení ze strany terapeuta. Já se vůbec nedivím, ať mi moji dětští pacienti říkají sebe strašnější věci. Neřeknu"Jéžiši - a víš, co se mohlo stát!?"ale řeknu:"Já chápu, že tě to může vzrušovat..."a pak pracujeme na zvládání toho, aby k uskutečnění takové touhy nedošlo. A také hledáme alternativní, nedeviantní představy, které by byly pro chlapce vzrušující.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace