Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Emoce: Dobrý sluha, zlý pán

Emoce: Dobrý sluha, zlý pán

Autor: Pavla Koucká | Datum: 3.3.2010 | Vydání: 3/2010

Pravděpodobně už se vám něco podobného taky stalo. Zamyšleni jdete po chodníku a až se zpožděním si uvědomíte, co se vlastně seběhlo: slyšeli jste skřípění brzd, okamžitě jste uskočili dále od vozovky; spřátelili jste se s člověkem, s nímž vám je dobře, ani nevíte proč, a vyhýbáte se někomu, kdo vás znervózňuje, aniž byste tušili, čím to je… štěstí, strach a další emoce poutají naši pozornost určitým směrem, určují, čemu se budeme věnovat. Emoce též určitým způsobem naše myšlení podbarvují: jsme-li veselí, vidíme svět jinak, než když jsme smutní.

Vedle vlivu na myšlení ovlivňují emoce i naše tělo: například hněv vůči násilníkovi vysílá vnitřní signály k lepšímu prokrvení končetin a připravuje je k akci. Skrze mimiku a gesta pak emoce předávají důležité informace ostatním: úsměvem například sdělujeme kamarádovi, že ho rádi vidíme. Ostatně už Charles Darwin ve svém díle Výraz emoce u člověka a zvířat, vydaném roku 1872, líčí emoce jako důležité pro přežití druhu – když někdo vypadá polekaně, upozorní ostatní na nebezpečí.

Podle amerického neurologa portugalského původu Antonia Damasia využíváme (často nevědomě) speciální kategorii sekundárních emocí nazývanou „somatické ukazatele“, která usměrňuje naše rozhodování. Když nás třeba při představě povýšení v zaměstnání zahltí místo radosti pocit strachu, funguje jako výstražné znamení. O místo nadřízeného přestaneme usilovat – pravděpodobně bychom jej nezvládali. Naopak zážitek pozitivního somatického ukazatele nás stimuluje k jednání. Podle Damasia (2000) je přitom tato schopnost zřejmě nejdůležitější v sociální sféře, kde musejí být rozhodnutí často prováděna rychle jako reakce na nepředvídatelné podněty, na chování jiných lidí.

Dvě cesty emoce

Někdy musíme hodně přemýšlet, abychom si uvědomili, co vlastně cítíme. Jak je tedy možné, že emoce dokážou ovlivnit naše chování ve zlomku vteřiny? Výzkumy ukázaly, že v mozku existují dvě cesty emoční informace. První, krátká a rychlá, běží ze smyslových vstupů (zrak, sluch, hmat) přímo do mozkové struktury zvané amygdala. Tato informace neprochází mozkovou kůrou a neuvědomíme si ji. Umožňuje okamžitou reakci na nebezpečí. Druhou cestou informace putuje do mozkové kůry, což jí trvá znatelně déle. Vytváří vědomí emoce – například pocit strachu. Podle neurovědce Josepha LeDouxe z New York University pak mezi kůrou a amygdalou funguje propojení oběma směry. Amygdala však může vyvinout mnohem silnější vliv na kůru než kůra na ni. To vysvětluje, proč se v jednání často necháváme strhnout emocemi, i když by racionální úvaha přinesla lepší řešení. V záchvatu hněvu například řekneme něco hodně ošklivého, čehož pak litujeme.

Emoční inteligence

V roce 1995 se za oceánem stala bestselerem kniha Daniela Golemana: Emotional Inteligence: Why it Can Matter More Than IQ (Emoční inteligence: Proč může být důležitější než IQ). Goleman vyšel z tvrzení, že inteligenční kvocient je úzký koncept, který sice silně predikuje úspěch ve škole, ovšem o úspěšném fungování v každodenním životě toho moc nenapoví. „Životní úspěch“ předpovídá pouze z 20 %. Zbývající lví podíl má podle Golemana právě emoční inteligence.

Není divu, že dobře napsaná kniha vyvolala obrovský zájem. Otázkou je, zda pouze nafouknutou bublinu IQ nevystřídala jiná. Je emoční inteligence skutečně inteligencí? Tedy operacionalizovaným souborem schopností k řešení určitých problémů? Zdá se, že ano, i když kritici konceptu existují. Navíc se emoční inteligence částečně překrývá s dalšími pojmy, nejvíce se sociální inteligencí, což je Thorndikův konstrukt pocházející již z roku 1920.

I koncept emoční inteligence je starší než Golemanova kniha. V roce 1990 jej vytvořili Peter Salovey a John Mayer. V jejich tehdejším pojetí sestávala emoční inteligence ze tří hlavních složek: posouzení a vyjadřování emocí, regulace a využití emocí. Dva roky po Golemanově bestseleru pak Salovey s Mayerem konstrukt upravili, velmi zjednodušeně řečeno přidali přemýšlení o emocích. Emoční inteligence byla v následujících letech v módě. Vzniklo o ní mnoho prací a bylo navrženo několik dalších, více či méně se lišících modelů. Někteří autoři například raději hovoří o emočních kompetencích, aby zdůraznili, že se jedná o schopnosti, které lze získávat i v průběhu života a dále prohlubovat. Většina badatelů by se však shodla, že emočně vysoce inteligentní člověk si uvědomuje vlastní emoce a srozumitelnou a přijatelnou formou je vyjadřuje. Je též citlivý k emocím druhých lidí.

Naopak příkladem extrémně nízké emoční inteligence je pacient trpící alexithymií (z řeckého a – nedostatek, lexis – slovo, thymos – emoce). Tito lidé mají potíže identifikovat svoje pocity a nedokážou identifikovat emoce ve výrazu tváře jiných lidí – dělá jim problém například říci, zda se člověk na fotografii bojí nebo zlobí. Alexithymní lidé nebývají šťastní – a není divu, vždyť se v citové oblasti chovají jako slon v porcelánu. Užitečná pro ně může být psychoterapie, ovšem nebývá to jednoduché. Už první krok, jenž spočívá v uvědomění si, kde jejich problém vězí, je pro ně obtížný: zpravidla totiž emocím přisuzují malý význam a rozhovory o citových otázkách jsou pro ně nudné a frustrující.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2010
nebo v On-line archivu.

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0