5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Hrdinové, nebo donašeči?

Hrdinové, nebo donašeči?

Autor: Nikola Hořejš | Datum: 3.11.2010 | Vydání: 11/2010

Za odhalením korupce a nepravostí stojí často obyčejní lidé, podle amerického vzoru označovaní jako whistleblowers. Dokážou v sobě i Češi najít takovou odvahu, a pokud ano, co jim hrozí?

Hrdinové, nebo donašeči?

Tajná zahraniční konta německých podnikatelů, hazardování na ropné plošině BP v Mexickém zálivu, falešné důvody pro válku v Iráku. Tyto tři náhodně vybrané kauzy mají jedno společné. Na počátku skandálního odhalení stál vždy zaměstnanec, vědec nebo úředník, který se rozhodl porušit loajalitu ke svému zaměstnavateli a oznámit úřadům skutečnosti, které jeho nadřízení za každou cenu drželi pod pokličkou.

Jsou to příběhy jako z amerických filmů. Zaměstnanec odhalí závažnou nepravost, v dobré víře na ni upozorní nadřízené nebo úřady, aby posléze zjistil, že se všechno zametlo pod koberec a on sám se stane stíhanou obětí. Nakonec mu dobrý, naivní mladý advokát, anebo naopak už časem unavený ostřílený policista pomůže, a vše se v dobré obrátí. Jsou to příběhy, na které se sice fascinovaně díváme, ale říkáme si přitom, že by se u nás odehrát nemohly. Češi nejsou proslulí hrdinové a věci neřeší vzpourou proti autoritám. Nebo snad ano? Existují takové případy u nás, a jak se v nich lidé chovají? Máme mezi sebou hrdiny, o kterých nevíme?

Na tuto otázku se pokusil částečně odpovědět nedávný průzkum, na kterém jsem spolupracoval s protikorupční organizací Transparency International. Výsledná publikace se jmenuje Whistleblowing v Čechách. V názvu musel být použit anglický výraz whistleblower z jednoduchého důvodu. Čeština totiž nemá pro výše popsané osoby žádný přesný výraz. Termín „whistleblower“, doslova ten, který píská na píšťalku, najdeme ve slovnících angličtiny až od šedesátých let, kdy se stal v anglicky mluvících zemích populární. Velmi zjednodušeně označuje osobu, která víceméně nezištně upozorní na závažný problém a často tím riskuje ztrátu zaměstnání, nebo dokonce svoje bezpečí a klid vlastní rodiny.

Mezi světově nejznámější whistleblowery posledních let patří biochemik David Graham, který upozornil na nebezpečné léky velké farmaceutické firmy, pro kterou pracoval. David Kelly, britský vědec, zase upozornil na vymyšlené důvody invaze v Iráku a jeho příběh skončil tragicky sebevraždou, která dosud nebyla zcela objasněna. Whisltebloweři pomohli odhalit závady na automobilech, jaderných elektrárnách a tajné informace, které měly k dispozici tabákové koncerny.

Pokud politici, ředitelé a ministři začnou zatloukat a vyhrožovat, mohou se v Americe dostat do ještě většího průšvihu, než kdyby celou kauzu přiznali. Tady hrají důležitou roli média, ale nejlépe zprostředkovaně právě přes advokáty. Případy nepohodlných odhalení samozřejmě nebývají vždy krystalicky čisté, černobílé a jednoznačné. I za důležitým a společnosti prospěšným odhalením stávají zištné úmysly – někdy ovšem zaměstnavatelé mohou předejít skandálu jenom tím, že problémům naslouchají a projeví ochotu je řešit.

Podle příběhů nejznámějších whistleblowerů vznikly známé filmy jako Všichni prezidentovi muži, Erin Brockovich anebo Insider: Muž, který věděl příliš mnoho.

V české kinematografii by se podobný hrdina asi nenašel. Zato je česká kultura plná negativních příběhů špiónů, donašečů a udavačů. Ať už jde o c. k. policejního špeha, který poslouchá v hostinci a nechá poté zatknout dobrého vojáka Josefa Švejka v předvečer světové války, nebo o dobromyslného pivovarského sládka, který prosí disidenta v autobiografické Havlově hře Audience, aby mu poradil, co na něj má donášet státní policii. Jakékoli informování má v Čechách i na Moravě jednoduše negativní až zesměšňující pověst. Československem se prohnalo tolik nevítaných režimů, že rozhodnutí mezi loajalitou a kolaborací bylo pro všechny jedním z hlavních dilemat. Proto možné překlady do češtiny, jako „informátor“, „donašeč“, „práskač“, jednoznačně nesou negativní konotace. V českých médiích se poslední dobou začíná výraz whistleblower sporadicky objevovat, ale jak jsme zjistili, ani přední investigativní novináři s ním nemají velké zkušenosti. A pro co není pojmenování, nemůže existovat ani jako fenomén, který chráníme a staráme se o něj.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2010 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace