5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Krize středního věku - nevyhýbá se ani úspěšným

Krize středního věku - nevyhýbá se ani úspěšným

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 2.6.2010 | Vydání: 6/2010

Také znáte ten pocit, když si po týdnu dovolené uvědomíte, jak to rychle uteklo, že už máte půl pobytu za sebou? Ještě jste plni energie a plánů, ale zároveň vás napadne, že možná už všechno ani nestihnete, protože ta druhá polovina dovolené uteče vždycky rychleji než ta první. V případě dovolené si můžeme klidně říct, že se na zajímavé místo za rok vrátíme – vždycky máme, alespoň hypoteticky, další šanci. Vědomí, že jsme se ocitli ve druhé polovině života, ovšem provázejí neodbytné myšlenky, že žádné příště – na rozdíl od dovolené – už není...

Krize středního věku - nevyhýbá se ani úspěšným

Před pár desítkami let měli psychologové i sociologové jasno v tom, kdy končí mládí – zhruba kolem pětatřicítky. A nešlo jen o jakousi abstraktní kategorii, život před čtyřicítkou byl všeobecně vnímán a prožíván jako období středního věku, po padesátce se zdálo přiměřené pociťovat známky přicházejícího stáří. „Starého psa novým kouskům nenaučíš,“ říkali ještě před dvěma desítkami let lidé, na jejichž pracoviště pozvolna vstupovala výpočetní technika, a s poměrně klidným úsměvem propočítávali, že do důchodu to už mají „za pár“.

Vzhled i způsob života padesátníků se ale v posledních letech výrazně měnil. Stačí se podívat do rodinného alba, rozdíl je patrný na první pohled – a nejde jen o „nemoderní“ účesy a oblečení. „Současný příslušník této generace vypadá minimálně o deset let mladší než jeho vrstevník z poloviny minulého století,“ říká socioložka Iva Petrová. „Padesátníci dnes žijí výrazně aktivnějším životem, často mají ještě celou řadu plánů a cílů, které si plní. Vedle těch tradičních, jako je intenzivnější soužití s rodinou a dětmi, vylepšení tělesné kondice a stravování, přečtení si knih, na něž dosud neměli čas, jsou to často i odvážnější plány jako podniknout vysněnou cestu, zdokonalovat se v práci s internetem, koupit si parádní auto snů, ale i vylepšit si své komunikační dovednosti, být například otevřenější a tolerantnější a říct nahlas, co si opravdu myslím, či naučit se cizí jazyk,“ dodává socioložka.

Krize středního věku

Dnes doslova platí, že jsme tak mladí, jak se cítíme. Psycholog Petr Macek upozorňuje, že i hledání vlastní identity, sebepoznání a sebezdokonalování, které dříve bývalo považováno za vývojový úkol adolescence, je celoživotní záležitostí. Nejsme společenským tlakem nuceni rozvíjet jednou započatý životní scénář, radikální změna po čtyřicítce už není extrém, ale autonomní právo každého jedince. Přesto můžeme říci, že střední věk začíná zhruba v době, kdy se poprvé vážněji ohlédneme za sebe a uvědomíme si (nebo jen nejasně pocítíme), že jsme „za půlkou“.

Libor přijal zajímavou nabídku na práci v Anglii. Rozvinutý svět informačních technologií, země s tradiční demokracií a korektními vztahy – vnímal to jako velkou šanci, o odjezdu přesvědčil i manželku s dcerou, jimž se příliš nechtělo. „Libor byl novu zemí a pracovními možnostmi zcela nadšen, i Eva se v prostředí farmaceutické firmy, kam v Londýně nastoupila, nakonec cítila lépe než v dřívější nudné sídlištní lékárně,“ popisují případ z praxe psychoterapeuti Julián Kuric, Michal Hrdlička a Marek Blatný (2006) V dalších letech se situace zkomplikovala – zatímco Eva se propracovala na střední manažerskou pozici, Liborova kariéra stagnovala, začal se upínat k myšlenkám na návrat. Dceřino onemocnění anorexií uspíšilo stěhování rodiny do Česka, Liborova vnitřní nepohoda však sílila. Začal se i v tuzemské firmě cítit nedoceněný a měl pocit, že mu Eva – která se díky úspěchům v zahraniční stala sebejistější – návrat vyčítá, byť to nikdy neřekla. „Cítil se nepochopený a osamělý. Jako by v jeho životě nebylo místo pro radost. Postupně jej začínalo vše deprimovat… Práce mu nepřinášela téměř žádné potěšení, ve vztahu s Evou již před sebou neviděl nic, co by jej uspokojovalo.“ Když do firmy nastoupila mladá, pohledná a věčně optimistická Alena, úplně ho okouzlila. Začal její společnost vyhledávat, společné obědy byla jediná část dne, na niž se opravdu těšil – jeho psychický stav se tím ale spíš zhoršil, měl strach, že všechno, co se mělo stát, se už stalo, že ho už nic nečeká…

Nakonec Libor požádal psychiatričku své dcery o kontakt na terapeutickou ambulanci. „V terapii si postupně začínal uvědomovat vlastní potřeby, touhu po úspěchu, obdivu, ocenění okolím a také touhu po tom, aby jej někdo miloval. Uvědomil si také, že ve své původní rodině možná docela trpěl postavením prostředního sourozence, kde veškerý obdiv patřil staršímu bratrovi a veškerá láska mladší sestře. Tak to alespoň vnímal. Možná celý svůj život touží po naplnění těch základních tužeb a snaží se jich dosáhnout.“ Libor si uvědomil, že se cítí vlastně stejně neklidný a nejistý jako v pubertě a že mu útěk a hledání snadné cesty k obdivu dlouhodobě nejspíš nic pozitivního nepřinese. Nezbude mu, než se naučit prožívat úspěchy, na kterých je třeba tvrdě pracovat.

Až nadoraz!

Daňové poradkyni Martě ještě nebylo čtyřicet, když ji poprvé přepadly pocity úzkosti před odchodem z domova. Přisuzovala je únavě z náročné práce – uvědomovala si, že „jede nadoraz“, má více klientů, než dokáže zvládnout. Jenže si s manželem pořídili prostorný byt na hypotéku a účty na ni každý měsíc neúprosně útočily. Manžel Jan, překladatel a trochu bohém, neměl pravidelný příjem, Marta cítila, že tím odpovědným, kdo se musí o vše starat, je především ona sama. Ataky paniky se však zhoršovaly, už přestala řídit auto. Praktická lékařka ji poslala do psychoterapeutické ambulance a Marta si uvědomovala, že obě lékařky, které jí doporučovaly zvolnit tempo a naučit se odpočívat, mají pravdu – ale neměla sílu ve svém životě cokoli změnit. Manžel se nepostará, synovi je to jedno, na všechno je sama. „S blížícím se termínem daňových přiznání se zhroutila. Vše se vrátilo, snad tisíckrát silněji než dříve. Nebyla najednou skoro vůbec schopná vyjít z domu, neměla už sílu pracovat, měla pocit, že i vztah s Janem se hroutí. Nabídku hospitalizace pak vnímala jako poslední naději,“ popisují další životní příběh Kuric s Hrdličkou. Během šesti týdnů hospitalizace zjistila, že její „mužští“ doma všechno zvládají a začala si uvědomovat, že Jana do pozice nezodpovědného kluka tak trochu tlačila. V průběhu terapie přišla na to, že vlastně byla zvyklá svoji hodnotu poměřovat výkonem, „potvrzovala si představu, že schopný člověk musí všechno zvládnout sám“. Když se dopracovala k poznání, že i nadstandardní byt se dá prodat a není to prohra, že v případě menšího výdělku může rodina spokojeně žít i v menších prostorách jako dřív, měla téměř vyhráno. „Přestala se bát odmítat práci pro klienty, kteří platili s nehorázným zpožděním. O některé sice přišla, ale u jiných měla naopak pocit, že si jí snad i více váží… Uvědomila si, že v další fázi života, který má před sebou, možná už nebude tak ´výkonná´, jak bývala dříve a možná i něco z toho, co dříve získala, ztratí. Nyní jí však tato představa nepřipadala tak děsivá.“

Neztratit kontakt s mládím

„Na mě dolehla osobní krize těsně před čtyřicítkou. Ne že bych začala svůj život bilancovat, spíš jsem si uvědomila, že začínám fyzicky stárnout,“ říká dnes pětačtyřicetiletá Zuzana. „Pár měsíců jsem se tak trochu hýčkala sebelítostí a pak jsem se rozhodla bojovat.“ V Zuzanině případě to znamenalo do poměrně poklidného rytmu sedavého zaměstnání výrazněji přidat pohyb. „Prvního půl roku mě motivovala hlavně touha vylepšit postavu, ale postupem času jsem si uvědomila, že cvičení mi pomáhá psychicky relaxovat, utřídit si myšlenky. Dnes se cítím mnohem líp než před sedmi lety. “

Jako svého druhu psychické osvěžení označuje Zuzana i společné bydlení s dětmi, které překročily dvacítku. „Často si vodí domů kamarády, je s nimi legrace. Posloucháme stejnou hudbu, líbí se nám stejné filmy,“ říká. Snad poprvé v novodobé historii se stírá mezi generací rodičů a dětí bariéra kulturních vzorů a hodnot, výraznějších rysů však nabývá bariéra v oblasti komunikačních technologií. I když většina lidí středního věku pracuje s počítačem a běžně používá internet, nejsou pro ně mobilní komunikace, chaty, blogy a sociální sítě natolik přirozeným prostředním jako pro jejich děti. „Radši zavolám, než prozvoním, aspoň mám jistotu, že ten druhý mě opravdu registruje,“ říká Zuzana, zatímco její dcera je přesvědčená, že máma zbytečně utrácí za uskutečněný hovor, když prozvonění je tak jasný signál.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2010
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace