5000
Kurz jako dárek Ročník 2014 Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Pěstoun musí mít talent

Pěstoun musí mít talent

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 31.8.2012 | Vydání: 9/2012

Rokem 2013 mají zaniknout kojenecké ústavy, o děti by se měli začít starat dočasní pěstouni – placení profesionálové. O chystaných změnách a jejich úskalích hovoříme s odbornicí na náhradní rodinnou péči, ředitelkou institutu NATAMA Petrou Vrtbovskou.

Pěstoun musí mít talent

Pomůžu opuštěnému dítěti – to je eticky chvályhodná, nicméně trochu romantická představa, s níž se mnozí zájemci o dočasné pěstounství hlásí. Jací lidé mezi žadateli převažují?

Jakmile se o dočasném pěstounství začalo víc mluvit, zájemců přibývá. Ministerstvo práce nám sdělilo, že se hlásí žadatelé, ale často mají o pěstounství pragmatické představy. My také zaznamenáváme v Natamě velký příliv určitého druhu lidí: věk nejčastěji po padesátce, mají za sebou obvykle výchovu vlastních dětí a jejich současná profesní kariéra je neuspokojivá nebo nemají práci. V pěstounské péči vidí možnost dobré existence, včetně sociálního zabezpečení, znovuzískání určitého životního smyslu. Typická žadatelka je například 57letá žena, která přijde o práci a neví, jak dál. Říká si: vezmi si domů dítě, dostanu na to určité finanční prostředky a budu dělat to, co jsem dřív dělala, to bude prima. To je ale v pořádku. To je naše práce a odbornost – vyhodnotit a připravit vhodné pěstouny a eliminovat zájemce, kteří se pro tuto činnost nehodí.

Zásadní problém je ovšem v tom, že se nejedná o běžné děti, které potkáváte u sousedů, které jsou podobné vašim vnoučatům. Nejsou to děti s pevným zázemím, s nimiž si můžete chvíli pohrát a vrátit je domů. Jsou to děti s obtížemi. Zažily v raném věku ztrátu, hlad, týrání… Obvykle na vaši péči reagují opozičním chováním, agresivitou, neposlušností, mají noční děsy. Potřebují po dobu, kdy budou v pěstounské rodině, velmi silné, zdravé lidi, kteří se jim budou hodně věnovat a budou zvládat jejich obtížné chování. A budou ho zvládat dobře. Jinak se těm dětem znovu ublíží. Než se biologičtí rodiče zbaví rodičovských práv a než bude dítě moct jít do adopce, trvá to řadu měsíců či let. Bylo by dobře, kdyby do další rodiny šlo trošku vyléčené, kdyby zažilo něco mnohem lepšího. Jenže zajistit mu to zdaleka každý neumí. Miminek, o nichž se v souvislosti s rušením kojeneckých ústavů mluví nejvíc, není tolik. Jde spíš o dvou tříleté děti, které jsou v mnohem horší situaci než novorozenec. Dočasný pěstoun je vlastně terapeutický rodič. Pro tuhle práci je potřebné určité nastavení osobnosti, talent. Až na něj navazuje odborná příprava a supervize.

Někteří psychologové kritizují přechodnou pěstounskou péči kvůli tomu, že si dítě vytvoří pevnou vazbu k pěstounovi, ale za dva roky musí z rodiny odejít – takže je vlastně jakoby zrazeno, opuštěno blízkou osobou a začíná zase od nuly.

To je hluboký omyl, který byl vyvrácen vývojem posledních dvaceti let neurobiologických výzkumů. Odhalil totiž, že naše schopnost citově se poutat jev podstatě funkcí mozku. Když se některé funkce nemají možnost interaktivně rozvíjet, tak se nerozvinou. Když mají možnost, rozvinou se. Pokud si to takhle malinko mechanicky představíme, je to jakási funkce, kterou dítě musí trénovat,musí být v kontaktu s druhým blízkým člověkem, aby se jeho schopnost citově se poutat vůbec rozvinula. Nejlepší je samozřejmě blízký kontakt s biologickým rodičem. Pokud to nejde, z vývojového hlediska je jako druhá nejlepší to, když se dítě bezpečně připoutá ke kvalitnímu pěstounovi. V případě kojence bude rok dva s někým, kdo si k němu poctivě vytvoří citové pouto, bude pro něj prvotní pečovatel, rodičovská postava – zmíněná mozková funkce se bude rozvíjet. Díky tomu bude mít dítě i v budoucnu schopnost získat důvěru k někomu, spoléhat se na něj, nechat se opečovávat,nechat si pomoci, cítit se s někým bezpečně,prožívat s ním radost, překonat s ním vztek. Bude-li nutná změna, je mnohem menší zlo tento vztah ukončit a navázat další dobrý vztah – schopnost mít dobrý vztah dítě přenese na dalšího člověka. My to všichni tak máme, jsme bytosti navazující blízké vztahy sériově. Takhle funguje lidský attachment.

Představa, že dítě několik let uložené v ústavu, kde se k nikomu nepoutá, přijde do adoptivní rodiny a bude v pořádku, je naprosto mylná. Na tomhle omylu je založena naše ústavní výchova a následky jsou pro děti závažné– když nedojde k připoutání v raném dětství, už toho nejsou později schopné vůbec nebo to stojí obrovské úsilí. Vyrostou v lidi s velkými sociálními problémy.

Převeďme to na příklad, který všichni běžně známe:představte si dítě, které jde do první třídy. Když má vynikající paní učitelku, je velmi vysoká šance, že bude mít rádo i další učitelku a školu vůbec. Bude-li mít první učitelku strašnou, která ho bude šikanovat, nebo se učitelky budou v krátkém čase střídat, pravděpodobně jeho další školní docházka tím bude ovlivněná – bude mít strach, bude nejisté apod.

V západních zemích tenhle systém funguje už několik let. Co se s těmi miminky a batolaty děje dál, když je první pěstounská rodina „vypiplá“?

V USA, v Británii nebo ve Švýcarsku to v praxi vypadá tak, že je předem stanovený plán a zároveň je ponechán prostor, aby ho život mohl změnit. Pěstounská péče je z principu dočasná – nikdo se nedomnívá, že v téhle rodině děti dospějí, budou se jmenovat jako pěstouni… Nejprve se zpracovává dlouhodobý plán, na jak dlouho by dítě potřebovalo náhradní rodinu. Oni mají různé typy pěstounů, kteří jsou vyškoleni na určitý typ péče. Někteří jsou pro tzv. urgentní péči o děti v kojeneckém věku. Mají doma postýlku, miminka přicházejí a odcházejí, ti lidé nedělají nic jiného. Nepotřebují výcvik a školení v řadě jiných věcí, protože dělají jen tohle.

Pak mají pěstouny specializované na krátkodobou pěstounskou péči trvající tak do dvou let pro děti různého věku, dále specialisty na autisty a další postižení, pěstouny pro velké sourozenecké skupiny, specialisty pro teenagery.

Část dětí se vrací do původní rodiny, jiné mohou jít do osvojení – a pěstouni mají zároveň možnost dítě adoptovat. Pečují o něj například dva roky. Pokud si ho zamilují tak, že by chtěli zůstat společně, mohou se přihlásit jako zájemci o osvojení. Kolegové v Británii mi říkali, že35% dětí, které původně přijdou do pěstounské rodiny, nakonec zůstane a je tam adoptováno. To je docela vysoké číslo.

U nás řada pěstounských rodin pečuje o svěřené děti celá léta…

Takzvaná dlouhodobá pěstounská péče tak, jak ji známe my, jinde není. Podle mého názoru nedává dobře smysl, aby dítě, kterému jsou čtyři roky a jež nevidělo maminku od narození, žilo u pěstounů, kteří si ho přejmenují a plánují s ním společný život, jako by to byl jejich potomek, a stát jim vyplácel 13 tisíc měsíčně do osmnácti nebo šestadvaceti let dítěte. Dítě buď potřebuje dočasnou, případně krátkodobou péči, kterou stát zajistí, anebo jednoduše potřebuje rodinu natrvalo. Pokud ho rodina přijme, ti lidé se stávají rodiči.

U nás vznikla takzvaná pěstounská adopce. Je to nefunkční nástroj: děti zůstávají „pěstouňaty“, a přitom někde pobíhají nezvedení biologičtí rodiče, kteří mají stále rodičovská práva a stát za to platí. Když se má rozhodnout o lékařské péči, honí se matka po celé republice. S dítětem, které je adoptované, mluvíte jinak než s dítětem v pěstounské péči. Každému dítěti jednou docvakne, že na něj rodiče pěstouni dostávají peníze.A začne to řešit. Ve čtyřech letech ještě ne, v deseti už ano. Samozřejmě ho napadne něco ve smyslu: kdyby na mě moje opravdická máma dostávala tyhle prachy,taky by se o mě starala. Je to finančně i organizačně nevhodný model a život dětí komplikuje. Mnozí lidé to ale velmi neradi slyší.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu <strong>PSYCHOLOGIE DNES </strong>č. 9/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Test: Sova nebo skřivan? Škola komunikace