Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Posedlost pavoukem

Posedlost pavoukem

Autor: Irena N. Kobyláková | Datum: 30.6.2010 | Vydání: 7-8/2010

Podle lidové víry kousnul tarantované, jak se postiženým touto posedlostí říkalo, jedovatý pavouk a otrávil je (slovo taranta znamená v lidovém nářečí pavouk). Mohlo se tak stát při práci na polích, v olivových hájích či doma na statku – ženy i děti tehdy chodívaly bosy. Otrávený člověk upadl do stavu podobného letargii, případně se nevědomky třásl a cukal, nekomunikoval s okolím a své tělo vůbec neovládal. Trpícímu pomohli až muzikanti, kteří byli za účelem léčby povoláni. Začali nemocnému hrát, ten se čím dál více oddával melodii či dynamickému rytmu tamburíny a tím se naplno probudila jeho posedlost pavoukem. Tarantovaný pak freneticky tančil, dokud pavouk nezemřel, tedy dokud se nedostal do transu a nepadl vysílený na zem. Musel tančit tak dlouho, dokud tancem nevypotil všechen jed z těla ven či dokud mu svatý Pavel, patron otrávených, neudělil milost uzdravení. Tato léčba mohla trvat i tři nebo čtyři dny. Neobvyklý způsob domácí terapie se odehrával v italském jihovýchodním regionu Apulie, především však v subregionu Salento (tedy „na podpatku italské boty“), a týkal se výhradně rolnické společnosti, převážně žen. Tento jev byl pozorován od středověku až do 70. let minulého století, kdy s nástupem modernizace a ekonomického a společenského blahobytu tato psychosomatická nemoc ustoupila – a s ní i domácí muzikoterapie.

Nesnesitelná tíha života

Pro rodinu tarantovaného znamenala choroba značnou zátěž. K lékařům do městečka bylo daleko a na tuto zvláštní posedlost stejně neznali léky. I kdyby, pro rolníky by byly nesmírně drahé, zvlášť když se stavy posedlosti postiženým vracely každý rok. Lidová kultura si ovšem dokázala poradit sama. Léčba hudbou a tancem byla osvědčená starými ženami a zkušenými muzikanty a představovala jediný dostupný způsob vyléčení posedlého. Stačilo tedy uspořit trochu peněz pro čtyři hudebníky; v lepším případě je měla rodina přímo ve svém příbuzenském okruhu.

Tento jev ale nebyl obtížný jen po finanční stránce. Choroba přinesla rodině hanu, do jisté míry i společenské vyčlenění a menší šance na úspěšné vdavky. Zatímco v jiných kulturách (v Africe, v Latinské Americe) byl stav posedlosti považován za dar od boha a posedlý člověk byl ctěn a vnímán velmi pozitivně, v kultuře Salenta tomu bylo naopak. Posedlý byl divný patron, kterému bylo lépe se vyhýbat, přestože trpěl nemocí jen pár dní v roce a byl jinak zcela normální a při smyslech.

Představme si, jak to v rolnické společnosti na italském jihu v oněch dobách vypadalo. Lidé byli až na výjimky chudí a udření. Od brzkého úsvitu pracovali tvrdě na polích, dokud nenastalo úporné vedro. Pak se vraceli do svých izolovaných stavení mezi olivovými háji, kde se starali o domácí zvířata, zpracovávali úrodu a snažili se svými zásobami uživit. Rolník neznal nic jiného než nedostatek, odříkání a v mnoha případech hlad. Celou dobu se strachoval, zda mu úrodu neodvane vítr široko, který přichází ze Sahary jako pravidelná, vytrvalá třídenní vichřice, po níž nastane nehybné parné bezvětří. Tento teplý vítr má na lidi unavující a deprimující účinek.

Člověk měl tehdy v podstatě velmi málo osobní svobody. Rodiny byly početné a při práci pomáhal každý od útlého dětství. Hlavní slovo měl otec rodiny, který rozhodoval o všem, tedy nejen o prodeji úrody, ale i o osudech svých dcer, které se snažil především dobře provdat, aby nemusely v budoucnu strádat.

Čas na jihu plyne z našeho pohledu diametrálně odlišně, den je dlouhý, vše ubíhá pomaleji a hlavně beze spěchu. Pravidelný chod domácnosti, na kterém se plně podílel každý člen, občas přerušila příbuzenská oslava, městský jarmark či náboženské slavnosti. O nedělích vyjížděla svátečně oděná rodina na povozu do městečka na mši, kde monotónně opakovala katolické latinské modlitby. Většina lidí neuměla ani číst, ani psát. Není divu, že měl člověk ze svého nezměnitelného údělu a nikdy nekončící mizérie pocity úzkosti a nehybné beznaděje. Úděl ženy byl o to těžší, že nemohla sama o sobě rozhodovat. Přesto se starala o početnou rodinu a chod domácnosti; v dobách války a emigrace mužů-živitelů musela zastávat i mužské práce. Představíme-li si k tomu životní traumata, jež každý zažije a nosí v sobě, může jednomu snadno „přeskočit“.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2010
nebo v On-line archivu.

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0