5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Smrtí to nekončí…

Smrtí to nekončí…

Autor: Majda Rajčanová | Datum: 2.11.2012 | Vydání: 11/2012

Označíme-li někoho za mrtvého, je to jako namířený reflektor, který dobře osvětluje určité rysy objektu, jiné však zatlačuje do šera. Identita zemřelého se pak týká nejen daného člověka, ale vypovídá o všech zúčastněných…

Smrtí to nekončí…

Zazvoní zvonek a to je pokyn pro sanitáře, aby šel otevřít. Za vraty čeká buď „nové“ tělo se svým průvodcem, nebo zájemce o vydání těla. Mrtví tu procházejí se svými průvodci bočními vraty, zaměstnanci pak čelními dveřmi (na nich je nápis VCHOD PRO POZŮSTALÉ ZA ROHEM) a pozůstalí dveřmi z opačné strany domu. Na nich stojí obligátní ÚŘEDNÍ HODINY PO–PÁ.

Cesta pitevnou

Jiný zvonek ohlašuje příchod pozůstalých. Sanitář jim otevírá dveře a vcházejí do spoře zařízené kanceláře. Stůl, pár židlí, skříň, křížek na stěně. Betonová podlaha zdobená černobílými kamínky, na okně bílá záclona s visačkou PATOLOGIE. Na stole leží letáčky několika pohřebních služeb. Zde se vyřídí veškeré potřebné formality. V případě zájmu je pozůstalým odhalena ještě sousední místnost, zatím skrytá za tmavě modrým sametovým závěsem, pokrývajícím celou jednu stěnu. Do této místnosti však mohou už jen nahlédnout skrze průhlednou skleněnou stěnu na nebožtíka, na němž jsou pečlivě zakryty všechny stopy po pitvě. Nemají tedy možnost bezprostředního přístupu – mrtvý člověk se v prostředí pitevny stává potencionálním přenašečem nákazy, nositelem infekce, byť sám v okamžiku smrti žádnou přenosnou chorobu neměl.

Pitevna je zkrátka rizikové infekční pracoviště. Je třeba řídit se určitými pravidly. To je poměrně uspokojivé vysvětlení. Tedy bylo by, kdyby se s tělem předtím, než se ocitne v prostoru pitevny, i poté, když ho opustí, zacházelo pouze „v rukavičkách“, s rouškou na obličeji a v bílém plášti. Avšak tak tomu není.

Tělo zemřelého v nemocnici přivážejí na pitevnu zcela nahé zabalené v bílém prostěradle. K němu papíry: tři plus jedna, to znamená, list o prohlídce mrtvého musí být třikrát a klinická zpráva jednou. „Musí tam být razítko na ‚ohledáku‘ a podpis doktora, odkud je, jestli je to z interny, z chirurgie a tak,“ vysvětluje pitevní sanitář.

Odcházíme nazí, jako jsme přišli

Člověka, který zemře, vysvlečou už sestřičky na oddělení. Na levém stehně a pravé ruce je fixou napsáno jeho jméno, datum narození, datum a hodina úmrtí, popřípadě oddělení, na kterém zemřel. Stejné údaje jsou na papírové kartičce přivázané na palci u nohy. Při přebírání je třeba zkontrolovat, zda údaje na těle souhlasí s údaji na papíře. Tím začal jakýsi boj o udržení identity, nebo spíše identifikace zemřelého.

Tvář člověka, jež byla, a v prostředí jeho blízkých vlastně stále je, jeho „identifikační kartou“, začíná být nečitelná. A tak sestřička, s vidinou budoucího dění, čmárá po těle. Popisek na kůži člověka nebo na přivázané kartičce se na čas stává jakýmsi občanským průkazem. Z „paní Vopičková!?“, „babičko!?“ se zde na čas stává „Jiřina Vopičková 10. 3. 1943 15. 10. 1998 5. 45 JIP“. Zemřelý je dočasně zbaven určitých sociálních identifikačních znaků a získává jiné: způsob a okolnosti smrti, její příčiny a komplikace, váha a podoba orgánů, jejich morfologické změny, barva, tvrdost, vůně… To vše jsou rysy, které začínají vypovídat, diferencovat, začínají být důležité.

Tělo je uloženo do jedné z lednic v této ústřední místnosti, které jsou určeny pro nepitvaná těla. Zde zůstává po většinu času. Vlastně stále kromě zhruba asi dvou hodin, kdy probíhá pitva. Po ní se pak vrátí zpět do lednice. Už ale do široké chodby, která je „pouze pro odpitvané“.

Živí lidé se tu střetávají s mrtvými s úmyslem prozkoumat je, získat od nich určité svědectví. K získání co nejpřesvědčivějšího a co možná nejpravdivějšího svědectví je třeba zacházet s tělem podle určitých pravidel a pomocí určitých nástrojů a technologií, které dokážou „pravdu“ co nejlépe zreprodukovat, uchovat ji. Toto poznání je ospravedlněno pouze v rámci lékařství za určitých podmínek a v určitém prostředí.

Úsilí, které bylo ještě před pár hodinami zaměřeno na uchování života člověka, se nyní soustřeďuje na zachování jeho tělesné schránky pro potřeby jiných, kde jedinečnost člověka jako sociální bytosti dočasně ztrácí na významu.

Hygiena, nebo pieta?

Tělo člověka se prakticky po celou dobu až do pohřebního obřadu nachází v nějakém chladicím zařízení a smysl toho je v každém případě hygienický. Nicméně jsou důvody pro uchování těla zemřelého pouze lékařsko-hygienické? Co třeba důležitost vizuálních, ale vlastně i jiných dojmů a pocitů živých okolostojících? V případě, že je tělo zemřelého příliš zohyzděno a poznamenáno smrtí, že je již v pokročilejším, na těle patrném stadiu rozkladu, je uzavřeno do rakve označené cedulkou ZÁKAZ OTEVŘENÍ. Dosud nikdy v dějinách lidstva nebyli umírající tak sterilně odsouváni do zákulisí společenského života mimo zraky živých; dosud nikdy nebyly lidské mrtvoly expedovány z úmrtního lože do hrobu tak hygienicky, bez zápachu a s takovou technickou dokonalostí, říká sociolog Norbert Elias. Podle něj se změnila sama sociální struktura osobnosti. Změnil se práh studu a trapnosti. Animální aspekty lidského života byly vykázány do společenského zákulisí. Na základě mezilidských vztahů se vytvářejí pocity ošklivosti, studu a trapnosti. Potřeba uchovat tělo zemřelého, zabránit procesům, jež by po smrti přirozeně nastaly, souvisí s citlivostí našich smyslů na vjemy tohoto druhu. Chlazení těla zemřelého co nejdéle je součástí řady kroků, které jsou v průběhu celé jeho cesty vykonány, kroků k tomu, aby byl zemřelý uchován také v „krásné“, na pohled snesitelné a integrované podobě.

Voláme po pietě, po úctě k nebožtíkovi. Proč takový strach o to, co se s lidským tělem po smrti děje? Příčinu „strachu o zemřelého“ můžeme vidět v samotné profesionalizaci takřka veškeré péče a zacházení se zemřelým, které se tak dostává mimo vliv a dohled rodiny. Neznalost a tajemnost dění po smrti člověka, jež je v myslích lidí často podporována jakousi márniční mytologií, je zdrojem strachu o toho, jenž neschopen se bránit ocitá se v cizím prostředí mezi cizími lidmi. Tyto obavy pak také může zvyšovat vnitřní pocit, že tito cizinci, kteří každodenně přicházejí do styku se zemřelými, jsou přeci jen trochu deviantní, bez zábran. Sama skutečnost, že člověk zemřel, pak jako by si vynucovala úctu. Bez ohledu na to, jaký to byl člověk – „o mrtvém jen v dobrém“. Každý, kdo zemřel, je díky své smrti hoden úcty. Mrtvý jako by byl vždy o krok před námi, smrt jako by povyšovala mrtvé nad živé.

Lekce pro mediky

Tak bezprostřední pohled na mrtvého člověka se většině z nás nenaskytne během celého života. Stísňující pocit, související s podvědomým strachem ze smrti, lze překonat plným soustředěním na činnost, pro kterou jsme do pitevny přišli, dočteme se v učebnici pro mediky. Je snazší odvrátit pohled od těla jako celku a utéci se k jednotlivostem. A tak paradoxně čím hlouběji se pohled člověka ponořuje do těla, nejprve silou sobě vlastní a následně pak umocněnou skrze mikroskop, tím snazší a zároveň odtrženější se stává, tím méně související s konkrétním zemřelým a s přítomností smrti. Na laického návštěvníka pitevny působí zahalenost lékařů do bílých či a zelených plášťů jako něco, co zjemňuje a zároveň ospravedlňuje celou situaci. „Bílé pláště“ umocňují dojem, že to, co se děje, je v pořádku.

Na druhé straně nahota, jednotnost, uniformita nastolují jakýsi demokratický řád mezi zemřelými, zároveň jsou prostředkem jejich depersonalizace.

Každá pitva probíhá v podstatě stejně a má svá pravidla. Existují přesně popsané řezy, jimiž se otevírá lidské tělo a jimiž se pitvají jednotlivé orgány. Ty mají samozřejmě své lékařské opodstatnění. Aby mohlo docházet k případnému srovnávání jednotlivých nálezů, musí být každý řez veden standardním, tedy vždy stejným a opakovatelným způsobem. A nahlédneme-li pitvu jako prostředek učení se chirurgii, prostředek zdokonalení kroků uplatňovaných na živém těle, nebyl by ani pro chirurga v takovém případě libovolný řez orgánu přínosný. Mrtvý orgán je třeba řezat i tak, aby tento řez byl srovnatelný s řezem živého orgánu. Aby pohled, který odkryje při pitvě, byl stejným pohledem, který se chirurgovi odkrývá při operaci.

V řezech je obsažen také předpoklad jejich následného zašití. Tělo člověka opět nabývá svoji integrovanou, i když zjizvenou podobu, nutnou k tomu, aby se zemřelý mohl vydat na další cestu, a případně se objevit se před zraky pozůstalých a jiných lidí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace