5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Věčný boj s pozdními příchody

Věčný boj s pozdními příchody

Autor: Kateřina Rodná | Datum: 31.8.2012 | Vydání: 9/2012

Dochvilnost je vlastností králů, praví jedna známá moudrost. Ale říkejte to těm, kdo chodí chronicky pozdě. Ať dělají co dělají, vždycky se to nějak zkomplikuje – a zase se musí někomu omlouvat za pozdní příchod. A prý jsou v tom dokonce skoro nevinně!

Věčný boj s pozdními příchody

Patříte k časovým optimistům? Že nevíte, co to je? Je to celkem snadné – časový optimista je člověk, který chodí trvale, všude a za každých okolností pozdě. Nebo alespoň žije v neustálém chvatu, když se ze všech sil zoufale snaží pozdě nepřijít a přece jen dorazit (aspoň tentokrát, projednou!) někam včas.

Mezi dochvilnými a nedochvilnými lidmi zuří zákopová válka. A není divu – dochvilnost je přece důležitá. Nejen proto, abychom se vůbec dokázali sejít, ale i proto, že ten, kdo chodí pozdě, vlastně plýtvá časem svého protějšku. Zkouší jeho trpělivost a dobrou vůli. Testuje jeho psychickou odolnost. Míru jeho frustrační tolerance.

Nedochvilnost je břemeno

Byla by ale chyba jen mávnout rukou a prohlásit, že kamarád nebo kolega, který je pověstný tím, že pokaždé přivlaje na schůzku o půl hodiny později, je prostě jen líný nebo ještě hůř hulvát, který si neváží hodnoty času těch druhých. Kdepak. Je docela pravděpodobné, že je vlastně obětí. Chronická nedochvilnost je totiž v první řadě obrovskou zátěží pro toho, kdo chodí pozdě. Určuje jeho život víc, než bychom si dovedli představit.

Většina nedochvilných lidí žije v trvalém napětí. Jsou mistry v nápaditém vymýšlení výmluv, proč nemohli přijít včas: lokální krupobití zablokovalo dopravu. Pes se při venčení zaběhl a bylo nutné ho hledat. Vytekla pračka. Život chronicky nedochvilného člověka je sledem (imaginárních) katastrof. Všechny výmluvy pak dokážou bleskově upravit na míru situaci. Když jim neprojdou, reagují rozhořčeně.

Jenže oni ve skutečnosti nechtějí chodit pozdě. Ale nedovedou to jinak, a tak se aspoň snaží se v životě vyvarovat situací, kdy selhávají. Dá se říci, že celý jejich životní styl je naroubovaný na jejich snahu vyhnout se zahanbení plynoucímu z pozdního příchodu.

Tak třeba když se chtějí s někým sejít, snaží se, aby si sraz dala celá skupina lidí – protože když přijdou pozdě, ostatní se mezitím zabaví. Bude-li čekat jen jeden člověk, daleko pravděpodobněji vás zpraží pohledem, jakmile se (s patřičnou výmluvou) objevíte.

Nedochvilní lidé vědí dobře, že nejlepší je nedohodnout si přesný termín: scházejí se „tak nějak kolem osmé“, „po sedmé“ nebo zavolají „kvečeru“. Hledají si zaměstnání s pružnou pracovní dobou nebo raději zůstávají na volné noze. Píchačky jsou pro ně nefalšovaná noční můra.

Proč si prostě nekoupí diář?

Máte-li chuť svému chronicky nedochvilnému kamarádovi od plic doporučit, aby si koupil pořádný diář a naučil se číst hodiny, vězte, že tím mu nepomůžete. Nejenže on nepochybně diář má, a možná dokonce dva, možná že se i v občasných záchvatech sebezpytu snaží barevně odlišit jednotlivé termíny a vůbec se řídit doporučenými postupy time managementu. Když mu poradíte, aby se prostě trochu snažil, je to stejně proveditelné, jako byste poradili obézní kamarádce, aby se tolik necpala – přece je to tak jednoduché, ne? „I když to na první pohled působí tak, že nedochvilní lidé jsou prostě jen nezdvořilí, je celá věc daleko složitější. Je to něco víc než jen špatný časový management, je to celoživotní vzorec,“ říká k tomu Diana DeLonzor, žena, která se sama dlouho do dospělosti potýkala s pozdními příchody a v současnosti mezinárodně činná poradkyně. Ve spolupráci se San Francisco State University zkoumala psychické příčiny nedochvilnosti.

Mohou za to osobnostní rysy?

Existuje hned několik různých prací, které se nedochvilnosti věnovaly. Podle nich se nedochvilní lidé od ostatních liší nejen odlišným vnímáním času (ke kterému se ještě vrátíme), ale především v některých osobnostních rysech.

Jedním z podstatných rysů, ve kterých se liší obě znesvářené skupiny, je svědomitost. Z míry svědomitosti můžeme usuzovat na to, jak přesný a dochvilný dotyčný člověk bude. Čím svědomitější je ten, s kým se domlouváte na večeři, tím dřív bude stát připravený před vchodem do restaurace. Obzvlášť svědomití lidé jsou organizovaní, spolehliví a disciplinovaní a dokážou sami sebe dobře motivovat. Diana DeLonzor došla ke stejnému výsledku – nedochvilní lidé se potýkají s problémy s disciplínou daleko víc než zbytek světa. Jsou impulzivnější, častěji se pouštějí do věcí, kterých později litují. Častěji jsou také závislí na kouření nebo na alkoholu.

Další rizikovou vlastností je ostýchavost. Možná na vás nedochvilní lidé působí spíš jako bezohlední sobci, ale nenechte se mýlit. Často bývají naopak natolik ostýchaví, že dělají, co mohou, aby se co nejdéle vyhýbali sociálním kontaktům a setkáním, která v nich vyvolávají úzkost. Třeba se jen děsí situace, kdy by museli v restauraci sedět sami a čekat, až přijdete.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 1, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace