5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Altruisté v pomáhajících profesích

Altruisté v pomáhajících profesích

Autor: Petr Slovák | Datum: 3.4.2006 | Vydání: 4/2006

Altruismus obvykle chápeme jako nezištnou pomoc druhému. Je však zároveň dlouhodobě značně efektivní společenskou strategií. Z tohoto základu vyrůstá i široké spektrum soudobých pomáhajících profesí.

Altruismus bývá definován jako nezištná forma pomoci druhému (Sillamy, 2001). Prvotně však nejde pouze o vědomý proces, je možné jej chápat jako instinktivní determinaci lidského chování (Plháková 2004), která je v částečném rozporu s naším sebezáchovným pudem. Altruismus dokáže být silným motivačním faktorem lidského jednání. Ten současný není založen pouze na fyziologických principech, velkou roli hraje i socializace jedince a společnost. V Evropě, dle mého názoru, stále přetrvává dozvuk křesťanské etiky, která nezištnou pomoc uznávala jako jednu z nejdůležitějších lidských ctností. (Pokud odhlédneme od společenské prestiže získané chováním v souladu se soudobou normou, mohlo za jistých okolností pro věřícího představovat odměnu též vykoupení duše a věčná blaženost.)

Druhým možným úhlem pohledu je zařazení altruismu jako neevidentní složky sebezáchovného pudu. V takovém případě by se jednalo o skryté sobectví, kde je za"nezištnou pomoc"očekávána stejná odezva. U pracovníků pomáhajících profesí hrozí vyústit v žádosti"protislužeb", které by více či méně viditelně a vědomě vyžadovali po klientovi (pacientovi). Další dimenzí je případná vázanost protislužeb na konkrétní osoby. Pomáhat druhým s vnitřním očekáváním, že ostatní pomohou"na oplátku"mně, bude-li třeba, je dle mého názoru v pořádku. Pomáhat pacientovi s vizí, že od něj vyinkasuji odměnu, na kterou mám tím, že jsem pomohl, právo, už ne.

Altruismus jako výhodná strategie

Pokud si představíme striktně altruistickou společnost, je docela zřejmé, že bude celkově úspěšnější než skupiny nealtruistické. Altruističtí jedinci zaměřující své úsilí na pomoc druhému zvyšují pravděpodobnost přežití celé skupiny. Pokud je skupina čistě altruistická, dochází k recipročnímu altruismu. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy je skupina infiltrována egoistickým jedincem. Ten není motivován pomáhat druhým, ale naopak zajistit co nejlepší pozici pro sebe, bez ohledu na zájmy skupiny. Dochází ke"zmnožení"egoistických jedinců, kteří se"vezou"(freeriding) se skupinou, čímž ji rozkládají zevnitř. Přesto altruismus stále přežívá -musí být tedy pro společnost či jedince alespoň ze sociobiologického hlediska výhodný.

Výzkumy v této oblasti (např. Rubin, 2000, Vogel, 2004) ukazují, že míra schopnosti kooperovat je závislá na konkrétní kultuře, ale nikdy zcela neatrofuje. Zároveň je velice výrazná snaha spolupráci oceňovat a trestat jedince, kteří se zachovali egoisticky. Tvůrce teorie Rubin vychází z předpokladu, že pomoci momentálně indisponovanému jedinci je z hlediska skupinového přežití výhodné i za cenu malých osobnostních ztrát. Jedinec, který využil altruismu druhých, se po překonání obtíže rychleji zapojí do pracovního procesu a přinese tak společnosti více užitku, než kolik do něj bylo altruisticky vloženo. Tento přístup také vysvětluje nutnost trestání nekooperujících jedinců (shirkers), neboť oni společnosti nic nepřinášejí a z hlediska skupiny není tedy výhodné je podporovat. Tato strategie vede k evolučně stabilnímu systému s možností úspěšného rozvoje - ukazuje se pro skupinu výhodnější než strategie egoistické.

Jak ukázaly zmíněné výzkumy, čistě altruistické společnosti bez kodifikovaných norem, které by blíže specifikovaly, za jakých okolností je možné pomoc nabídnout, dlouhodobě nepřetrvají. Rozdíl mezi vnímáním altruismu z pohledu dynamiky skupiny a z pozice jednotlivce je markantní. První můžeme popsat spíše jako"bezúročnou půjčku"a snahu o co nejefektivnější alokaci skupinových zdrojů než jako zcela nezištnou pomoc každému jedinci,která by byla nezávislá na jeho jednání vůči celku. Druhé se blíží úvodní psychologické definici, neboli snaze nezištně pomoci všem potřebným - tedy těm, kteří jsou skupinovými normami označeni za"perspektivní jedince", ale v současnosti mají problémy.

Tyto tendence je možné ukázat například na centrech pro oběti násilí a jiných trestných činů, pomocných institucí pro sociálně slabé a podobně. Cílem pomoci je nejen zlepšit konkrétní životní situaci jednotlivých lidí, ale též snaha o jejich znovu zapojení do"normální" společnosti, kde tím, že se vracejí k produktivní práci, zvyšují úspěšnost celé skupiny. Prospěšnost pomáhajících institucí (z hlediska míry, s jakou přispívají ke stabilitě a prosperitě celé společnosti, nikoli z etické stránky jejich činnosti) pak z pohledu skupinové dynamiky závisí na jejich schopnosti eliminovat počet"neperspektivních"jedinců, jimž je pomáháno, stejně jako na individuálních schopnostech pomáhajících pracovníků.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace