5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Bolest jako úleva

Bolest jako úleva

Autor: Lenka Phelps | Datum: 6.6.2007 | Vydání: 6/2007

„Připravoval jsem večeři a najednou se mi zachtělo se říznout,“ vypráví čtyřicetiletý muž. K sebepoškozování se uchyluje už dvacet let. A není sám. Obrátit násilí vůči sobě samému, často z objektivně malicherných příčin, patří k nejrizikovějším poruchám chování.

Každý, kdo se profesionálně věnuje lidem s poruchami duševního zdraví, se dříve či později setká s případy klientů, kteří si záměrně ubližují. Sebepoškozování má narozdíl od sebevražedného jednání zpravidla odlišný motiv, průběh a v neposlední řadě i výsledek. Odpověď na otázku, proč se lidé úmyslně a opakovaně zraňují, dokonce způsoby, nad kterými leckdy zůstává rozum stát, není jednoduchá.

Kdo a proč

Sebepoškozování se vyskytuje častěji u žen než u mužů, převážně v období dospívání a rané dospělosti. Jeho cílem je především zvládat nepříjemné duševní stavy. Těch může být celá řada -přetížení, negativní emoce, jako pocity frustrace, vzteku, lítosti, osamělosti, ztráty kontroly, takzvané flashbacky (náhlé a intenzivní vzpomínky na prožitá traumata). Ženy mají obecně větší sklony vztahovat problémy na sebe a sebeobviňovat se, a proto se zraňují častěji než muži, kteří mívají naopak větší potíže s agresí vůči svému okolí. Pokud u nich dochází k internalizaci, bere na sebe většinou podobu alkoholových a drogových závislostí.

Nízký věk osob, které si záměrně ubližují, se dá vysvětlit nezralostí osobnosti a nedostatkem schopností a dovedností, které pomáhají zralému člověku překonávat překážky, aniž by zraňoval sebe či své okolí.

Pokud sebepoškozování přetrvává v pozdějším věku (po třicítce), jedná se většinou o zafixované chování, které může úporně vzdorovat pokusům o nápravu. Riziko sebepoškozování je zvýšené u osob s duševními poruchami, které narušují individuální schopnost zvládat problémy. Nejčastěji se s ním setkáváme u lidí trpících posttraumatickou stresovou poruchou. Pokud bychom chtěli popsat vůbec nejčastější typ člověka, který se poškozuje, bude to mladá žena, která byla v dětství či dospívání pohlavně zneužita. Sebepoškozování se vyskytuje i u osob s poruchami nálady (především s úzkostnými poruchami), hraniční poruchou osobnosti a poruchami příjmu potravy. U mladistvých jsme vzhledem k věku s diagnostikováním duševních poruch opatrnější, a třebaže formální diagnóza nebyla ještě stanovena, mají dospívající lidé, kteří se sebepoškozují, řadu charakteristik společných. Typická je například nízká frustrační tolerance, impulzivita, poruchy sebeovládání, podrážděnost a náladovost. V některých případech se jedná jen o přechodnou záležitostí motivovanou sociálními faktory. Jednorázové sebepoškození může kupříkladu vyžadovat parta či sekta jako určitý druh iniciačního obřadu. S výrazně účelovým sebepoškozováním se setkáváme ve věznicích či v armádě - cílem konání je především získat určité výhody. Samostatnou skupinou, u níž se setkáváme se sebepoškozováním, avšak nevztahuje se na ni většina popsaných charakteristik, tvoří lidé s akutní psychózou, mentální retardací a autismem. Lidé trpící akutními psychotickými příznaky se mohou záměrně zranit pod vlivem bludu či halucinace. Dotyčný například věří, že mu mimozemšťané implantovali čip pod kůži a může se vážně zranit při pokusu čip vyndat. Sebepoškozování odezní, jakmile je stabilizována primární psychotická porucha, většinou podáním psychofarmak. U osob s mentální retardací je sebepoškozování poměrně časté - postižení narážejí hlavou do zdi, koušou se do rukou a na předloktí. Takové chování může být motivováno pocity frustrace, fyzického či psychického nepohodlí, často má také za cíl komunikovat potřeby či přání. Pokud mentální postižení znemožňuje verbalizovat nálady a pocity, stává se, že pečující osoba podcení úzkostné poruchy, jejichž klinický obraz může být vlivem retardace zkreslený. Sebepoškozování je pak odrazem takové poruchy.

Uleví se mi, když cítím bolest

Tuto větu často slýcháme od pacientů, kteří nejsou schopni zvládnout nepříjemné duševní stavy. V okamžiku, kdy dojde k zahlcení negativními podněty, hledá postižený úlevu. Řada klientů není schopna terapeutovi vysvětlit, kdy a jak je poprvé napadlo se říznout, poškrábat, popálit cigaretou či zapalovačem ve chvíli tísně.

Jak je možné, že fyzická bolest může někomu přinést úlevu od bolesti duševní? Možností, jak vysvětlit tento paradox, je několik. Když se potýkám se silnou emocí, jako je hněv, strach, zoufalství, nebo si nedovedu poradit s neodbytnými myšlenkami a vzpomínkami na bolestné prožitky, fyzická bolest velmi úspěšně odvede pozornost či přehluší tyto pocity.

Při fyzickém poranění navíc dochází k vyplavení endorfinu, který má za úkol pomoci organismu zvládnout fyzickou bolest, a tak není divu, že někteří jedinci okamžitě po aktu sebepoškození mohou cítit velkou úlevu či mít dokonce příjemné pocity. Pak je tu samotné poranění, které odvede pozornost postiženého od nežádoucích myšlenek a pocitů - je třeba ránu ošetřit, zavázat, případně vyhledat lékařskou péči.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace