5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Být viděn a zapamatován

Být viděn a zapamatován

Datum: 7.3.2007 | Vydání: 3/2007

Náš svět je zaplaven reklamními značkami. Setkáváme se s nimi dnes a denně - symboly, obrazy, názvy. Výrazná značka je konkurenční výhodou. A co my, lidé? Potřebujeme taky svoje reklamní značky?

Pro výrobce produktu jsou značky nepostradatelné. Bez nich by výrobek zapadl v záplavě jiných produktů. Ale jak to je, když je „zbožím“ člověk? Mezi reklamou propagovaným produktem a například člověkem nabízejícím své služby na trhu práce existuje jistá analogie. I jemu se hodí, dokáže-li sám sebe zviditelnit, upozornit na sebe. A podobně chce-li mladík získat milovanou dívku, upoutání její pozornosti na svou osobu jest podmínkou nutnou.
     Mohlo by se až zdát, že pokud vlastní značku nebudujeme, cosi podstatného jsme zanedbali a honem rychle bychom to měli napravit, aby nás druzí nepředhonili. Představa celospolečenského přejmutí americké vychloubačnosti však mnohým z nás dvakrát příjemná není. Jaká jsou pro a proti self brandingu - budování a prodávání vlastní značky?

Zbyněk Rozbořil: Současná společnost je přehlcena nápady a informacemi, existuje pouze málo originálních myšlenek, a pokud se nějaká taková přece jen objeví, okamžitě ji zkopírují ti méně nápadití. Kdo chce být originální, měl by vést promyšlenou komunikaci a být schopný ji „prodat“ ostatním. Jinak zapadne. Člověk, který chce být úspěšný a hodlá prosadit své dílo, musí začít budovat a komunikovat svou značku. Není nic nudnějšího než být neautentický a stejný jako všichni ostatní! 
     Michal Viewegh ve svém Románu pro ženy trefně glosuje, že českým mužům chybí dvě zásadní vlastnosti: styl a sebevědomí. Ze své personalistické praxe mohu doplnit, že nejen mužům… Při přijímacích pohovorech personalisté lačně čekají na člověka, který bude schopný kultivovanou formou a sebevědomě mluvit o svých pozitivních stránkách a dovednostech. A uchazeči o místo to neumějí buď vůbec, nebo jenom formou nenápaditých klišé. Jak by jim k úspěchu pomohlo umění prezentovat vlastní dovednosti a prodat svůj um. Nebojme se tedy pochválit a komunikovat své pozitivní a silné stránky! Ukončeme jednou provždy ten komunistický pozůstatek mínusového sebevědomí. Klíčem k úspěchu je sebeprezentace.

Jan Srnec: Když se běžně mluví o trhu práce, tak proč neuvažovat i o tržní hodnotě (market value) lidského individua? A proč neusilovat o to, abychom se konečně zbavili komunisty vypěstovaného rovnostářství a byli schopni sebevědomě prezentovat své pozitivní stránky? A koneckonců - proč ke zvyšování své „tržní hodnoty“ nevyužít i autorem doporučovaného self brandingu - budování osobní značky, analogicky k roli, jakou má reklama a „dobrá značka“ na trhu zboží? Jenže analogie člověka se zbožím vyvolává otázky a pochybnosti. Především: na rozdíl od zboží, cenu lidské bytosti (její sociální hodnotu) nelze dohnat nebo dokonce založit na sebepropagaci. Kvalita člověka (v kladném i záporném smyslu) je produktem jeho historie, toho, co se naučil a jaké návyky si osvojil, u starších také toho, co vykonal užitečného nebo škodlivého, jak jednal v krizových situacích, co udělal v zájmu druhých nebo jen ve svém zájmu, případně i proti zájmům druhých. Obvykle je na jiných, ne na něm, aby jeho klady či zápory hodnotili. Pravda je, že to mívá zpoždění a může k tomu dojít až po jeho smrti. 
     Něco zcela jiného než kvalita člověka je však samozřejmě jeho popularita. A tak, jako sebepropagace s kvalitou osoby nemá nic společného, s její popularitou samozřejmě úzce souvisí. Sebe propagovat, pracovat na svém image, budovat svou „značku“ musí každý, kdo chce lidi kolem v reálném čase na sebe upozornit - běžně se tak děje ve světě show businessu. Sebe propagovat musí však i člověk, který chce získat lidi na svou stranu, pro svůj cíl, třeba i bludný nebo dokonce zvrácený. Vidíme to v politice a poučuje nás o tom historie. Zfanatizovat národ se podařilo Hitlerovi, a to za vydatné pomoci mistra propagandy Goebelse. V nabádání k self brandingu by se asi mělo rozlišovat, k naplňování kterých hodnot budování své značky slouží.

Zbyněk Rozbořil: Selfbranding ale rozhodně člověka neslučuje se zbožím. Sebeprezentační strategii je možné přirovnat k propagaci zboží. Je pravda, že „obvykle je na jiných, aby nás hodnotili“. Jenže spoléhat na ostatní je příliš pasivní a navíc se tento proces vyplatí řídit - jako to dělá self-branding. Ten toto naprosto obrací: člověk se v první řadě podívá na sebe a na to, co může nabídnout, a srozumitelně ostatní na své přednosti upozorní. 
     Srovnání s Goebelsem je silný argument a přiznávám, že pravdivý… Goebels předvedl opravdu skvělou propagační praxi… jeho kampaň byla nekompromisní, skvěle zacílená a technicky dokonalá, ideově však samozřejmě strašná.

Martina Rašticová: Pan Rozbořil má pravdu v tom, že sebeprezentace je součástí úspěchu, poněkud však přehání míru, v jaké se tak děje. Podle mne se sebepropagace podílí na celkovém úspěchu maximálně z 20 %. Líbivá a přehnaně sebevědomá image bez kvalitního obsahu přináší hořká zklamání stejně jako bolehlav v luxusní lahvi s etiketou portského. 
     Bez sebepropagace se jistě neobejdou všichni, kteří své názory, znalosti, výrobky, zboží, služby, projekty a tak dál chtějí ve společnosti prosadit. Bylo by ale zavádějící vnucovat self branding všem. U řady lidí - například v pomáhajících profesích - se očekává spíše začlenění do společného projektu, schopnost spolupracovat, akceptovat pravidla hry ve skupině, raději naslouchat než (se) prezentovat a pomáhat tak jiným lidem získat místo na slunci. I v takovýchto případech dosahují lepších výsledků lidé tvořiví, komunikativní, kteří dokáží své názory formulovat a obhájit. Ne však proto, že by cíleně pracovali na svém self brandingu, ale prostě proto, že jsou to Osobnosti!

Hra o místo na slunci

Zbyněk Rozbořil: Co vás napadne, když zmíním jména Václav Havel, Bill Clinton, Eric Clapton? Výrazné osobnosti! Za jejich skvělým výkonem jistě stojí spousta dřiny. Ale také ochota vystupovat pravidelně v médiích, sebevědomě a proaktivně komunikovat svůj životní postoj ostatním lidem. Každý z nich se též šikovným způsobem stará o svou značku a o to, aby byl stále zajímavý a nebyl zapomenut. Propagují se: Václav Havel svým heslem „Pravda a láska musí zvítězit…“, krátkými nohavicemi, signaturou s brand prvkem - srdíčkem; Bill Clinton svého času univerzitní prací, ale i hrou na saxofon a jistě i sexuálním skandálem; Eric Clapton svou podporou mladých muzikantů, signovanými modely kytar, vlastní protialkoholickou léčebnou. Bez jejich promyšlené sebeprezentační strategie by dnes zdaleka nebyli tak úspěšnými a respektovanými ikonami. 
     Domnívám se, že hra o místo na slunci, která v současné společnosti probíhá a která využívá značek osobnosti, je vzrušující a měli bychom do ní jít.

Jan Srnec: Autorova argumentace obsahuje také jednu chybu rázu logického. Připusťme, že jím doporučovaná „hra o místo na slunci“, sebepropagace, budování vlastní značky se týká těch, kteří se nestali známými svou vlastní historií, ale musí o svou popularitu teprve usilovat, bojovat o ni, ať už na poli marketingu nebo show businessu nebo politiky. Ale platí tohle i o autorem uváděných osobnostech? Cožpak se stali Bill Clinton nebo Václav Havel populárními až tím, že první z nich zahrál na saxofon v jedné pražské pivnici a druhý měl při vojenské přehlídce krátké nohavice? Byli snad motivováni snahou, aby si jich lidé všimli? Potřebovali to, když už měli „značku“ prezidentů? Nejde jen o logicky chybný úsudek? 
     I z etického hlediska autor evidentně chybuje, když Václava Havla uvádí jako příklad člověka, který se „stará o svou značku“, propaguje se heslem „Pravda a láska musí zvítězit…“, krátkými nohavicemi, signaturou s brand prvkem - srdíčkem. Patří Havel opravdu mezi ty, „bez jejichž promyšlené sebeprezentační strategie by dnes zdaleka nebyli tak úspěšnými a respektovanými ikonami“? 
     Analogie člověka se zbožím má i další trhliny. Pro značkové zboží existují zákonné a podzákonné normy, případně další objektivní kritéria, která by produkty měly splňovat. To umožňuje odhalit klamavou reklamu. Jak je to u člověka, „prodává-li“ sám sebe? Člověk - na rozdíl od zboží - je vybaven schopností přizpůsobovat se okolnostem, podle potřeby modifikovat své chování, eventuálně předstírat, zastírat, klamat. Zkušený personalista by měl umět odhalit, nakolik sebeprezentace a „osobní značka“ odpovídá realitě, ale co „prostý lid“? I tohle hledisko by se asi mělo uplatnit při propagování self brandingu.

Zbyněk Rozbořil: Prosím čtěte má slova pozorně, rozhodně jsem nepsal, že Clinton je skvělý jen díky tomu, že hrál na saxofon. Je pravda, že lidé umějí předstírat a klamat, své značce však takto mohou ublížit: když se ukáže, že komunikace není kongruentní, důvěra v člověka silně klesá. Rozlišování cílů, jimž budování vlastní značky slouží, je tedy důležité. Podle mne by cílem mělo být posílení sebevědomí a uvědomění si vlastních silných stránek. 
     I v konfrontaci s výše uvedenými názory si myslím, že budování vlastní značky přináší mnohé přínosy. Například zvýšení vlastní cílevědomosti a soustředění se na své klady. A těchto dvou vlastností je v naší kultuře třeba jako soli. Máme ve zvyku zaměřovat se spíše na problémy a věci, které nefungují. A self branding (budování vlastní značky) se zaměřuje na přesný opak. Díky němu jsme nuceni přemýšlet nad tím, kdo jsme a co chceme, pojmenováváme své silné stránky, svou životní filozofii a cíl a učíme se je komunikovat ostatním.

Mekka self brandingu

Martina Rašticová: Self branding sám o sobě k úspěchu rozhodně nestačí. Například ve výchově a výuce ale má mít své místo - vedle rozvíjení tvořivého myšlení, schopností formulovat vlastní názory a podobně.
     Spojené státy, kde nyní žiji, jsou považovány za líheň úspěšných lidí, jejichž způsob sebeprezentace dlouhodobě slaví úspěchy. Jejich masivní sebepropagace je jedněmi nekriticky předkládána za vzor celému světu, zatímco jinými je šmahem odmítána. Nejde ovšem pouze o prodej sebe sama a o zbytnělé sebevědomí, ale i o skutečnou originalitu a schopnost formulovat vlastní názory. To vše je zde od útlého věku rozvíjeno. 
     Z vlastní zkušenosti vím, že v osnovách škol dětí mladšího školního, a dokonce i předškolního věku zcela chybí memorování. Naopak ve výuce se to už v takto útlém věku hemží slovy jako projekt, výzkum, autor. Náplní výuky jsou kreativní projekty (nikoli pouze úkoly), na kterých se podílí učitel společně se žáky. A malý žáček vás poučí, že v úvodu každého projektu je nutno uskutečnit výzkum. Psaní se v první třídě procvičuje každodenním zápisem do deníku na téma, které si dítě samo vybere a které může dle libosti doplnit vlastním obrázkem. Z celého deníkového projektu se nejvíce oceňuje samotný příběh a originální invence autora (jak se doslova o prvňáčkovi při psaní deníku hovoří), nikoli forma. Děti zde nemusejí hledět na krasopis, a dokonce i drobné gramatické chyby jsou odpouštěny, je-li obsah originální. 
     Podobně při čtení je dítě povzbuzováno, aby vyprávělo, co mu příběh asociuje, nebo aby doplnilo, jak by mohl pokračovat. Od starších studentů se očekává, že jsou schopni formulovat svůj názor na dění kolem, že jsou schopni svůj názor obhájit a diskutovat o problému se svými oponenty. Že v takovéto situaci uspěje lépe ten, který nejenže danou problematiku lépe nastudoval, ale umí své názory také lépe prezentovat a formulovat, je zcela zřejmé.

Zbyněk Rozbořil: Bohužel se v diskusi příliš míjíme. Asi jsem nedovedl dost dobře sdělit, co jsem termínem self brand myslel. A tak alespoň na závěr: mluvím-li o člověku jako produktu, chápu to pouze jako o užitečnou metaforu, která lidem může usnadnit vlastní propagaci. Dobrá propagační strategie ovšem bude fungovat pochopitelně pouze tehdy, je-li produkt dobrý. Jinak je průhledná a nepřesvědčivá, ač stojí hodně úsilí. Faktem je, a to je v celé polemice zcela pomíjeno, jasný přínos komunikace vlastního užitku, přesvědčení o vlastním vlivu, úspěchu, efektivitě a z toho plynoucí sebevědomí a dobrý pocit. Čím víc o svém úspěchu mluvím a pojmenovávám jej, tím víc jsem si vědomý vlastní ceny. Když se podaří vybudovat skvělou značku, stojí to za to. Pracuji s několika excelentními lidmi a vždy, když se setkám s jejich prací, řeknu si: jasně, tohle je skvělá práce, značková, nekompromisně kvalitní. A pracovat s takovými lidmi je skvělý pocit.

Martina Rašticová: Témata vlastního užitku, přesvědčení o vlastním vlivu a úspěchu, která zmiňuje pan Rozbořil v souvislosti se self brandingem, mají ovšem v sociální psychologii dlouhou tradici. Problematiku sebeuplatnění (selfefficacy) podrobně zpracoval Albert Bandura. Rozlišuje ovšem mezi sebeuplatněním a sebeoceněním (self-esteem), tedy usuzováním o vlastní hodnotě (self-worth), a jedno nepodmiňuje druhým. Tedy například neúspěch nebo to, že jsem si vědom nějaké své dílčí neschopnosti (třeba že neumím jezdit na kolečkových bruslích), se nemusí vždy odrazit v tom, jak hodnotím sebe sama. Na druhé straně nepochybně existuje souvislost mezi úspěchem a sebeoceněním, jak popisuje pan Rozbořil. Přiznám se však, že mě mrazí při představě člověka, který co nejvíce mluví o svém úspěchu/úspěších. Zvyšuje-li si takto své sebevědomí a svou vlastní cenu, pak své „značce“ rozhodně škodí. 
     Souhlasím s tím, že střetávat se s lidmi, kteří jsou originální, komunikativní a přirozeně sebevědomí, je nejen příjemným, ale i inspirujícím setkáním. Kéž by takovýchto setkání bylo víc!

***

   Zbyněk Rozbořil - psycholog zabývající se rozvojem lidského potenciálu, koučingem a komunikací
   Jan Srnec - klinický psycholog, zabývá se mimo jiné etikou v psychologii
   Martina Rašticová - psycholožka, v současné době žije v americkém státě Virginia, na předměstí Washingtonu, DC


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace