5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Chci tě, ale svobodu mám radši

Chci tě, ale svobodu mám radši

Autor: Gabriela Bachárová | Datum: 30.12.2014 | Vydání: 1/2015

Nejprve svatba, pak děti. V průzkumech je toto uspořádání partnerského a rodinného života stále ideálem, ve skutečnosti se od něj začínáme vzdalovat. Stále více lidí žije ve vztazích, které ještě před pár lety plnily nezajímavou kolonku „okrajové“. Dnes už mají jistý potenciál postupně vytvořit normu partnerského chování.

Chci tě, ale svobodu mám radši

Společným znakem všech nových forem vztahů je snaha vyhnout se nepříjemnostem, které přináší dlouhodobé úzké spolužití, uchovat si autonomii a „vyzobat“ z intimních kontaktů to příjemné. Zajímavým poznatkem je, že tyto typy vztahů tvoří zejména pozdní třicátníci a začínající čtyřicátníci v reakci na své předchozí nepovedené vážné svazky.

Není to tak dávno, co bylo menšinovým žánrem i nesezdané soužití, do kterého se rodí děti. Takové chování budilo přinejmenším rozpaky, ne-li odsouzení. Dnes se do takových svazků rodí už 45 procent dětí a nikdo se nepozastavuje nad tím, že maminka a tatínek nejsou manželé. Údiv dávno nevzbuzuje ani odlišné příjmení matek a dětí.

Podobně důvěryhodnou pozici může získat i nový typ soužití, kterému se říká „spolu, i když každý zvlášť“ nebo také víkendové manželství. Stále častěji do našeho slovníku proniká i anglický termín mingle (v překladu smíchat se, promíchat se), který znamená, že muž a žena sice mají partnerský vztah, ale každý si chrání svoje vlastní soukromí a vídají se většinou jen o víkendech a to ještě ne vždy.

Mingle

Partnery, kteří patří k sobě, ale nežijí ve společné domácnosti, najdeme buď mezi velmi mladými lidmi, kteří ještě nemají finance na osamostatnění se a bydlí u rodičů, a pak mezi lidmi kolem čtyřicítky, kteří se rozešli se svým životním partnerem a z různých důvodů si přejí usínat a budit se sami, i když si po čase někoho nového najdou. „Po rozvodu jsem žila téměř rok a půl sama, pak jsem si přes internetovou seznamku našla současného partnera. Je nám spolu hezky, ale nechci s ním bydlet ve společné domácnosti. Za ten čas, kdy jsem byla sama, jsem si zvykla na vlastní prostor a na svobodu. Chci si dělat, co uznám za vhodné, a nejsem již ochotná se nikomu přizpůsobovat a dohadovat se o různých věcech. Nedovedu si už například vůbec představit, že nějakému chlapovi žehlím jeho věci nebo po něm uklízím. Dalším důvodem je, že pětiletou dcerku mám ve střídavé péči se svým bývalým partnerem, a když jsem s ní, mojí prioritou je užít si společný čas. Nechtěla bych dělit svou pozornost mezi ni a nového partnera,“ říká Jana (39). Jak to bude do budoucna, ještě neví a ani o tom nechce přemýšlet. Současný stav jí vyhovuje. „A mám pocit, že i mému partnerovi. Je to rovněž člověk, který potřebuje hodně prostoru,“ uvádí.

Model, kdy lidé sice spolu jsou, ale každý si platí vlastní bydlení, je nejen důsledkem individualistického přístupu k životu, ale je často daný i složitostí situace po rozchodu či rozvodu s předchozím partnerem. Zdá se, že žít běžným rodinným životem mnoho lidí nejenže nechce, ale ani nemůže, protože tomu subjektivně či objektivně brání nově vytvořené okolnosti. Klasickou rodinu sice rozchodem či rozvodem zavrhneme, ale důsledky toho, že jsme o ni přišli, pociťujeme velmi silně a mohou zásadním způsobem ovlivnit další život.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 1/2015 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace