5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Co ode mě vlastně chceš?

Co ode mě vlastně chceš?

Autor: Zbyšek Mohaupt | Datum: 3.3.2009 | Vydání: 3/2009

Na počátku vztahu jsme nadšeni, že jsme konečně našli svou „druhou polovičku“. Potíž nastává, jakmile přestaneme rozlišovat naše vzájemné hranice a začneme předpokládat, že naše duše jedno jsou. Nechceme si připustit, že nám partner neumí číst myšlenky. Přichází údiv, zklamání a pochyby…

Když se zamilujeme, nezřídka se nám stává, že vyslovíme v jednu chvíli stejná slova, postřehy, přání. Jako bychom si navzájem četli myšlenky nebo byli napojeni na společný vesmír. Je to fascinující a prožíváme to většinou jako důkaz našeho vnitřního souznění („My se k sobě skvěle hodíme, miláčku, vždyť říkáme úplně stejné věci!“). Někdy to vypadá, jako bychom měli i stejné potřeby a stejná očekávání. Ani je nemusíme vyslovovat, skoro se naplňují a uspokojují automaticky („Jsi prostě zázrak!“). Mluva dvou zamilovaných lidí bývá plná oceňování a hlazení po duši.

Potupně, jak naše intenzivní emoční nabuzení klesá, zamilovanost vyprchává, náš milenecký vztah prochází zranitelným obdobím přechodu. Pokud na něj v této fázi nerezignujeme, máme šanci proměnit ho ve vědomé a dobrovolné přátelskosexuální soužití dvou samostatných dospělých jedinců (zpravidla) opačného pohlaví. Signálem tohoto přechodu je zejména způsob naší párové komunikace. Co bylo až dosud automatické, teď musí být častěji řečeno, nad čím jsme snadno přivírali oči a lehce nacházeli omluvy, teď začíná skřípat a vadit. Ubývá hlazení, objevuje se kritika.

Příběh Leoše a Evy

Iniciátorkou návštěvy v poradně byla Eva. Trápilo ji, že si s Leošem přestávají rozumět. Vždycky si vše říkali, se vším se svěřovali, měli na sebe spoustu času. Před pár měsíci se Leoš začal učit meditaci („je to dobré k vyčištění hlavy“). A Eva začala sedávat v prázdném křesle sama před televizí, zatímco Leoš seděl v nepohodlné meditační pozici ve vedlejším pokoji třeba celou hodinu. „Jak to může vůbec vydržet?“ říkala si a zahrnovala Leoše spoustou otázek o tom, co celou tu dobu ticha dělá a na co myslí. „To mu vůbec nechybím?“ ptala se sama sebe. „Copak nevidí, jak se trápím?“ plakávala, kdykoli se Leoš zavřel ve vedlejší místnosti. Nakonec to už nevydržela, vtrhla za ním a všechno na něj vykřičela: jak ho nepoznává, jak byl vždycky při ní a jak ji teď pořád nechává samotnou a jak ji to trápí… a Leoš byl překvapený, trochu mrzutý a trochu zaskočený. Vždyť přece nedělá nic špatného?

Postupně se ukázalo, že Eva nejvíce trpí tím, že jí Leoš není neustále k dispozici. Sama by potřebovala vědět o něm vše -a to samé nabízela jemu. Když Leoš medituje, uniká jí.

Při odkrývání jejich vzájemných očekávání od sebe navzájem a od jejich vztahu vyšlo najevo, že si o tom takhle otevřeně a konkrétně nikdy nepovídali. Eva očekávala, že se bude moci Leošovi se vším svěřit, že ji vždy pochopí a že ji vždycky akceptuje.

Leoše to překvapilo. Má Evu velmi rád a imponuje mu, jak je vůči němu důvěrná. Nikdy ale nevnímal, že by měla jen jeho a že by pro ni byl vším.

Oba stálo nemalé úsilí naučit se sdělovat si jasně a otevřeně svá vzájemná očekávání, přání a potřeby (a přijmout fakt, že to může být jinak). Museli se také odnaučit „číst si myšlenky“.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace