5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Co pro nás znamená vlastní jméno?

Co pro nás znamená vlastní jméno?

Autor: Kateřina Rodná | Datum: 1.6.2011 | Vydání: 6/2011

Jméno má v našem životě nezastupitelnou, jedinečnou úlohu. Je základní součástí naší identity. Máme-li jen trochu štěstí, je něčím v zásadě pozitivním, ale ten, kdo měl v životě „smůlu“ a jehož jméno je pro něj z nějakého důvodu nepříjemné, nebo dokonce nepřijatelné, se s takovou přítěží musí vyrovnávat celý život.

Co pro nás znamená vlastní jméno?

Když starozákonní Bůh stvořil člověka, dal mu za úkol pojmenovat všechny živé tvory ve světě. Tím, že dáváme realitě jméno, si ji určitým způsobem podrobujeme, přizpůsobujeme, možná ji dokonce měníme. Když dáváme jméno dítěti, jméno, které bude nosit celý život, stáváme se tím do jisté míry spolutvůrci jeho osudu. Můžeme mu dát své vlastní jméno, udělat z něj pokračovatele tradice, jméno mazlivé, jméno tvrdé, jméno, které nezná zdrobněliny, jméno vznešené, obyčejné, neobvyklé, jméno, které s sebou nese nejrůznější konotace. Ať tak či tak, bude to právě tohle jméno, kterým na něj budou volat kamarádi, kterým ho bude oslovovat partner a kterým bude odpovídat na otázku „kdo jsi“.

Jméno je základem identity

Jméno je „nejdůležitější kotvou naší identity,“ prohlásil ve třicátých letech předchozího století známý americký psycholog Gordon Allport. Podle jeho kolegy Williama E. Waltona je jméno dokonce „určujícím faktorem ve vývoji osobnosti, hledání přátel, a možná dokonce životního úspěchu či neúspěchu“. Většina z nás se se svým jménem identifikovala, ale překvapivě mnoho lidí cítí ke svému jménu averzi. Například mezi Němci je každý desátý dospělý nespokojený s tím, jak ho rodiče pojmenovali, a 43 % z nich dává přednost své přezdívce, kterou se představují a třeba i podepisují. Podle vědců, kteří se věnují výzkumu identity, je v pubertě se svým jménem nespokojená většina lidí. Chtěli by být někým jiným, vymezit se vůči okolí, přijmout novou identitu. Taková nespokojenost obvykle s věkem odezní, ale v některých případech přece jen zůstává i v dospělosti. Profesorka Bettina Hannover, psycholožka z berlínské Svobodné univerzity, spatřuje skutečnou příčinu odmítání vlastního jména ne ve jméně samotném, ale ve vztahu k lidem, kteří ho vybrali, k rodičům. Tak například lidé, kteří se v dětství stali obětí zneužívání, vlastní jméno vnímají jako něco ohrožujícího. Když se rozhodnou ho změnit, bývá to pro ně osvobozující. Přijetím nového jména přijímají i novou identitu, jméno je symbolem nového začátku. Ke změně jména se ale lidé někdy rozhodují i z jiných, na první pohled méně závažných důvodů – třeba jen nemohou zapomenout na posměšky, kterými je častovali v dětství a dospívání kamarádi, nebo jim jméno prostě „nesedne“. K překvapení svých třeba už dospělých dětí a ostatních blízkých pak změní jméno třeba s odchodem do důchodu.

Pojmenování jako součást rituálu

Pomineme-li pro tuto chvíli proces, kterým se rodiče rozhodují, jaké jméno potomkovi přiřknou, nastává chvíle, kdy se jméno stává oficiální charakteristikou dítěte. Ve většině kultur se tak děje v rámci nějakého rituálu, slavnostního okamžiku, kdy dítě přestává být „tou malou“ nebo „svištěm“ či třeba „vetřelcem“ v matčině lůně.

V naší kulturní tradici to byl rituál křtu, kterým bylo dítě oficiálně uvedeno do společenství, ale jako mnohé jiné rituály i křest u nás ztrácí na všeobecně vnímaném významu. Čím jsme nahradili rituál? Snad „slavnostním“ vyplněním kolonky „jméno“ při příjmu do porodnice?

Jak vybíráme jméno?

V naší společnosti je běžné a normální, že dítě dostane jedno, maximálně dvě rodná jména, která mu zůstanou po celý život. Po světě se ale pohybují lidé, kteří dostali své jméno díky tomu, že se matce při kojení přisáli k prsu zrovna ve chvíli, kdy ho jejich matka, vyjmenovávající postupně řadu možných jmen, vyzpívala, jako u etiopských Kaffičů. Pueblané dostávali jména podle odstínu vlasů. V některých kulturách se běžně pojmenovával už plod v matčině těle, jinde zase dostalo dítě jméno teprve tehdy, kdy se naučilo samo běhat nebo mluvit. U některých indiánů si dítě musí jméno zasloužit, jinde se jména postupně mění, v závislosti na věku a dospívání.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 6/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace