5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Co vede ruku sériových vrahů

Co vede ruku sériových vrahů

Autor: Ludmila Čírtková | Datum: 9.2.2007 | Vydání: 2/2007

Nedávné případy manželů Stodolových a „anděla smrti“ Zelenky upoutaly značnou pozornost na fenomén sériových vrahů. Ačkoli jde statisticky vzato o okrajový jev, extrémnost takového počínání budí znepokojení.

Prototypem sériových vrahů je Jack Rozparovač, neznámý pachatel, jenž v roce 1888 v Londýně zavraždil a znetvořil těla pěti prostitutek. Z Velké Británie je dobře známý případ manželů Westových, kteří v průběhu let 1967–1986 ve sklepě svého domu umučili deset žen. Zabiják z Florencie zastřelil v letech 1968 až 1984 nejméně sedm mileneckých párů. V roce 1992 byl na Ukrajině odsouzen k trestu smrti za 55 vražd žen a dětí Andrej Čikatilo. V Mexiku zatkla policie v roce 1999 Ciuada Juareze, který byl usvědčen z 20 vražd provedených ve třech letech.

Mnohé oběti sériových vrahů mohou zůstat neodhaleny. Typickým příkladem jsou zločiny pracovníků v nemocnicích či v pečovatelských zařízeních. Mezinárodní rozruch způsobila série neobjasněných úmrtí ve vídeňské nemocnici. Čtyři zdravotní sestry způsobily smrt již nezjistitelného počtu pacientů. Vytvořily jakousi „partu“ sériových vražedkyň, byly obžalovány ze 41 vražd a tří pokusů. Odsouzeny byly v roce 1991.

Fikce a realita

V názorech veřejnosti na sériové vrahy se snoubí fikce s realitou. Může za to především detektivní literatura a thrillerové filmy. Tón stále udává kultovní dílo Mlčení jehňátek. V těsném závěsu je řada dalších snímků od Sběratele polibků až po současný Parfém. Rovněž knižní trh nabízí sotva konzumovatelné množství románů. Příkladem zmíním Červeného draka od Thomase Harrise (autor Mlčení jehňátek) nebo Modrou sféru či Sběratele kostí od Jefferyho Deavera. Bez nadsázky můžeme mluvit o silné medializaci a idealizaci tématu. Figura Hanibala Lectera mluví za všechny. Scénář ho prezentuje jako velmi inteligentního a kreativního zločince tak, že jeho destruktivita a zvrhlost osobnosti téměř zanikají.

Odborné zkoumání fenoménu sériových vrahů představuje poměrně mladé odvětví věd o kriminalitě. Sérioví vrazi na rozdíl od běžných vraždí opakovaně (alespoň třikrát), bez jasné osobní vazby k obětem a také bez motivu, který by byl na první pohled srozumitelný. Tak přibližně zněla první definice z dílny FBI. Dnes je však, vyjma prvního bodu, zpochybňována.

V současnosti rozlišujeme masové vrahy (mass murder), vrahy na vražedné vlně (spree murder) a sériové vrahy (serial killer). Masový vrah zabije více obětí na jednom místě v jednom nepřetržitém časovém úseku. Českým příkladem může být Olga Hepnarová, která zapůjčeným nákladním vozidlem vjela do lidí na tramvajové zastávce a připravila o život osm obětí. Vrah na vražedné vlně (túře) páchá své zločiny v jednom spojitém (krátkém) časovém intervalu a v ohraničené lokalitě, místa činu jsou však odlišná. Nápadné je náhlé ukončení vražd, vrah se sám od sebe zastaví, právě proto se mluví o “vlně“, která z nějakých důvodů vyšumí. V tom je zásadní rozdíl od sériového pachatele. Ten sám od sebe nepřestane. Vraždí na různých místech a v různých časových intervalech. Každý zločin je samostatným dílem série. Může být aktivní i po velmi dlouhá časová období.

Empirické typy sériových vrahů

První (a dodnes unikátní) empirický výzkum proběhl v USA v letech 1979 až 1983 na 36 odsouzených, z nichž 29 bylo zařazeno do kategorie sexuální vrah. Agenti FBI vyhledali odsouzené sériové vrahy ve věznicích a podrobili je zvláštnímu stylu rozhovoru. Jeho cílem bylo vyprovokovat odsouzené pachatele k líčení intimních, vnitřních pohnutek a pocitů, které zažívali před činem, v průběhu činu a po něm. Takto získané poznatky tvoří dodnes studnici informací, o které se opíráme.

Dnešní představy o sériových vrazích se však liší od dřívějších. Především jsou do této kategorie vedle sexuálních (sadistických) vrahů řazeny i další typy. Názorným příkladem je Harbortova empirická klasifikace sériových vrahů (S. Harbort, 1999). Při zkoumání skupiny 61 pachatelů dospěl k závěru, že nejvýraznějším diferencujícím kritériem je jejich motivace. 57 pachatelů, což představuje 93,4 %, v průběhu série totiž vraždilo z jednoho a téhož důvodu. Harbort tak rozdělil sériové vrahy do šesti základních skupin. První tvořili sérioví sexuální vrazi, dále vrazi loupežní (dominantním motivem je hamižnost, oběti likvidují, aby mohli čin uskutečnit nebo zamaskovat), sérioví vztahoví vrazi (oběti pocházejí z okruhu rodiny a známých, vraždí kvůli majetku či v touze vyvázat se z partnerských pout), vrazi z přesvědčení ( jejich pohnutky lze charakterizovat jako religiózní, politické nebo eticko-ideologické, pro veřejnost jsou jejich motivy těžko představitelné; sériové vraždy pacientů páchané pracovníky v pomáhajících profesích řadí Harbort právě do této skupiny a zdůrazňuje, že sexuální ani materiální motivy nehrají roli), sérioví nájemní vrazi (vraždění chápou jako poskytování služby, která například vyplývá z jejich začlenění do určitých kriminálních spolků a organizací), sérioví dispoziční vrazi (vražedné pohnutky této skupiny nejsou konstantní – jejich činy jsou střídavě spuštěny vnitřní motivací, například sexuálního či jiného rázu, a též vnější motivací, jako nájemné nebo loupežné vraždy).

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace