5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Darwin: popsal vývoj člověka, ne jeho mysli

Darwin: popsal vývoj člověka, ne jeho mysli

Autor: Jaroslav Petr | Datum: 9.9.2009 | Vydání: 9/2009

Letos uplynulo dvě stě let od narození Charlese Darwina a sto padesát od vydání jeho klíčového díla „O původu druhů cestou přírodního výběru aneb Zachování zvýhodněných odrůd v boji o život“. Jen nemnoho vědeckých knih ztratilo za tolik let na významu tak málo. Jaké odpovědi nabízí dnešní evoluční biologie?

Ch.Darwin byl přesvědčen, že člověk neměl ze zákonitostí evoluce výjimku a za své dnešní postavení vděčí přírodnímu výběru. Ve své knize O původu druhů se však jakékoli zmínce o evoluci člověka úzkostlivě vyhýbal. Věděl proč. Evoluce přírodním výběrem byla pro tehdejší společnost sama o sobě těžko stravitelným soustem. Opepřit ji tvrzením, že člověk se vyvinul působením stejných přírodních zákonitostí jako kopretina, střevlík či treska, by už byla vyložená provokace. Evoluci Homo sapiens nebyli nakloněni dokonce ani mnozí z Darwinových zastánců. Alfred Russel Wallace objevil zákonitosti přírodního výběru nezávisle na Charlesi Darwinovi. Evoluci člověka však striktně odmítal a Darwinovi to dal nejednou velmi nevybíravě najevo.

Dnešní vědci jsou v drtivé většině přesvědčeni, že člověk je po tělesné i duševní stránce výsledkem evoluce genů, jejichž funkce byly formovány tlakem přírodního výběru. Pod vlivem tohoto názoru genetici očekávali, že přečtený lidský genom nabídne jasné odpovědi na otázku, co dělá člověka člověkem. Doufali, že ve třech miliardách „písmen“ uložených v lidské DNA najdeme to, co nám umožnilo doletět na Měsíc, vytvořit fresky na stropě Sixtinské kaple a na druhé straně nás dovedlo k holocaustu a zničení podstatné části Amazonie. Nestalo se. V lidském genomu jsme zatím nic takového nenašli. Nepomohlo nám ani přečtení genomu šimpanzů, kteří jsou našimi nejbližšími žijícími příbuznými. Evoluční biologové s mírnou nadsázkou připouštějí, že nemají problém vysvětlit vývoj člověka až „po krk“. Víme, jak se vyvinula lidská ruka, co určovalo vlastnosti našeho imunitního systému a proč musíme přijímat vitamin C potravou. Při objasňování evoluce „od krku výše“ se však ocitáme na tenkém ledě. Vývoj lidské mysli zůstává zahalen tajemstvím. Znamená to snad, že se Darwin mýlil a člověk a jeho mysl nemohly vzniknout evolucí? Ne. Evolučních vysvětlení vzniku lidské mysli se nabízí celá řada. Někteří vědci se vážně zabývají myšlenkou, že evoluce neformovala jen naše geny, ale vytvořila i lidskou kulturu. Dnešní lidstvo by pak bylo výsledkem interakce mezi evolucí genů a evolucí kultury.

Co máme v DNA

Darwinův přírodní výběr může fungovat při splnění tří základních předpokladů. Zaprvé, všechny organismy nejsou stejné, ale existuje mezi nimi určitá variabilita. Zadruhé, alespoň část této variability je dědičná a předává se z pokolení na pokolení. Zatřetí, nositelé některých variant se za daných podmínek dostávají oproti svým konkurentům do určité výhody.

Jako příklad můžeme uvést existenci různých variant genu pro enzym laktázu. Tyto geny se dědily z pokolení na pokolení a dlouho neměly pro lidstvo valný význam. Člověk využíval enzymu laktázy podobně jako jiní savci jen v raném dětarlesství, když se živil mateřským mlékem. Situace se radikálně změnila po domestikaci hospodářských zvířat a zařazení jejich mléka do výživy dospělých lidí. Pak se dostali v zemědělských populacích do výhody nositelé těch variant genu pro laktázu, které zajišťovaly štěpení mléčného cukru i ve vyšším věku. Ti, kteří to kvůli zděděné „nevýhodné“ variantě genu nedokázali, trpěli „břichabolem“. V populacích, jejichž výživa stojí a padá s mlékem a mléčnými výrobky, např. u některých pasteveckých kmenů v Africe, se žádoucí změna v konfiguraci genu pro enzym laktázu uplatnila nezávisle na sobě hned třikrát. V lovecko-sběračských populacích severoamerických indiánů se tyto varianty neprosadily, protože indiáni živící se lesními plody, prérijními rostlinami a bizoním masem nebyli vystaveni patřičnému selekčnímu tlaku.

Genů, jejichž změna přinesla člověku určitou výhodu, bylo odhaleno v lidské dědičné informaci více. Některé mají přímý vztah k typicky lidským vlastnostem. Například gen FOXP2 prodělal u člověka pod vlivem přírodního výběru několik změn a ty zřejmě ovlivnily vývoj lidské řeči. Lidé s poškozeným genem FOXP2 mají s mluvením problémy. Přírodní výběr zřejmě formoval i geny ASPM a MCPH1, které regulují velikost mozku.

Mnoho změn v dědičné informaci našich předků se odehrálo mimo geny v tzv. zbytečné DNA. Ta zjevně není tak zbytečná, jak si genetici ještě nedávno mysleli. Oblasti „zbytečné“ DNA obsahují řadu úseků, které se během evoluce neměnily. „Ostrovy genetické stability“ najdeme u ryb, plazů, ptáků i savců. Mají pro organismus klíčový význam a jakákoli jejich změna poznamenala nositele tak těžce, že neobstáli v konkurenci a zmizeli v propadlišti evolučních dějin. K čemu přesně slouží, zatím nevíme. Existuje několik desítek „ostrovů stability“, které zůstávaly stále stejné už od vývoje prvních ryb a nehnula s nimi ani evoluce opic. Lidé však mají tyto oblasti DNA razantně změněné. Největší „přestavbu“ prodělala sekvence označovaná jako HAR1. Ta je u člověka aktivní v nervových buňkách mozku během vývoje plodu a kóduje malou molekulu ribonukleové kyseliny neznámé funkce.

Změny v DNA vedoucí k evoluci člověka nemusely mít charakter záměny jednotlivých „písmen“ v dvojité šroubovici DNA. Nejnovější výzkumy odhalily, že člověk má zdvojeny mnohé velmi dlouhé úseky DNA. Význam těchto změn rovněž netušíme.

Rozčarování nad zjištěním, že pořadí „písmen“ v dvojité šroubovici lidské DNA zřejmě neskrývá tajemství výjimečného postavení člověka na Zemi, vedlo k názoru, že klíčem může být vzájemná souhra genů. Tím také většina současných genetiků vysvětluje znepokojivý fakt, že člověka a šimpanze dělí intelektuální propast navzdory velmi podobné dědičné informaci. My létáme do vesmíru, ale šimpanzi nejsou s to si postavit příbytek, aby se uchránili před deštěm. Lidský a šimpanzí genom si můžeme představit jako dva velmi podobné orchestry, z nichž každý hraje jinou skladbu a navíc podává při koncertu diametrálně odlišný výkon.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace