5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dejte mi piluli

Dejte mi piluli

Autor: Pavla Koucká | Datum: 20.11.2006 | Vydání: 12/2006

A když ne piluli, tak aspoň operaci, popisuje požadavky současných pacientů psychiatr Radkin Honzák. Každá nemoc je přitom psychosomatická -i jednoduchá zlomenina, dodává.

Co vás přivedlo k zájmu o vztah těla a psychiky?

Měl jsem to štěstí, že jsem hned po atestaci vyhrál konkurz na místo psychiatra konzultanta v tehdejším Ústavu pro výzkum výživy. To byl tenkrát jediný podnik, který zaměstnával v somaticky orientované nemocnici také psychiatry a psychology zároveň. Tak jsem se bez vlastního přičinění dostal k psychosomatice: břicho je totiž, jak pravil Franz Alexander, nejzvučnější rezonanční deska emocí. Tuto moudrost ostatně najdeme už v Bibli: v příběhu o Šalamounovi se praví, že když měl tento moudrý král rozsoudit dvě ženy, které se hádaly o dítě, řekl, ať tedy rozseknou předmět sporu napůl. Pravou matku pak poznal proto, že se v ní „pohnula střeva“ a raději prohlásila, ať si dítě nechá ta druhá - a o tom to je. Emoce jsou ale fyziologické děje a pochopitelně se odrážejí v celém organismu.

Jaký význam mají emoce v dnešní společnosti?

V našem bezhlavém honu za konzumem nemáme na emoce čas. Nabíráme šílené tempo, a to s sebou pochopitelně nese určité nároky. V Americe, kde začalo toto pronásledování konzumu dříve než u nás, tomu v 60. letech říkali rat race, krysí závody. A my dnes v těchto krysích závodech běžíme hlava nehlava, což je nesmírně stresující. Evropská unie nás přesvědčuje, že stres je otázkou především sociální, ale já jako doktor musím vnímat spíš jeho biologickou podstatu. A ta není v tom, že nemám peníze nebo práci, ale v rozvratu všech řídících systémů organismu: nervového, endokrinního a imunitního. Proto se stres odráží na zdravotním stavu. Potíž je v tom, že naše společnost je značně emočně negramotná, na introspekci moc nedáme. Začneme si všímat čehokoli až ve chvíli, kdy se to začne velmi nepříjemně ozývat, třeba nás intenzivně rozbolí hlava. Daleko lepší by ale bylo přijímat své emoce, rozumět jim.

Jak si představujete emoční vzdělávání populace?

Obrazy, hudba, knihy - veškeré umění je ve své podstatě emočním vzděláváním. Opera bývá označována jako případ, kdy propíchnutý nekrvácí, ale zpívá. Muzika, třeba operní, a výtvarné zpracování kultivují lidské cítění. A pak literatura - čtená pohádka je tisíckrát hodnotnější než když to vidíte v televizi, ve verbálním zpracování máte možnost si to srovnat. Je jiné, když dítěti vyprávíte, že někdo někomu rozbil hlavu, a jiné, když to vidí v televizi. Tamní pořady jsou nabité agresí, ale vůbec nereflektují malér oběti. Červené šťávy tečou litry, ale oběť se otřepe a běží dál. Naproti tomu ve verbálním projevu to musíte nějakým způsobem zpracovat, abyste dostala příběh. A spolu s dějem vám krystalizují i charaktery hrdinů, dítě vnímá emoční i morální sdělení pohádky. Násilí v televizi funguje spíš jako názorný příklad. V Bradburyho románu 451 stupňů Fahrenheita mají místo televize dokonce celé telestěny - a na nich běží ty stupidní seriály pro dospělé i pro děti. Hlavní hrdina románu je hasič a hasiči jsou v té společnosti, kterou Bradbury líčí, povoláváni k tomu, aby pálili knihy. Knihy jsou totiž (pro totalitní vládu) zdrojem zla. V románu už jsou skoro vymýceny, jen někteří šílenci ještě mají doma knihovnu a nechají se i s ní upálit. Je to prakticky o tom nemyslet, nemyslet, nemyslet... a konzumně prožívat - což trochu připomíná dnešní konzum. Myslím si, že slova jsou velmi významná na cestě k tomu, abych se vyznal ve svých emocích. Když je dokážu popsat někomu jinému, dokážu je popsat i sám sobě.

A co prostá emoční zkušenost? Nepopsaná, nicméně plně prožitá?

Dnešní lidé se bohužel emočnímu prožívání cíleně vyhýbají. Mě vždycky bere čert, když za mnou přijde někdo a žádá: „Pane doktore, napište mi nějaký prášek. Já jdu zítra na pohřeb, tak abych tam nebrečel.“ Já jim to vyvracím a říkám, že pohřeb je přece od toho, aby se tam brečelo, to není společenská událost, kde by měli držet líbezný úsměv. Už před sto lety řekl Freud, že deprese je daň za neodžitý smutek. Ale my emoce, které nás vykolejují z „úspěšného tahu na branku“, nemáme rádi a snažíme se je potlačit. Dokonce svým bližním radíme: „zapomeň na to“ a „nepouštěj si to k tělu“.

Dříve se používal pojem alexythymie. Je to řecká složenina, a jako zápor, lexy jako čtu, thymos - emoce, takže to vlastně znamená „nečtu svoje emoce“. Tvrdilo se, že celá řada psychosomatických obtíží je způsobena tím, že člověk nevnímá svoje emoce - respektive pociťuje pouze jejich somatickou komponentu, které potom přisuzuje charakter nemoci. Dnes zase slaví svůj boom diagnóza takzvané somatizační poruchy, jejíž podstata je podobná: z emocí načtete jen somatickou složku, a tu pak vydáváte za nemoc.

Žádná funkce v těle není lineární, zcela fyziologicky nepravidelná je už srdeční frekvence: Když se nadechujete, srdce běží rychleji, při výdechu pomaleji. Normálně si to neuvědomujete, ale když se někdo začne pozorovat, uvědomí si i tyto nepravidelnosti. Pokud má přitom dotyčný ještě tendenci k úzkostnosti, dostane strach, že mu něco je. A podobně je tomu, když si člověk neuvědomuje emoci, kterou cítí. Ta je v daném případě nejspíš zcela odůvodnitelná a můžeme říci zdravá, podobně jako ony fyziologické nepravidelnosti. Jenže když si dotyčný není vědom třeba toho, že je nervózní před zkouškou, mohou ho ještě mnohem víc znervóznit zpocené ruce a průjem. Nebo jinak: založte si ruce a překřižte nohy dvakrát.

Moc pohodlné to není - ani fyzicky, ani psychicky. Co z toho?

A teď si představte, že ještě po deseti minutách rozhovoru přede mnou takhle sedí pacientka a tvrdí mi, že nemá žádné pocity. A přitom - cítíte, jak si nefyziologicky zakřivujete páteř, jak škrtíte cévy pod koleny a jak si vytváříte sociální bariéru - signalizujete, že nebudete přijímat, nebudete vstřícná... A tohle všechno spoluvytváří náš život. Je dobře, když si to jsme schopni uvědomit.

A do jaké míry může k pochopení našich pocitů přispět věda? Podílel jste se na výzkumech spánku, tedy jevu, s nímž má každý vlastní zkušenost. Co důležitého nám prozradil jeho výzkum?

Spánek byl zkoumán velice rozsáhle a dospělo se k mnoha zajímavým výsledkům. Ze své zkušenosti třeba víte, že když spíte o hodinu méně než jste zvyklá, cítíte ospalost. Ale nevíte, co se stane, když nebudete spát 120 hodin. A ukázalo se, že když člověk pět dní nespí, tak je sice ospalý, ale nemusí se tak cítit zdaleka vždy. Rekord drží devatenáctiletý americký student, který dokázal bdít 264 hodin. To je třeba závěr, který je kontraintuitivní a ze zkušenosti většině lidí neznámý. Dále se ukázal nesmírný význam snů, které spousta „racionálně“ uvažujících lidí považuje za nesmysly. Někdo se dokonce domnívá, že se mu sny nezdají. Výzkum spánku pak přinesl i terapeuticky cenné závěry, třeba že když někdo trpí nespavostí, může mu pomoci probdít 36 hodin - od jednoho rána do druhého večera. Organismus pak spontánně nahodí spánek se zcela přirozenou vnitřní architekturou. Jeden čas se toto dokonce používalo i v léčbě depresí - jedna probděná noc týdně měla pozitivní účinky. A to byl také nepředvídaný závěr. V pavlovské éře se u nás dokonce léčily deprese, úzkostné stavy a další psychosomatické problémy spánkem, pacienti prospali 16 nebo i 18 hodin denně. Ale s tím se naštěstí poměrně brzy přestalo: ukázalo se totiž, že se nemocní nejenom neuzdravovali, ale ještě k tomu velmi přibírali na váze.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace