5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dělat mrtvého brouka vyjde draho

Dělat mrtvého brouka vyjde draho

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 4.10.2016 | Vydání: 10/2016

Prevence není důležitá jen u zdraví. Pečovat musíme i o své vztahy a své finance, říká soudní exekutorka Jana Tvrdková. Nesplácené dluhy se objevují často v rodinách, kde vázne komunikace.

Dělat mrtvého brouka vyjde draho

Exekutor je povolání, které u nás nemá zrovna nejlepší pověst. Proč jste se pro něj rozhodla?

Když jsem před více než patnácti lety jako advokátka vyhrála několik obchodních sporů, nikdo se těch rozsudků nebál a jen blázni je dobrovolně respektovali. Vymahatelnost práva se pohybovala kolem tří procent. Byla jsem z toho otrávená. Sledovala jsem přípravy zákona o soudních exekutorech a říkala jsem si: „Všichni kritizujeme ty naše soudy, jak to dělají blbě a pomalu, jestlipak bych to dokázala líp?“ Tak jsem se přihlásila do výběrového řízení. Vybrali mě a dalších 79 kolegů, dostali jsme jmenovací dekrety, ministr spravedlnosti nám popřál hodně štěstí a my jsme šli budovat exekutorské úřady.

Jaké to bylo začínat v profesi, která byla v Česku úplně nová?

Velká odpovědnost, žádná kontinuita. Nebylo na co navázat, od koho se učit, koho se zeptat – exekutoři u nás působili naposledy za první republiky. Cítili jsme velkou nejistotu, přitom jsme si uvědomovali, že bychom měli navenek působit jistě a přesvědčivě, chceme-li, aby nás dlužníci brali vážně. Ta počáteční nejistota nás stmelila, pomáhali jsme si. Po několika málo letech už ale vztahy mezi exekutory nebyly tak ryzí. Ti, kteří preferovali svůj byznys před zájmem účastníků řízení, nevratným způsobem pokazili pověst všem ostatním. V situaci, kdy ministr Pospíšil uvažoval o zrušení Exekutorské komory, mě kolegové zvolili do jejího čela. To bylo asi nejtěžší období mého života. Úřad, který mě živil, musel fungovat beze mne, protože téhle vrcholové, leč neplacené funkci jsem věnovala 95 procent svého času. Ze dne na den jsem musela jednat s politiky, s vrcholnými představiteli justice, vyjadřovat se v médiích. Během tří let svého funkčního období jsem poznala spoustu zajímavých lidí, naučila jsem se, jak funguje politické vyjednávání – a když jsem odcházela, vážila jsem 53 kg, trpěla jsem poruchami spánku a záněty ve všech kloubech, jak se tělo tomu vypětí bránilo. Přece jen jsem ale za tu zkušenost ráda.

Dostávají se do exekuce převážně lidé, kteří se snaží vyhýbat povinnostem, nebo si to prostě jen „neumějí spočítat“?

Rozhodně si nemyslím, že u všech lidí jde o úmysl – budu dlužit, vykašlu se na to a pak se uvidí. Mnohdy je na vině jen opomenutí nebo prostě únava z toho množství informací, jemuž jsme vystaveni. Lidé se v té informační záplavě neorientují, kloužou jen po povrchu. Člověk si například nestihne vyzvednout dopis, protože na poště zavřou dřív, než se vrátí z práce – a vůbec netuší, jaký to může mít důsledek. Nebo bydlí jinde než na adrese svého trvalého bydliště, a ani se nedozví, že po něm něco vymáhá finanční úřad nebo exekutor. Anebo dopis otevře, na první stránce najde informaci, že se proti němu vede exekuční řízení. A pak následují tři hustě popsané stránky poučení, které musíme ze zákona uvádět. Jenže to nikdo není schopen učíst. Mnohdy jsou to formulace, ve kterých se stěží orientují i právníci. Když dlužníkovi přijde taková výzva, je nejlepší exekutora okamžitě kontaktovat. Něco dělat, zhodnotit svoji situaci, nabídnout nějaké řešení. Většina lidí nedělá nic. Ne proto, že by se záměrně skrývali, ale spíš z pohodlnosti, z liknavosti nebo prostě proto, že si ani nedovedou představit, co by v takové situaci měli dělat. Tak nedělají nic a čekají. Mezitím narůstají úroky, narůstají náklady exekučního řízení, protože každý úkon, který exekutor udělá, jde na vrub dlužníka. A mnohdy se lidé dostanou do vážných problémů proto, že v rodinách vázne komunikace.

Do jakých například?

Mám před sebou několik let starý případ vyklizení čtyřčlenné rodiny z bytu. Muž dlužil léta bytovému družstvu nájemné za byt, v němž s rodinou bydlel. Byl to takový nad všechno povznesený haur. Začali jsme s ním jednat ve chvíli, kdy soud pravomocně rozhodl, že se musí s rodinou vystěhovat. Přes půl roku jsme mu opakovali, pane Nováku, dělejte něco. Už to ví vaše manželka? A on byl pořád v pohodě. Stanovili jsme termín vyklizení, upozorňovali jsme ho, že to bývá nepříjemná chvíle. Tvrdil nám, že všechno zařídí a připraví, že nebude problém. Když jsme tam přišli, nebyl doma a manželka vůbec o ničem nevěděla. Byl to šok pro obě strany – přijdete vykonávat pravomocné soudní rozhodnutí, je to vaše povinnost, věřitel deset let čeká na své peníze, už není jiné řešení – a v bytě překvapená žena a děti. Ve finále to všechno padá na naši hlavu, my jsme ty hyeny, ale že o takové závažné situaci spolu manželé nekomunikovali, nad tím se nikdo nepozastaví.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2016 nebo v On-line archivu.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace