5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dětská pozornost a učení

Dětská pozornost a učení

Autor: MAREK ŠULC | Datum: 24.11.2006 | Vydání: 12/2006

Školní rok je v plném proudu a děti jsou téměř denně nabádány, aby dávaly pozor, aby nic důležitého neuniklo jejich pozornosti ve škole ani při domácí přípravě. Nejednou přitom stojí v cestě jejich pozornosti překážky, které úspěšnému učení brání. A někdy je tam nevědomě stavíme sami.

Psychické procesy spojené s dětskou pozorností je téma neobyčejně široké, musíme si je tedy hned v úvodu zúžit: Předmětem našeho zájmu je pozornost při bdělém vědomí a při optimální úrovni aktivace. To znamená, že se budeme věnovat situacím, kdy jsou děti v relativní pohodě, nejsou ospalé, nemocné či jinak hendikepované. Hanička je odmalička „jako z hadích ocásků“, a tak se jejího nástupu do školy rodiče trochu obávali. V první a druhé třídě se Haničce ve škole líbilo a dařilo, paní učitelka střídala práci v lavici, na koberci, ve stoje u malé tabule, hodně se hrálo, dramatizovalo, pracovalo s více i méně obvyklými výtvarnými potřebami. Jenže od třetí třídy se změnou vyučující zavládlo jako dominantní sezení v lavici a Hanka nosí poznámky, že se houpe, vrtí, vyrušuje, nedává pozor. I její styl domácí přípravy budí rozpaky rodičů - Hanka naprosto ignoruje psací stůl, nejraději má vše rozložené na zemi, učí se vkleče, vleže a v dalších „nejnemožnějších“ pozicích. Když ji přece jen přimějí, aby si sedla ke stolu, za chvíli místo psaní kouká z okna…

Děti se chtějí učit

Záměrná pozornost, kterou při učení od dítěte vyžadujeme, se pohybuje mezi dvěma póly. První představuje maximální zaměření na to, co právě dělám - o člověku v takové chvíli můžeme říci, že je svou činností plně pohlcen. Druhým pólem je umět si něčeho aktivně nevšímat, ignorovat to, vůbec se tím nezabývat. Oba dva procesy vyžadují aktivitu dítěte, navíc se jim musí nejprve učit. Na rozdíl od záměrné, bezděčná pozornost je charakteristická tím, že vnímání se toulá po okolí, dítě vědomě neřídí, nač se dívá, co slyší - dokud ho něco nezaujme.

Vjemy jako výsledky vnímání jsou druhem zážitků. Podléhají tedy emocionálnímu hodnocení, které je závislé na mnoha okolnostech, například na jejich přitažlivosti či zajímavosti. Naštěstí dětská duše přímo prahne po nových, neobvyklých jevech, které v ní vyvolávají údiv a zájem, a proto jsou tyto zážitky většinou hodnoceny kladně. Právě toho můžeme využít při vytváření pozitivního vztahu k objevování nového při učení (ve smyslu výuky a plnění školních povinností). Pokud je dítě vystaveno ponižování, mentorování, nevhodnému opravování, neustálé kritice a podobně, prožívá nepříjemné stavy, které jdou přímo proti záměru dobře se učit. Pedagog, ale i rodič, který pomáhá s domácí přípravou, potřebuje notnou dávku trpělivosti a neustálé sebereflexe. Měl by si být vědom, že dítě je k učení nastaveno, že se učit chce. Největším přínosem je umět se na dané téma podívat jeho očima. Všímat si, co ho zaujalo a to rozvíjet, i když se tak přímo neplní konkrétní úkol.

Je samozřejmě rozdíl zaujmout pozornost jednoho dítěte, například při učení doma, a celé třídy. Individuální přístup dává obrovskou výhodu dětské vnímání a pozornost neustále sledovat a korigovat. Práce se skupinou žáků vyžaduje bohaté zkušenosti s organizací společných činností. Máme-li zaujmout větší počet dětí, koncentrovat pozornost všech společně v jednom okamžiku, musíme se stát centrem jejich zájmu. Nároky na sociální dovednosti jsou v tomto případě značné -musíme vědět, jak mluvit, jak se pohybovat… Děti musí zaujmout začátek a jejich pozornost je třeba k tématu cíleně usměrňovat.

Proč nejsou v klidu?

Každé dítě má své charakteristické psychomotorické tempo. To se projevuje spontánní aktivitou, hraním si s rukama, pohupováním nohama, houpáním na židli, výrazné může být hraní si s mimickými svaly a svaly kolem úst, případně okusování, olizování předmětů při činnostech jemné motoriky, které vyžadují vyšší koncentraci a přesnost. Děje se tak proto, že tělo, respektive svaly se při velkém soustředění na provádění jemných pohybů začnou řídit pohyby, které dítě dělá nejdéle. Například pohyby úst při přijímání potravy jsou jedny z prvních, které se člověk učí nezáměrně ovládat. Proto se dětem občas plete jazyk do činností náročných na jemnou motoriku, třeba při psaní či kreslení. Odstranit tyto bezděčné pohyby je otázkou cviku a tréninku motorických dovedností - chce to čas a nevnímat zmíněné fyzické aktivity jako patologické.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace