5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dlužím, dlužíš, dlužíme

Dlužím, dlužíš, dlužíme

Autor: Pavla Koucká | Datum: 9.2.2007 | Vydání: 2/2007

„Kdo šetří, má za tři,“ říkávalo se. Současnost je však jiná: doslova na každém rohu se setkáváme s nabídkami snadných a rychlých úvěrů, peníze nám dovezou až do domu a koupě na splátky jsou čím dál oblíbenější.

Krátce po změně režimu koncem roku 1989 nastal boom podnikatelských úvěrů. Posléze nastoupily hypotéky a zhruba od poloviny roku 2000 zažívají exponenciální nárůst spotřebitelské úvěry. V současné době převyšují půjčky českých domácností 500 miliard korun, což je na jednoho obyvatele včetně kojenců přes 51 tisíc. Mezi lety 1995 a 2005 stoupla úroveň zadlužení domácností v ČR o více než 800 %.

Současně rapidně narůstá i státní dluh: rozpočítán „na hlavu“ přesahuje 78 tisíc korun. A zdá se, že zdaleka nekončíme. Ze strategie financování a řízení státního dluhu na rok 2007 vyplývá, že vláda si letos půjčí téměř 160 miliard. Bilion korun pak v roce 2006 překonal takzvaný veřejný dluh, tedy dluh státní společně s dluhy zdravotních pojišťoven, mimorozpočtových fondů a místních rozpočtů. Podle Finančních novin roste veřejný dluh rychleji už jen na Maltě.

Někteří se snaží obavy relativizovat poukazem na to, že se dnes zadlužuje kdekdo a zadluženost českých domácností je ve srovnání s okolními zeměmi stále poměrně nízká. Obavy však vzbuzuje zejména tempo, s jakým naše zadluženost narůstá.

Ekonomové vysvětlují růst zadluženosti především snížením úrokových sazeb. Právě v roce 2000 se nominální úrokové sazby z nově poskytnutých úvěrů domácnostem snížily na úroveň kolem 10 % ročně. Na psychologické rovině nám však vysvětlení pomocí čísel nestačí, a to ani pomocí „psychologické“ desetiprocentní hranice. Ptáme se, jaké další faktory ovlivňují naši psychiku, že jsme ochotni se tolik zadlužovat?

Zřetelně se zřejmě uplatňuje lákavost reklamy a dostupnost půjček. Půjčit si je snadné, půjčky jsou nazvány „výhodnými“ a lidé vyfocení na reklamním letáku s bankovkami v ruce vypadají nejen šťastně, ale i schopně a úspěšně. Řada lidí řeší neschopnost splácet jednu půjčku uzavřením další. Z bludného kruhu jen těžko nacházejí cestu ven a občas se dokonce uchýlí k řešení nejzazšímu: k sebevražednému jednání.

Amerika náš vzor

Trend k zadluženosti je typickým důsledkem konzumní, na komerci zaměřené společnosti. Hodnota skromnosti a šetrnosti je v lepším případě zapomínána, v horším pošpiňována. Největšího rozsahu přitom tento trend dosáhl ve Spojených státech amerických. Pohledem za oceán proto možná získáme lepší obraz trendů, jež u nás právě krystalizují.

Dluh obyvatel země činí přes dva biliony dolarů, rozpočítáno na jednoho každého získáme sumu převyšující 9000$. Na první pohled je to paradoxní záležitost: proč si v zemi s tak vysokou životní úrovní lidé na zboží prostě neušetří? Vedle hypoték na koupi nemovitostí a leasingu aut se však v Americe běžně na splátky kupuje i kdeco jiného. „Kreditní karty umožňující koupi na dluh zde poskytuje prakticky každá větší prodejna,“ říká Vladislav Šolc, psycholog žijící v americkém státě Wisconsin. „Když ovšem někomu poradíte, že by si na zboží mohl ušetřit, pomyslí si cosi o přežitcích.“ Odpovědět na otázku, proč se Američané tolik zadlužují, není jednoduché. Jedno však jisté je: zadlužují se, protože mají možnost si půjčit a možnost splácet. „Nezaměstnanost je zde pouze zhruba čtyřprocentní, takže v zásadě každý si může najít práci – případně i druhou práci – a dluh splácet,“ vysvětluje Šolc a pokračuje: „Vysoké pracovní nasazení navíc prospívá ekonomice. Průměrný obyvatel zde pracuje 46 hodin týdně a 38 % lidí dokonce přes 50 hodin. S tím se ovšem pojí mnoho klinických symptomů: nespavost, podrážděnost, úzkostnost a podobně. Další negativní vliv má enormní pracovní zatížení na rodinné vztahy a na sociální a psychologické bohatství vůbec. Hromadění peněz a věcí je přitom ovšem jaksi samoúčelné. Moje kolegyně psycholožka například o víkendech uklízí v hotelích, a to jen proto, aby si mohla dovolit obrovské auto, do něhož kupuje týdně benzín za 100$!

Přílišný materialismus a hromadění peněz a statků je možné brát jako jakousi nepodařenou snahu nahradit nedostatek „duchovního způsobu života (řečeno s Frommem „mít, nebo být“). Propadnutí materialismu je v každém případě sebedestruktivní a lze je považovat za formu obsedantně-kompulzivní poruchy. Jedinec se stále o něco snaží: aby si mohl koupit dražší oblečení, luxusnější auto, větší dům… ale jakmile toho dosáhne, začne toužit po něčem dalším,“ uzavírá Vlado Šolc.

Ti, kteří si v Americe nepůjčují, jsou dokonce znevýhodněni. Nemají „kreditní historii“, kterou by se mohli prokázat, a tak jsou pro finanční instituce nedůvěryhodní.

Též Češi se stále více zadlužují právě kvůli konzumu. Statistika přitom ukazuje, že právě u spotřebních úvěrů a prodeje na splátky je nejvyšší procento těch, kteří nejsou posléze schopni splácet. Typický profil problematického dlužníka můžeme snadno odhadnout na základě reklam, jež na rychlé a levné bankovní půjčky lákají. Lidé, které finanční ústavy touto cestou osloví, mají málo peněz a nepřemýšlejí pří liš o důsledcích svého jednání. Po zaplacení měsíčních závazků jim zbývají třeba tři tisíce na živobytí, ale přesto by rádi jeli k moři. A tak si na dovolenou půjčí. Často je jejich rozhodnutí výsledkem momentálního impulzu. Dluží na několika místech, kombinují nákupy na splátky, úvěry, placení kreditní kartou. Využívají kontokorent a ani nesledují, kde všude a kolik peněz celkem si půjčili. Konfrontace s povinností splácet jim záhy působí psychický diskomfort, a proto se ji snaží vytěsnit či popřít. Postupem času třeba už ani nerozlepují dopisy od finančních institucí. Až do chvíle, kdy už zavírat oči není možné: kontaktuje je vymahač, zazvoní exekutor. Zbavení se dluhů navíc komplikují i jejich psychologické důsledky, mezi nimiž dominuje impulzivní jednání na jedné straně a depresivní stavy na straně druhé. V náhlém hnutí mysli se dlužník rozhodne například, že zkusí peníze vyhrát. Deprese zase oslabuje jeho schopnost peníze vydělat.

Zadluženost též vzniká jako důsledek řady duševních poruch. „Častá je například u manických pacientů nebo u různých poruch osobnosti, zadlužení bývají závislí na alkoholu, drogách a zejména patologičtí hráči,“ shrnuje Karel Nešpor, primář mužského oddělení léčby závislostí Psychiatrické léčebny Bohnice, a pro zajímavost dodává, že nezdrženlivé nakupování je častější u žen než u mužů (s patologickým hráčstvím je to naopak) a častější v zimních měsících. Možná se jedná o atavismus z doby ledové. Jediným štěstím pro řadu chronických dlužníků je, že jim už nikdo nechce půjčit.

Viď, že mi půjčíš?

Pomoc příteli v nouzi je přirozená věc. Někdy se může náš blízký dokonce urazit v případě, že jej o pomoc nepožádáme. Poradci v mezilidských vztazích však leckdy od větší půjčky příteli či příbuznému odrazují.

Magdalena Frouzová z Institutu pro výzkum rodiny například doporučuje: „V případě, že můžeme pomoci, jde o rozumnou investici a peníze budou s největší pravděpodobností vráceny, není důvodu, proč bychom půjčit neměli. Jinak ale je třeba zvažovat, zda se v případě, že žadatel nebude moci peníze splatit, neoctneme sami ve větších problémech, nebo zda taková záležitost podstatně nezhorší náš vztah k němu. V takovém případě bychom měli umět odmítnout. Rodinným příslušníkům a přátelům chronického dlužníka bych důrazně doporučila, aby se vzájemně informovali o jeho žádostech o půjčku. V žádném případě by neměli přistoupit na,nenávratné‘ půjčky.“

„V našem oboru se používá dosti ošklivé slovo,umožňovač‘,“ říká Nešpor. „To je člověk, který umožňuje druhému pokračovat v návykovém chování, třeba v patologickém hráčství. Výsledkem zchudne celá rodina a patologický hráč se do léčby dostává později, než kdyby mu umožňova,nepomáhal‘.“

U půjčky blízkému člověku vstupuje vedle zcela racionální rozvahy do hry i jemné předivo osobních vztahů, od vzájemné důvěry třeba až po obavy z důsledků případného odmítnutí. Jištění podobných typů půjček bývá většinou ponecháno na jakési gentlemanské dohodě, což ovšem do značné míry komplikuje případnou vymahatelnost. „Věřitel může prožívat značné rozpaky ve chvíli, kdy by si měl o splácení dluhu říkat; žádný peněžní ústav, natož pak lichvář, není takovým sentimentem zatížen,“ vysvětluje poradenský psycholog Petr Šmolka a dále upozorňuje na ošemetnou kategorii vděk – nevděk. Mnohá rodinná dramata a rozpadlá přátelství lze podle něj skutečně přičíst špatně ošetřeným „penězotokům“.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace