5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dobrovolníci versus profesionálové

Dobrovolníci versus profesionálové

Autor: Pavla Koucká | Datum: 19.2.2007 | Vydání: 2/2007

V pomáhajících profesích mají své místo jak dobrovolníci, tak placení profesionálové. Na jedné straně osobní nasazení a zájem společně s jistou naivitou. Na straně druhé specifické znalosti, systematika a nebezpečí vyhoření. Kdy zapojit jedny nebo druhé?

Zuzana Havrdová: Domnívám se, že dilema dobrovolné versus placené (respektive profesionální) práce je silně vázáno na kontext vývoje společnosti. V mnoha západních zemích jsem se setkala s dobrovolnickou činností v oblastech, které jsou u nás od začátku budovány jako profesionální služba: například linky důvěry a různé formy krizové pomoci v terénu. Hlavními argumenty pro dobrovolnictví v zahraničí je kvalita navazovaných vztahů. Například v projektu komunitní práce v Saint–Louis (USA) vládl názor, že profesionálové jsou zcela k ničemu a lepší bude je do projektu vpustit co nejméně. Důvod? Svými postoji prý kazí upřímné a zcela neúčelové mezilidské vztahy, na nichž má být dobrá komunitní práce postavena, a ještě navíc berou dobrovolníkům příležitosti k uplatnění.

S takovýmto vztahovým argumentem jsem se setkala opakovaně. Vysvětloval výhodu nasazení dobrovolníků na linkách důvěry, u těžce nemocných a umírajících, u dětí v kojeneckých ústavech i jinde. V neotřelosti a vřelosti osobního vztahu nesvázaného profesionálními pravidly a vymezeného krátkými, jasně ohraničenými „službami“, byla spatřována hlavní hodnota a smysl dobrovolnického nasazení.

Oldřich Matoušek: Dobrovolníky je dobré angažovat tehdy, když se dá předpokládat, že přiměřeně doplní služby poskytované profesionálem, nebo tehdy, kdy je mohou nahradit. Druhý případ nastává tehdy, kdy má dobrovolník dostatečnou kompetenci a dostatek času. Posílat studenty jako dobrovolníky do rodin, kde matka nezvládá péči o dítě, nemá smysl, protože studenti sami nebyli dosud rodiči. Posílat dobrovolníky do mnohoproblémových rodin nemá smysl, protože dobrovolníci nemohou účinně řešit jejich problémy s bydlením, s financemi, se závislostmi na návykových látkách a podobně. Posílat dobrovolníky do dětských domovů je spojeno s vysokým rizikem, že se děti na ně naváží a dobrovolník pak najednou nebude dostupný. Dobrovolníci, kteří čistí Orlickou přehradu, jsou naopak lidé na svém místě. Dobrovolníci, kteří pomáhají profesionálům v domově důchodců s vyjížďkami nepohyblivých klientů, s obstaráváním různých záležitostí pro klienty „venku“ nebo jen s předčítáním knih, dělají to, na co profesionálové nemají čas, a vhodně doplňují profesionální péči. I dobrovolnická práce však – až na výjimky (například mateřská centra) – vyžaduje určité minimální profesionální zázemí.

Zuzana Havrdová: Zajímavé je, že všechny pomáhající profese historicky vznikaly jako dobrovolnické činnosti. Na začátku byl vždy nějaký nápad, nadšení pro zlepšení věcí, pro nějakou formu pomoci, kterou nikdo systematicky dosud nedělá a na kterou společnost jaksi „ještě“ nemá objednávku.

Čím je ovšem daná činnost komplexnější a čím větší je riziko poškození klientů, tedy čím více znalostí a systematičnosti vyžaduje, tím rychleji se z ní stává ve spojení se vzděláváním určitá profese. Tento přerod souvisí i s tím, zda si daná společnost rizik začne všímat a veřejné mínění se stane ostražitým – jako se stalo třeba v souvislosti s týráním dětí a starých lidí. Nebo se také začne ukazovat, že by mohlo jít o možnost trvalého výdělku a uplatnění.

V situaci přerodu od dobrovolnictví k profesionalizaci jsou v současné době u nás takové činnosti jako práce s dětmi v nemocnicích (nemocniční klauni, herní terapeuti, dobrovolníci v nemocnicích a podobně) či v domácích hospicech. Též různé rozvojové činnosti v Africe a Asii začínaly jako čistě dobrovolnické, a postupně se profesionalizují.

Obecně snad mohu shrnout, že čím více specifických znalostí a systematických aktivit ve spojení s určitou činností společnost požaduje, tím spíš půjde o potřebu profesionálů. A naopak: čím více je zdůrazňována spontánní chuť, zájem, osobní nasazení bez speciálních znalostí, nasazení „ad hoc“ na omezenou dobu, tím spíš bude žádána dobrovolnická činnost. Názor na to, co je k čemu třeba, však podléhá vývoji.

Jiří Tošner: Je řada dobrovolnických programů, které se neliší od toho, co děláme ve volném čase v běžném občanském životě se svými dětmi, rodinnými příslušníky či přáteli a známými. Tady profesionalita nehraje roli. Ale jsou také dobrovolnické programy, zejména v sociálních a zdravotnických zařízeních, kde může dobrovolník být členem týmu profesionálů. Zní to jako opovážlivá myšlenka, ale funguje to takto: dobrovolník vykonává zdánlivě běžnou činnost – hovoří, zpívá, cvičí, maluje si s klienty či pacienty. Ale pokud to dělá v čase, místě a způsobem dohodnutým s profesionály, může jeho činnost být uznaná jako nespecifická rehabilitace či terapie, díky níž je klient či pacient ve větší pohodě nebo se lépe uzdravuje.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 2/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace