5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dokud nás smrt nerozdělí...

Dokud nás smrt nerozdělí...

Autor: The Beastess | Datum: 2.4.2014 | Vydání: 4/2014

Život je někdy krutý. Zamilujete se, plánujete společnou budoucnost. Nějakou dobu se vám možná daří plnit si své sny. A pak najednou přijde hrozivý úraz, nehoda, vážná nemoc. Ne vaše – partnerova. Toho, s nímž jste si ještě včera přáli ruku v ruce zestárnout. Co uděláte?

Dokud nás smrt nerozdělí...

Odpověď je, alespoň v morálním smyslu, zdánlivě jednoduchá: samozřejmě s ním nebo s ní zůstanu a budu se snažit pomoci, seč mi budou síly stačit. Kvůli nemoci či handicapu druhého v žádném případě nepřestanu milovat, a i kdyby se náš vztah změnil, rozhodně ho neopustím. Takto skutečně zpočátku uvažuje s naprosto upřímným srdcem velká většina lidí. Dokonce i tam, kde kouzelný opar zamilovanosti dávno vyvanul, ba i v případech, kdy už lidé v důsledku prožitých krizí přemýšlejí o rozchodu, tragická nehoda či nemoc většině z nás zavelí zachovat se tzv. charakterně a už jen z prostého lidského soucitu se o svého druha postarat. Těch, kteří se začerstva po anglicku vytratí, případně své lásce nemilosrdně řeknou do očí, že něco takového „nemají zapotřebí snášet“, je alespoň v počátečních fázích těchto smutných příběhů poměrně málo.

Jenže. Ne každý si na začátku uvědomí, co takové rozhodnutí bude do budoucna obnášet. Informace zdravotníků a psychologů mohou být velmi kvalitní, ovšem představit si všechny důsledky do praktických detailů je obvykle nad naše možnosti.

Nemoc mění i osobnost

Často nebereme v úvahu, že nemocí stižený partner se bude měnit i jako osobnost, emočně a psychologicky: nebude to už tak docela tentýž člověk, kterému jsme před časem slibovali lásku až za hrob. Jak konkrétně tyto změny budou vypadat, není nikdo schopen předpovědět. Bohužel ne vždy platí, že „utrpení zušlechťuje“ – někdy dokonce právě naopak. Negativní psychologické reakce na trauma jakéhokoli druhu jsou dobře známé. V zátěži se mohou odhalit či zvýraznit nepěkné povahové vlastnosti, člověk může zahořknout, obviňovat okolí apod.

Je otázkou, jak takové změny chování bude druhý člen partnerské dvojice dlouhodobě snášet. Ani on nemusí společnou tragédii zvládat zrovna nejlépe, a namísto pomoci může dokonce často přilévat oleje do ohně. A tak se může lehce stát, že po letech vysilující péče a kostrbatého hledání nových způsobů společného soužití se budou vedle sebe probouzet dva naprosto vyčerpaní cizí lidé plní vzájemných výčitek. V kolotoči nepochopení, nevyslovených pocitů křivdy i otevřených výbuchů vzteku je pak těžké rozhodnout, čí je „vina“ za postupný rozklad vztahu.

Emocionální kompenzace

Nelze se nijak zvlášť divit, když jeden nebo oba z dvojice začnou hledat z této tíživé situace únik. Postižený partner v tom bude zřejmě znevýhodněn, svůj prostor pro náhradní citové uspokojení si najde spíše ve fantazii, v knihách, na internetu, případně v různých podpůrných či náboženských skupinách. Ani tam však nemusí být nouze o „paralelní vztahy“.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 4/2014 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace