5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dovolená jako útěk od civilizace

Dovolená jako útěk od civilizace

Autor: Eva Jedelská, Daniela Kramulová | Datum: 29.6.2011 | Vydání: 7-8/2011

Do odlehlých hor a domorodých vesnic už nesměřují jen přírodovědci a etnografové, ale i turisté. Touží kodrcat se celé dny rozpáleným džípem po prašných cestách, jsou nadšení, když můžou přespat v nomádském stanu. Čím dál od civilizace, tím lépe. Je to jen vlastní romantická iluze, za čím se ženou? A co na to říkají ti, na které se jezdí dívat?

Dovolená jako útěk od civilizace

Exotika je stále dostupnější – a stále víc v módě. Zatímco před rokem 1989 se do západní Afriky, do povodí Orinoka či na Yukon dostali jen mimořádně odhodlaní a disponovaní nadšenci, dnes je takový zážitek přístupný každému. Je to jen otázka peněz. „Za těch dvacet let se klientela skutečně hodně změnila. Vidíme významný posun, z našeho pohledu ne úplně správným směrem,“ říká diplomaticky Jaroslav Lhota, jeden ze zakladatelů první české „dobrodružné“ cestovní kanceláře Adventura. „Naše práce je teď méně radostná a musí být mnohem profesionálnější.“

Podnikaví, zvídaví, jazykově zdatní lidé samozřejmě jezdí po světě dál – dnes už k tomu ale nepotřebují pomoc cestovních kanceláří. S těmi cestují lidé, kteří potřebují spíš vodit za ručičku.

„Existují ovšem výjimky,“ upřesňuje Lhota. „Jsou místa, kde narazí na jazykovou bariéru i člověk, který umí perfektně anglicky. Jen si zkuste zarezer-

vovat ubytování třeba ve Francii! A potom jsou kontinenty či regiony, které mají prostě špatnou pověst a lidé se tam sami bojí jezdit. To je především Afrika.“

Dobrodružství domluvené přes Skype

Afrika je v nabídce Adventury jednou z nejoblíbenějších destinací. Kromě tradičního safari tam klie-

nti dostanou možnost třeba přenocovat v poušti s Tuaregy, podívat se do domorodé vesnice, ochutnat autentické místní jídlo. To všechno v relativním pohodlí a bezpečí, zajištěném organizačním týmem. K tomu je ovšem nezbytná spolupráce s místními cestovkami a průvodci. „Než se vybudují spolehlivé kontakty, trvá to léta,“ říká Jaroslav Lhota. „To je naše největší know-how. Zájezd musí být dobře připravený, musí odsýpat. Nemůžeme přijet do vesnice a teprve začít něco domlouvat. Co by nám lidé ještě před deseti lety odpustili, dnes nepřipadá v úvahu.“

Vaše úžasné africké dobrodružství tedy pravděpodobně začalo hodinami strávenými na Skypu. Dnes má totiž každý Afričan mobilní telefon. Má ho tajemný Tuareg s tváří zahalenou šátkem i Masaj s oštěpem.

„Zrovna Masajové jsou příkladem etnika, které na turismu vydělává relativně velké peníze,“ vysvětluje Lhota. „Za návštěvu se platí 10 dolarů na osobu, a když se denně ve vesnici vystřídá třeba stovka lidí, jsou to slušné peníze. Oni za ně staví školy, zajišťují lékařskou péči a podobně, stále si ale přísně udržují svůj životní styl. V tradičním oblečení chodí pořád, nejen když přijede výprava. Pořád žijí v těch svých půlkulatých chýších (je pravda, že někteří už mají postavené domky z betonu) a muži putují se stády krav. Mají dokonce zvláštní status, aby mohli volně migrovat mezi Keňou a Tanzanií, aniž by museli mít pas. Když jim zaplatíte, zatančí vám svoje tradiční tance. Někdy se ale stane, že se pořádně rozjedou – a je najednou vidět, že už to není pro peníze, že je to začalo bavit.“

Kudy na konec světa?

Ten, kdo touží po skutečném sblížení s místními, musí zapomenout na nabitý itinerář i na pohodlí klimatizovaného autokaru. „Jednou jsme se dostali do povodí řeky Omo v Etiopii,“ vypráví Jaroslav Lhota. „Ta oblast je Mekkou všech etnografů, lidé tam opravdu ještě chodí nahatí, ženy mají jen kus nahrubo vydělané kůže kolem pasu. Zdobí se korálky a ornamenty vyřezanými do kůže. Sehnali jsme si místního kluka, který uměl anglicky a znal i místní jazyky, a ten nás vzal do vesnice.

Se starou ženou, která vesnici šéfovala, jsme se domluvili, že tam můžeme přespat, něco jsme jim zaplatili a rozdali drobné dárky. Postavili jsme stany, udělali oheň, seděli a povídali – a vesničané nás najednou vzali mezi sebe. Ukázali nám, jak bydlí, mohli jsme se podívat všude a fotit, co jsme chtěli. Dva místní kluci nás celou noc ve spánku hlídali.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2011 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace