5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Downův syndrom: nikdy se nesmíříte

Downův syndrom: nikdy se nesmíříte

Autor: Eva Tomková | Datum: 1.3.2012 | Vydání: 3/2012

Včera se mi narodil syn. Nemám sílu jít do kojeneckého oddělení a podívat se na něj. Nemůžu se ho dotknout ani ho pohladit. Nevím, jak oznámit své matce, že její první vnuk nikdy nevystuduje vysokou školu. Jeho největší úspěch bude, když se naučí jíst lžičkou a trefí v patnácti sám do školy. Můj manžel brečí doma a nebere mi telefon. Doktoři krčí rameny a říkají, že je to náhoda. Jsem sama. A můj syn má Downův syndrom.

Downův syndrom: nikdy se nesmíříte

Když jsem vcházela do budovy, kde sídlí Společnost rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem (DS) věděla jsem, že to bude těžké. Najednou si nemůžu vzpomenout na žádný vtip nebo anekdotu. V hlavě se mi promítají všechny filmy a knihy, které jsem prostudovala, abych vůbec pochopila, že DS je opravdu náhoda a že jde jen o jeden chromozom navíc. Jednoduše řečeno: každá lidská buňka má v sobě malé jádro. V kaž-

dém jádru je asi 100 000 genů. Představte si jeden gen jako kuličku. Těch 100 000 kuliček se v buněčném jádru nekutálí jen tak sem a tam. V našem těle je pořádek, a proto jsou geny– kuličky navlečeny jako korálky na nitkách. Takové jedné nitce říkáme chromozom. V každé buňce je 46 takových chromozomů. Děti narozené s diagnózou DS mají v jedné buňce o jeden chromozom navíc, tedy 47. Někdy se takovým lidem říká „lidé z planety 47“.

Stydím se za své dítě

Zdá se to jako malý detail: 47 místo 46. Ve skutečnosti jde o závažnou chybu v konstrukci, která dokáže změnit život nejen dítěte, ale samozřejmě i rodičů. Šikmé oči, většinou pootevřená ústa, menší uši, krátké prsty, kolébavá chůze – DS je rozpoznatelný na první pohled a hned od narození. Hodně maminek se přiznává k tomu, že se dlouho odhodlávaly k první procházce se svým miminkem. A když se už rozhodly, daly svému dítěti i v parném létě co největší čepičku, aby mu nebylo úplně vidět do obličeje. Nebo ho položily do kočárku na bříško, protože se za své mimino styděly. Mnohé matky se později vyjádřily, že prvních pár měsíců měly paranoidní pocit, že se všichni na jejich dítě dívají a povídají si o něm.

Vzpomněla jsem si na americkou studii vydanou v roce 2008 kalifornskými psychology. Studie shrnovala výsledky vlivu narození dítěte s DS na celou rodinu. Například muži dítě s DS vnímají jako prohru a ztrátu prestiže. Někdy jsou natolik zdrceni, že rodinu opustí, protože nejsou schopni unést to, jak je budou vnímat kolegové v práci nebo přátelé. Samozřejmě jde i o ženy. To, jak nás vidí a hodnotí okolí, je pro nás nesmírně důležité a někdy je to silnější než přirozená mateřská láska. Navíc rodiče mentálně retardované dítě vnímají jako konec nadějí a ambicí, jež do potomka vkládají.

Padesátiletý muž objal všechny pacienty

Beru za kliku a vstupuji do místnosti. Všude jsou děti, maminky, bundy a hračky. Hledám pohledem paní Moniku Melzerovou, která v centru DS pracuje a pozvala mě na muzikoterapii s malými dětmi. Než se stihnu rozhlédnout, přiskočí ke mně osmiletý chlapec a obejme mě. „Promiňte,“ přiběhne s omluvou jeho maminka a snaží se svého syna přesvědčit, aby mě pustil. „On to takhle dělá. Vejdeme třeba do čekárny u lékaře a on všechny obejme. Nemůžeme ho to odnaučit,“ dodává. Řekla jsem, že mi to nevadí, ale ona mi vysvětluje, že pokud to jejich Marek nepochopí už teď, že všechny objímat opravdu nemůže, tak mu to zůstane až do padesáti. Mezi tím mi Marek rozepíná kabát a sundává šálu, pak svetr a já rychle počítám, kolik mám na sobě ještě vrstev, než budu úplně nahá. Maminka rázně zakročí, a tak si tričko můžu nechat.

Prvních patnáct minut v Downově světě je pro mě fascinujících. Většina dětí, kolem kterých procházím, mě bere za ruku nebo pohladí po tváři či obejme. „Tolik lásky na jednom místě“, napsal by Puškin. Děti s DS jsou velmi kontaktní, rády se dotýkají a objímají ostatní. Jsou naprosto bezprostřední a neznají hranice. Někdy se stane, že si patnáctileté slečny s DS začnou v tramvaji navzájem ukazovat podprsenky, které mají právě na sobě. V době dospívání, kdy mají stejné touhy jako my, je velmi důležité a někdy dost těžké, jim vysvětlit, že si nemůžou navzájem sedat na klín a „pusinkovat“ se hromadně. Že je potřeba si vybrat jednoho člověka a s ním si projevovat náležité něžnosti. I masturbace se musí z počátku řešit, protože dítě s DS nechápe, že je to něco, co patří do soukromí, a ne na veřejnost. Vysvětlování je to náročné, protože dospívající s DS chápou sexualitu na různé úrovni.

Babička a dědeček jsou nejhorší

Když se narodí dítě s DS, problémů nastane několik hned v prvních dvou hodinách. Lékař smutnou diagnózu oznámí ve chvíli, kdy jsou rodiče nejcitlivější. Maminka je po porodu, tatínek právě dotapetoval poslední stěnu v novém dětském pokojíčku. Příbuzní a kamarádi volají každou chvíli do nemocnice, jestli se to už narodilo. Všichni očekávají zdravé dítě. (Jsou testy, které dokážou určit, jak velké je riziko DS, ale stále je hodně rodičů, kterým výsledky vyšly dobře, a přesto se jim narodilo dítě s DS.) Problém druhý: babička a dědeček natolik milují své děti, že představa toho, jak se trápí celý život s postiženým dítětem, je pro ně nepřijatelná. Často jsou to právě oni, kdo tlačí na své děti, ať si postižené miminko domů neberou a nechají ho v ústavní péči. Nemají ještě ke svému vnoučeti vytvořený vztah, a proto je pro ně jednodušší zaujmout takový postoj. Mají pocit, že tím mladé chrání.

Někteří rodiče se právě sem, do Centra rodičů a přátel dětí s DS, chodí poradit, zda si mají dítě vzít, nebo ho nechat v ústavu. Připadají si jako rodiče, kterým skončil jejich svět. Mají pocit, že každou chvíli přijdou o rozum. Jsou v šoku a neumí si představit, že si dítě vezmou domů ani jak budou dál žít. „Necháme je, ať se tedy porozhlédnou, ať vidí jiné maminky už se staršími dětmi, jak si spolu hrají. Časem pochopí, že je to přece jejich dítě a je stejně krásné jako každé jiné,“ říká paní Melzerová, která mi pak popisuje případ své kamarádky. Ta má astmatické dítě. „Stres, který zažívá, když se jí dítě dusí, to jsem já se svou dcerou, která má Downův syndrom, nikdy nezažila. Mě může maximálně trápit, že je pomalá, že se něco nenaučí, ale že bych trnula, že se mi několikrát do měsíce udusí, to fakt ne.“

Když si rodiče vezmou dítě domů, nastává důležitý moment, pokud je v domácnosti starší sourozenec. Jestli je sourozenci víc než pět let, je lepší mu otevřeně vysvětlit, co se stalo. Stejně bude vnímat, že není něco v pořádku. Vidí, že brečí maminka, brečí tatínek – a bude mu jasné, že to asi není štěstím. Maminka Marka popisuje, že když ho přinesli domů a vysvětlili starší dceři, že Marek má DS, řekla, že takového bráchu nechce, že by se jí ve škole smáli, a šla do pokoje. „Za hodinu přišla, vzala ho do náručí a řekla: A stejně je náš,“ popisuje s úsměvem Markova maminka. Sourozenci potřebují čas, stejně jako jejich rodiče.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2012 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (2 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

  • Neuvěřitelné. 20.3.2012, 6:08 Zobrazit

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace