5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Dům seniorů v mé vilové čtvrti? Nikdy!

Dům seniorů v mé vilové čtvrti? Nikdy!

Autor: Tereza Soukupová | Datum: 3.12.2008 | Vydání: 12/2008

Nikdo nepochybuje o tom, že domovy důchodců, denní stacionáře, ústavy sociální péče pro osoby mentálně či fyzicky hendikepované jsou potřebné. Jakmile padne otázka, kde že by měly být, mají mnozí jasno: co nejdál od mého domu!

Nedávno provedený průzkum agentury STEM ukázal, že stáří se v České republice obává přes šedesát procent lidí. Důvodem obav je především nedostupnost služeb pro seniory a jejich špatná kvalita. Domov důchodců či jinou ústavní péči by volilo jedenáct procent dotázaných, zbytek respondentů upřednostňoval opatrování doma nebo domov s pečovatelskou službou. Pozitivněji jsou potencionálními zájemci vnímány spíše menší domovy seniorů či stacionáře rodinného typu. Jenže právě taková nově vznikající zařízení často čelí nepřízni místní komunity. Co obyvatele vede k tomu, že v blízkosti svých domovů odmítají sociální služby, o které podle celostátních průzkumů většinou stojí?

Svět dokonalých

V minulosti byli staří, nemocní a různě hendikepovaní lidé přirozenou součástí společnosti. Tradičně o ně pečovala především rodina. Život toho, kdo ji neměl, byl vážně ohrožen. Přesto ani rodina nebyla zdaleka vždycky ochotna a schopna starat se o své hendikepované členy. V takovém případě byla tato povinnost uložena obci, v níž člověk bydlel, případně té, z níž pocházel. Rozvoj měst a průmyslové výroby přinesl změnu i do systému sociální péče. Postupně začaly vznikat velké ústavy, které péči o oslabené jedince zajišťovaly.

Pravděpodobně největší rozmach zaznamenaly ve druhé polovině minulého století, kdy byla společnost utvrzována v tom, že ústavní péče je tím nejlepším řešením pro ty, kteří potřebují pomoc druhých. Staří, nemocní a hendikepovaní lidé byli umísťováni do státních ústavů, byli vykořeněni ze svých přirozených vazeb a dostávali se do sociální izolace. Starali se o ně sice profesionálové, ale v prostředí bez potřebného soukromí, bez možnosti těsných mezilidských vazeb a bez přihlédnutí k jejich individualitě. Zdravá a soběstačná část populace si odvykla být v kontaktu s těmi, kteří její pomoc potřebují. Odvykla si na fakt, že stáří patří k životu, že život končí smrtí a že na světě existuje nedokonalost. Podařilo se vytvořit obraz bezproblémové, zdravé a šťastné společnosti, do které bezmoc a závislost nepatří.

V posledních dvou desetiletích se i k nám dostává trend individualizované péče, vycházející z potřeb konkrétního člověka. Respektuje tělesné i psychosociální potřeby jedince, a proto se snaží znovu přiblížit nemocné, hendikepované a seniory k jejich původnímu sociálnímu prostředí nebo je v něm udržet. V praxi se projevuje rušením velkých zařízení a navracení jejich klientů do komunity. Ovšem do komunity, která není na jejich přijetí připravena… Zdá se, že senioři jako učitelé, nositelé tradic a moudrosti, jakými bývali dříve, již nejsou potřeba. Vývoj poznání jde rychle. Mladší generaci připadá, že jí staří nemají co předat, že není nutné být s nimi v kontaktu. Současný životní styl je velmi odlišný od způsobu života před pár desítkami let. Informace je možné získat snadno z médií a na internetu -životní moudrost je však internetem nepřenosná. Je zrale zpracovanou zkušeností, která se předává hlavně při živém setkávání lidí a ve vyprávění příběhů. Hendikepovaní nás mohou svým životem učit, že lze plnohodnotně žít i s omezenými možnostmi.

Za velkými rameny je vlastní strach

V odmítání kontaktu s hendikepovanými lidmi a seniory hrají důležitou roli také další faktory. Biologické souvisejí s tím, že příklon k mládí a zdraví, který můžeme pozorovat i mezi jinými živočichy, preferuje produktivitu, svědčící o uchování a pokračování života.

Člověk se od ostatních živých tvorů liší tím, že je schopen uvědomit si konečnost vlastní existence. Od přírody a od jejích zákonitostí se však silou techniky postupně vzdálil a vzdaluje se stále dál. Již není v úzkém kontaktu s jejími rytmy, se zrozením a zanikám tak, jak tomu bylo dříve. Lékařská věda je schopna léčit dříve smrtelná onemocnění. Průměrná délka života se zvyšuje. Z médií jsme přesvědčováni o tom, že stáří, nemoc a smrt lze odložit či dokonce obejít. Na smrt a na stáří nejsme připravováni ani výchovou v rodině, ani ve škole, většinou ani kdykoli jindy během života.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2008
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace