5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Etiketa není převlek na recepci, ale respekt k druhému

Etiketa není převlek na recepci, ale respekt k druhému

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 4.11.2009 | Vydání: 11/2009

Kdo není schopen převzít odpovědnost za svoje slova a činy, nikdy nedospěl, říká Eliška Hašková Coolidge, Češka, která pracovala 28 let v Bílém domě ve službách pěti amerických prezidentů. Náš „politický píseček“ se podle ní dvacet let po sametové revoluci hemží dětmi, které křičí, pokud hned nedostanou to, co chtějí.

Jaké byly konkrétně vaše úkoly v Bílém domě, paní Eliško?

Začínala jsem za prezidenta Kennedyho jako asistentka jeho osobního asistenta. Naším úkolem bylo psaní prezidentových projevů, později i dopisů a vzkazů. Za prezidenta Johnsona tento člověk odešel a já jsem byla požádána, abych založila kancelář, která by se zabývala prezidentovým stykem s veřejností. Když byl například prezident pozván na nějakou akci národního, celostátního významu a nemohl přijet, zaslal projev, který byl na akci přečten. Ten projev jsem vymýšlela já, respektive moje kancelář, prezidentovi se dával jen k podpisu. Byla jsem zároveň zodpovědná za to, že prezident svým projevem nikdy nepodpoří osoby, skupiny nebo organizace, které si to nezaslouží. Takže jsem musela všechny adresáty prověřit, aby neměli potíže se zákonem, nebyli autory nějakých rasistických výroků a podobně. S příchodem nového prezidenta jsem pokaždé podala rezignaci, ale protože jsem toho předchozího nikdy nedostala do úzkých, vždy mě ten následující požádal, abych zůstala. Až prezident Reagan si s sebou přivedl člověka, který pro něj podobnou agendu zařizoval v Sacramentu, když byl guvernérem Kalifornie. Pak jsem pracovala v osobním štábu ministra Alaxandra Haiga. Když byl jmenován Thomas Enders náměstkem ministra pro Latinskou Ameriku, požádal mě, abych se v jeho úřadě starala o vztahy s kongresem. Přesvědčovala jsem například kongres, aby schválil vysílání Radia Martí – to byla taková „Svobodná Evropa“ pro Kubu. Poté jsem působila jako náměstkyně šéfky amerického protokolu. V mé kompetenci byla organizace všech společenských akcí – v USA je jediný šéf protokolu, zatímco u nás má každý úřad svého. Mojí poslední funkcí ve službách vlády USA byl post alternativního zástupce velvyslance, který vedl americkou misi v Organizaci amerických států.

Psala jste projevy pro několik prezidentů – měli různé názory, patřili k odlišným politickým stranám. Dostávaly se přitom vaše osobní názory do střetu s loajalitou vysokého státního úředníka?

Osobně jsem měla některé prezidenty raději než jiné a podporovala jsem akce jedněch víc než druhých, ale loajalita k prezidentství byla nesporná. Zpočátku bylo potřeba nastudovat projev dotyčného prezidenta, vědět, jaké jsou mantinely jeho korespondenčního stylu. Když věříte, že každý prezident Spojených států reprezentuje vůli lidí a pracuje pro dobro národa – což si myslím, že reprezentoval každý, pro kterého jsem pracovala – je loajalita samozřejmostí. V Americe je mnohem více než tady vnímán rozdíl mezi prezidentem a prezidentstvím. Když rezignoval Richard Nixon, svolal si nás všechny pracovníky Bílého domu Alexander Haig, který byl tehdy šéfem jeho kabinetu, a řekl: „Jestli nenajdete v srdci sílu podpořit prezidenta, doufám, že najdete v srdci sílu podpořit prezidentství.“ To je velký rozdíl.

Když se u nás promítají americké firmy, v nichž prezident vystupuje jako zachránce, zdá se nám to zbytečně patetické. Vidíte rozdíl v tom, jak Češi chápou prezidentství a autoritu?

Tady není autorita dobře chápaná vůbec, proto se tu snažím učit etiketu. Etiketa není jen ? o tom, jak se oblékat a jak držet vidličku. Jde především o respekt k druhému. Respekt vůči prezidentovi by měl převážit nad vším, v čem s ním nesouhlasíte. Myslím, že svoboda je tady vnímaná zkresleně: jsme svobodní, můžeme dělat absolutně všechno, co chceme, říkat o každém, co chceme – ale to je anarchie, ne svoboda. Svoboda znamená, že člověk má zodpovědnost za všechno, co řekne, i za výsledek toho, co řekne. Tady to úplně chybí.

Když přijela Margaret Thatcher na 10. výročí sametové revoluce, měla ve Španělském sále nejkratší projev. Vstala a řekla: „Vy myslíte, že máte svobodu? Pokud nebudete mít individuální zodpovědnost a zákony, svobodu nebudete mít.“ A sedla si.

Žádný seriózní státník by si nedovolil oslovit bývalého prezidenta jenom pane XY, jako se to děje u nás. Nehraje vůbec roli, jestli s tím člověkem souhlasíte, nebo nesouhlasíte. Co hraje roli, je respekt pro funkci, kterou zastával, protože do ní byl zvolen většinou. Když si říkáme, vy jste lhář, zloděj, podvodník – k tomu člověku už nikdy nenajdeme žádnou cestu. Cesty by se měly otevírat, ne si bouchat dveřmi před nosem, jako to dělají všichni naši představitelé. Tady, pokud s vámi někdo nesouhlasí, je hned váš nepřítel číslo jedna. Jenže svět je tak rozlišný, názory jsou odlišné. Cítíte, jak tenhle řekl něco dobrého, tamten má zajímavý pohled – nemůžete hledat jednoho, co reprezentuje jen samé dobro. Bez kompromisu se nikdy nepohneme z místa. Chce to trochu pokory a hlavně respekt k názorům jiných lidí, kteří se neztotožní s tím vaším. Kdo nemá respekt a odpovědnost, nikdy nedospěl – pak vidíme hodně dětí i na státním pískovišti.

Může mít podle vás určitý vliv i to, že v USA jsou etablované dvě politické strany, které spolu soupeří, zatímco u nás je mnoho stran a více „bitevních polí“, na nichž se mohou vzájemně utkávat?

Hodně lidí se mnou nesouhlasí, ale já jsem přesvědčená, že největší omyl byl, že jsme neschválili většinový volební systém. V něm je jeden výherce, když zklame, stane se vítězem ten druhý. Ale je to čisté. Malé strany by měly také být – jsou jakýmsi svědomím. Připomínají, co musíme udělat pro životní prostředí, pro občanskou společnost, pro různé skupiny… Ale měly by se zařadit za těmi dvěma velkými, které by se neměly spojovat, ale stát proti sobě. Pak odpadnou různé kšeftíčky, nejsou poslanci na prodej, jak to tady bývá.

Znáte mnoho politiků od dob, kdy začínali. Jak člověka změní moc? A jsou lidé ve vysoké politice ještě schopni dohlédnout „dolů“?

Moc dokáže změnit hodně, zvlášť když přijde rychle a dohromady s penězi. Člověk se pak musí hodně ovládat. Podle mého soudu nejúspěšnější lidé na světě jsou ti, kteří umějí brát úspěch tak, že nikdy nezapomenou na cestičku, která je k němu vedla, na lidi, kteří jim po cestě pomohli, kteří vědí, že úspěch není měřitelný jen v penězích, a kteří neberou žádné morální zkratky na cestě nahoru. Takovými zkratkami se jen člověk vzdává osobní svobody, která je naším nejvzácnějším darem. Když jsme někomu na provázku, již nejsme svobodní. Příkladů takových změněných mocných znám hodně, ale jmenovat nechci. Co se toho pohledu „dolů“ týče, v Americe mě to nikdy nenapadlo, ale když jsem se začala pohybovat mezi našimi politiky, napadl mě příměr s francouzskou královnou Marií Antoinettou, která na zprávu, že se lidé bouří, protože nemají chleba, odpověděla: a proč nejedí koláče? Chybí komunikace mezi obyčejnými lidmi a jejich představiteli.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace