5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Fyziognomika aneb Co vše lze poznat ze vzhledu člověka

Fyziognomika aneb Co vše lze poznat ze vzhledu člověka

Autor: Pavla Koucká | Datum: 9.1.2006 | Vydání: 1/2006

Odhadování povahy druhého člověka je tak staré jako lidstvo samo. Do jaké míry je však účinné? Co dokážeme odhalit z rysů tváře, rukou či postavy druhého? A kdy nás zdání klame?

Oldřich Mikšík: Nejznámějšími přístupy k vyvozování povahových rysů ze vzhledu člověka jsou fyziognomika, frenologie a konstituční typologie. Vznikly v antice, poté byly renovovány v době renesance, načež byly odbornou veřejností vytěsněny jako nerelevantní cesty. Setrvaly v určité podobě v laickém posuzování člověka podle vzezření či v podobě různých předsudků a dnes jsou u nás nově propagovány.

Jiří Mihola: Fyziognomika, frenologie a konstituční typologie jsou více či méně zdařilé pokusy rozvinout typologické principy do prakticky použitelné formy. Jejich stoupenci se dopustili některých chyb a zůstali často nepochopeni, proto byly v minulosti jejich snahy někdy zesměšňovány a zneužívány.

Vladimír Smékal: Fyziognomika patří nesporně k lákavým metodám poznávání osobnosti člověka ze vzezření obličeje a postavy. Její počátky sahají do starověku. V průběhu staletí se výkladové postupy fyziognomiky neustále rozšiřovaly, obohacovaly a transformovaly do parabol ve zvířecích bajkách od Ezopa přes Lafontaina až do současnosti. Je dokonce možné, že zvířecí bajky naopak inspirovaly a inspirují lidoznalce či naivní psychology. Poznávací princip analogie, na kterém fyziognomika staví, je však často až šokující svou zjednodušující a prvoplánovou důsledností.  Předpoklad, že ve tváři každého člověka je vepsána jeho povaha, že lze poznat vlohy a vášně například z výstupků na lebce (frenologie) nebo z tvaru úst, brady, nosu, čela, proporcí hlavy a podobně, neplatí tak obecně, jak tvrdí zastánci fyziognomiky.

Jiří Mihola: Moderní nástupkyně fyziognomiky, antropologická biotypologie, se v žádném případě nedívá na člověka nepřípustně zjednodušeným způsobem, naopak: vnímá jej jako komplikovaný a v jistém ohledu stále se měnící objekt. Po mnohaletém využívání typologie po boku medicínských a jiných odborníků vás přestane udivovat, jak jemné rysy povahy lze diagnostikovat, kde se tyto znaky nacházejí a pro koho lze typologii použít, neboť má obecnou platnost. Dosud je jen velmi málo známo, že předmětem jedné z nejstarších věd lidstva je rozpoznávání vlastností jedinců podle vnějších znaků, kterými můžou být tvar těla, hlavy, nosu, uší, barva očí, vrásky, pihy a podobně. Dnes je tato vědní disciplína tak rozvinutá, že dokáže s neobyčejnou jistotou stanovit pomocí mnoha fyziognomických znaků povahové vlastnosti osob i jejich momentální zdravotní stav. Statické typologické znaky jsou nezávislé a jednoznačné. Většina znaků je na obličeji a na rukou, takže je prakticky nelze skrývat. Mimořádná spolehlivost typologické diagnózy je dána mimo jiné neobyčejnou důkladností ověřování znaků, mnohonásobností znaků pro určitou vlastnost, extrémní dlouhodobostí jejich používání, mimořádnou náročností na typology a systémovostí jejich přípravy. Například optimismus a pesimismus nejsou jen o mimice, ale jde o velmi konkrétní fyziognomické znaky mimikou nezměnitelné, například šířka lebky je u optimisty větší a značí psychickou průbojnost, základna nosu je u optimisty rovná, zatímco pesimista ji má dolů (zbytečně vysoká přemýšlivost) a špička jeho nosu směřuje dolů.

Oldřich Mikšík: Fyziognomika vyvozuje psychické vlastnosti člověka podle výrazu obličeje, tvaru čela, nosu, úst, ušního boltce, brady a dalších rysů se zdůvodněním, že obličej je zrcadlem duše. Je pravdou, že čtení tváře odedávna pomáhalo člověku orientovat se v druhém člověku. Jan Caspar Lavater vydával roku 1775 čtyřsvazkové dílo Fyziologické fragmenty pro podporu lidské znalosti a lásky, které vzbudilo neobyčejné nadšení pro fyziognomiku. On sám si byl vědom hranic a mezí své vlastní nauky, ale spustil proud, který inspiroval filozofy, malíře, lékaře, grafology, spisovatele. Na základě toho došlo i v soudnictví k řadě přehmatů, v odborné i laické veřejnosti obhajobě i posvěcení řady předsudků (například že oškliví lidé jsou i povahově zlí a pro fyzicky hezké a přitažlivé je příznačná i dobrá povaha). Z hlediska komplexního pronikání do struktury a dynamiky osobnosti byla z výše uvedených důvodů nejen zavádějící, ale i zcela irelevantní. Nikoli proto, že orientuje pozornost na interpretaci výrazu tváře. Například i zkušený lékař hledá příznaky onemocnění a povahy nemoci ve vnějším vzhledu, a zvláště pak ve výrazu obličeje pacienta. Vnější vzhled člověka, výraz jeho obličeje, může velmi významně přispívat k pochopení současného stavu, problémů, povahových vlastností, zaměřenosti, povahy a intenzity prožívání různých životních kontextů, interpretovat příznačné změny ve výrazu obličeje, v mimice a pantomimě z hlediska situačně aktualizovaných prožitků a psychických stavů, z hlediska frekvence či setrvalosti výrazových prostředků napříč situací pak odhalovat povahové vlastnosti. Na celkovém vzhledu i na rysech obličeje se mohou velmi výrazně podepsat prožitky utrpení i štěstí, zklamání, deprese, štěstí i starostí. Podstata fyziognomiky, respektive jejího přístupu k vysvětlování výrazu obličeje, však nespočívá v hledání těchto interakčních souvislostí, ani v celostním posuzování výrazových prostředků, ale orientuje se na vyvozování generalizujících závěrů k jednotlivým obličejovým oblastem. Pro názornost uvedu, jaké povahové vlastnosti jsou vyvozovány například z tvaru ušního boltce: "Přirostlé ušní lalůčky jsou znakem introvertních, zdrženlivých osob. Úzké ušní boltce mívají lidé, kteří se jen těžko přizpůsobují svému okolí. Jejich jednání je mnohdy panovačné a soužití s nimi bývá komplikované. Pokud ušní boltec vyústí nahoře ve zřetelnou špičku, máme co činit s tvrdohlavým člověkem s umíněnou povahou..." Ve vývodech o povahových vlastnostech vyplývajících z tvaru jednotlivých částí ucha by bylo možné rozsáhle pokračovat. Stejně je tomu ve vztahu k obočí, ústům, nosu, bradě. Otázkou je obsahová, konstruktová či kriteriální validita těchto tvrzení (zvláště proto, že je uváděná jejich jednoznačnost, na rozdíl od pravděpodobnostních závěrů z jiných psychologických metod). Chybí i to, co považuje psychologie výrazu za rozhodující: posuzovat výraz v jeho celostnosti a v interakčních souvislostech.

Jiří Mihola: Některé znaky a jim odpovídající vlastnosti jsou velmi stabilní, dané většinou tvrdými tkáněmi. Ty obvykle určují základní, ale jinak neutrální vlastnosti (houževnatost, psychický tlak, pragmatičnost...), které obvykle není potřeba nijak upravovat. Ty jsou rozhodující například při stanovení optimálního povolání. Stanovení optimálního povolání prostřednictvím kvalifikovaného biotypologa je v ČR v současné době možné, ale doposud ne zcela běžné. Různé poradny volby povolání, včetně pedagogicko- -psychologických, se sice zabývají problematikou volby povolání, avšak nejsou schopny řešit tento problém v plném rozsahu. Například nepracují s úplným seznamem všech povolání, kterých je dnes již více než 16 tisíc... Většinou ani nemají představu o tom, že úloha stanovení optimálního povolání je exaktně řešitelným problémem. Naproti tomu antropologická biotypologie takovou možností disponuje. Fyziognomické znaky umožňují zjistit velmi spolehlivě zastoupení všech existujících povahových vlastností. Zjištění vhodného povolání včetně specializace stojí v naší poradně 800 Kč a trvá 30 minut. Taktéž posouzení vhodnosti zaměstnance. Při vyšetření stačí sedět za stolem spolu s typologem tak, aby měl k dispozici též vaše ruce. Využití typologické informace je užitečné a dobrovolné, a nemá tudíž nic společného s fatalismem.

Vladimír Smékal: Jistě lze souhlasit s tím, že často se opakující psychické stavy (radost, zlost, strach, smutek, naděje, nuda, kladný nebo záporný postoj a podobně) se projevují charakteristickými výrazovými schématy mimiky, pantomimiky, držení těla a tak dále. Přetrvávající svalové napětí těchto tělových schémat po delší době vytváří charakteristické vzezření. V tomto smyslu lze říci, že fyziognomika je fixovaná mimika. Tato fixace ovšem přetrvává, i když se člověk díky různým životním událostem a práci na sobě změní, a fyziognomici pak formulují nepravdivé ortely, které mohou ohrozit životní dráhu člověka. Zde by si měli rigidní stoupenci fyziognomiky připomenout výrok starozákonní knihy Kazatel (8,1): "Moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní." Pamatuji si na velmi dobrou studentku psychologie, které fyziognomik rozmlouval zájem o psychologii a tvrdil jí, že je předurčena spíše k zemědělským vědám. Z výzkumů hodnocení žáků učiteli vím, jak někdy si učitel vytvoří názor na žáka podle jeho momentální fyziognomie a pak se tohoto názoru drží, i když se žák výrazně změní. Pak funguje Rozenthalův efekt, který brzdí další pozitivní vývoj dotyčné oběti fyziognomické stereotypizace. Pokud se zastánci poznávání osobnosti z tvarů těla nedovedou vzdát svého zaměření, měli by se alespoň snažit o posun ke sledování dynamických výrazových projevů a věnovat pozornost poznatkům o proxemice, haptice, mimice, pantomimice, gestikulaci, paralingvistice a dalších přístupech ke studiu neverbálního chování. Tím by zmenšili riziko, že budou svými tvrzeními lidem ubližovat.

Jiří Mihola organizuje v lednu, v rámci činnosti Poradny pro antropologickou biotypologii společenskou rozpravu ,Efektivní policie a soudy'. Hlavními hosty budou prof. JUDr Dagmar Císařová, DrSc., z Katedry trestního práva PF UK, a prof. JUDr Jan Musil, CSc., z Ústavního soudu.

"Na téma typologického rozpoznávání zločinců bylo v nedávné době obhájeno několik odborných prací na Policejní akademii ČR. Je to schůdná cesta k záchraně mnoha lidských životů, před kterou bychom neměli zavírat oči," říká Jiří Mihola. V pozvánce na tuto rozpravu se konkrétně píše: "Víme, že policie a soudy se snaží spolupracovat s psychology. Současně ale není pochyb, že si uvědomují, že psychologie sama není v současné době schopna tento problém řešit. Důvodem je to, že jako relativně mladá věda doposud nezvládla přes všechny své úspěchy spolehlivě diagnostikovat povahové vlastnosti. Tyto požadavky je schopna plně naplnit věda zvaná antropologická biotypologie."

A jak to biotypologie zvládá? Na internetové stránce www.typologie.cz se dočteme: "Nově navržený znak šestnáct let systematicky ověřují všichni aktivní typologové, takže je prověřen na rozsáhlém vzorku osob. Přijat je jen tehdy, pokud u nikoho nevznikne sebemenší pochybnost. Téměř na každou vlastnost je nalezeno osm až šestnáct rozdílných znaků, což dává možnost mnohanásobného ověření každého zjištění. Typolog musí mít kvalitní medicínské i psychologické vzdělání a absolutorium typologického institutu, přičemž musí zvládnout mimořádně přísnou 48hodinovou atestační zkoušku. Takovou přípravou je schopen projít pouze ten, kdo má typologii jako optimální povolání." Je jasné, že takovouto zkouškou nemůže projít jen tak někdo, a není divu, že ve střední Evropě je pravděpodobně jediný biotypolog: Ján Šramo. Jak by to tedy dopadlo, kdyby se splnil plán biotypologů - a policie a soudy skutečně ,zefektivnily' svou činnost využitím jejich služeb, to si můžeme jenom domýšlet.

Vladimír Smékal: Tvrzení o typických rysech zločinců bylo v historii mnoho. Například Italský kriminolog Cesare Lombroso se domníval, že zločinci mají vysedlé lícní kosti a čelisti, ustupující čelo a velké uši. Ve třicátých letech 20. století tento předpoklad podrobili výzkumnému ověřování angličtí badatelé Goring a Pearson. Měřili fyziognomické znaky tváře 3000 zločinců a srovnávali výsledky se stejnými znaky vysokoškoláků a důstojníků a mezi oběma skupinami nenašli žádné průkazné rozdíly. Z tohoto výzkumu a z dalších kritických analýz psychologové vyvozují, že diagnostické závěry fyziognomiků mají jen omezenou platnost. A to ještě pouze tehdy, jsou-li tvrzení ověřována dalšími nezávislými diagnostickými informacemi. Za připomenutí stojí výzkumy Philipa Lersche ze třicátých let 20. století. Zkoumal, zda platí, že ,oko je do duše okno'. Zkoumané osoby měly posuzovat, jaké emoce vyjadřují tváře známých herců - a to tak, že vytvořil fotomontáže, kde oči vyjadřující smutek byly zasazeny do fotografie, na níž ústa vyjadřovala radost, a podobně nesouladně zkombinoval různé výrazy emocí oční a ústní části obličejů. Ukázalo se, že pozorovatelé v drtivé většině určovali celkový výraz obličeje podle úst. Přitom je známo, že do výrazu tváře se někdy rozhodujícím způsobem promítá bolest hlavy nebo i zubu, rýma, zánět lícního nervu, doznívání chuti výrazné potravy a tak dále. Lze doufat, že zkušenost vede fyziognomiky alespoň k tomu, aby dokázali s takovými situačními a dočasnými změnami psychosomatického stavu ve svých závěrech počítat.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 1 / nových příspěvků: 1

  • Řídite se vlastní zkušeností a přesvědčením? 10.3.2013, 14:04 Zobrazit

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace