5000
Psychowalkman Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Hrdí na svou práci můžete být i za málo peněz

Hrdí na svou práci můžete být i za málo peněz

Autor: Matyáš Zrno | Datum: 31.10.2017 | Vydání: 11/2017

Vyzbrojena skrytou kamerou pracovala novinářka Saša Uhlová půl roku v utajení v nejhůře placených zaměstnáních v Česku. Prošla prádelnou motolské nemocnice, třídírnou odpadu v Ostravě, továrnou na žiletky v Krupce, vodňanskou drůbežárnou i supermarketem Albert. V sérii jednotlivých reportáží i v dokumentárním filmu Hranice práce popisuje, jak se v Čechách žije na dně.

Hrdí na svou práci můžete být i za málo peněz

Byl to velký šok?

Šok, to bych úplně neřekla. Já mám čtyři děti a nemocného manžela, takže fyzická práce pro mě není ničím novým. Ale byly situace, kdy jsem byla překvapená. Vlastně jsem předtím moc neuvažovala o spoustě věcí. Třeba jak vznikají věci. Jak se třeba to vyprané prádlo v nemocnici objeví. Že to někde nějací lidé musí udělat.

Jak to snášela rodina a děti, že jste s nimi půl roku nebyla?

Když jsem dělala v Praze, tak to celkem šlo. V Krupce jsem dělala dvanáctky, abych to měla co nejdřív za sebou. Ale když jsem odjela do Ostravy, tak se po čtrnácti dnech ukázalo, že můj nejmladší syn to už beze mě prostě nedá. Takže jsem přijela s ním a naštěstí mi ho jedna hodná anarchistka pohlídala, když jsem třídila odpad. Protože on už byl opravdu hodně rozladěný z toho, jak jsem pořád někde jinde a pořád někam jezdím. Původně měl být celou dobu doma můj muž, jenže po dvou měsících dostal nabídku zaměstnání, kterou nemohl úplně odmítnout, takže jsme to potom lepili všelijak. Takže jsem z továrny z Krupky organizovala, kdo vyzvedne dítě ze školky… Ale jiné ženské v práci to tak dělaly taky. Jenže celý život.

Co bylo náročnější – ta samotná fyzická práce, nebo její monotónnost?

Mně to nepřišlo tak monotónní. Kromě práce v žiletkárně, kdy jsem celý den skládala kartičky do takové krabičky. Ale s tím prádlem to bylo jiné – musíte zkontrolovat, zda tam nejsou díry, fleky, zda jsou šňůrky venku. A navíc to byly různé druhy prádla. Blbý bylo, že jsem musela vstávat třeba v půl páté. A taky nejste pánem svého času. Nemůžete si dojít na cigáro, kdy chcete, na záchod, kdy chcete, nebo se napít, kdy chcete. Ne že by vám to zakazovali, ale prostě to nebylo možné, když jsem zrovna chtěla.

Vy jste vysokoškolačka, neměla jste problém naladit se na stejnou notu s ostatními?

To vůbec ne. Já jsem vystudovaná romistka, takže se dvacet let stýkám třeba s lidmi, kteří mají zvláštní školu. Někteří jsou moji přátelé, navštěvujeme se, pomáháme si. Já se cítím úplně stejně, jestli se bavím s vysokoškolákem, nebo s někým úplně bez vzdělání.

Dokážou lidé i v takovýchto zaměstnáních najít smysl, naplnění?

Myslím, že většina těch lidí to bere prostě jako práci. Ale co jsem nečekala, bylo, že hodně z nich si uvědomuje důležitost a užitečnost té práce. A jsou hrdí na to, že ji dělají dobře. S tím jsem se potkala všude, ale v té prádelně to bylo evidentní. Tam jsem i já pocítila hrdost, že peru prádlo pro nemocnici.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2017.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Škola komunikace