5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Hry dostaly Nobelovu cenu

Hry dostaly Nobelovu cenu

Autor: JARO KŘIVOHLAVÝ | Datum: 28.11.2005 | Vydání: 12/2005

Co podmiňuje spolupráci? A jak to, že někdy skončíme v bludném kruhu drsných odplat? Významný model studia těchto fenoménů představují hry.

Hra je v psychologii doma. Zajímá ty, kteří se soustřeďují na duševní život dětí, i ty, jejichž pozornost se koncentruje na dospělé. Sociální psychologové s pomocí her studují interakce malých i velkých skupin, ekonomičtí psychologové interakce mezi dvěma a více ekonomickými partnery; matematičtí psychologové her využívají pro svá studia rozhodování. Psychologům sportu slouží k modelování týmových sportovních utkání i soupeřivé hry dvou hráčů.

V terminologii teorie množin bychom mohli říci, že hry náleží do průniku, v němž se překrývá zájem několika oblastí psychologie. A nejen to: na poli her se setkává zájem několika vědních oborů. Potkávají se zde matematici, počítačoví odborníci, ekonomové i psychologové. Velice zřetelně se to projevilo při udělování letošních Nobelových cen, kdy můžeme s určitou nadsázkou říci, že hry dostaly Nobelovu cenu. Přesněji: Nobelovu cenu za rok 2005 dostali dva přední vědci, kteří se zabývali problematikou her. Jedním z nich byl izraelský matematik (původně pracující v USA) Robert J. Aumann. Ten před půl stoletím, jako jeden z prvních, přišel s formalizací her do maticového tvaru takzvaných utilit - užitkových hodnot. Druhým byl dnes již čtyřiaosmdesátiletý ekonom Thomas C. Schelling, který teorii her aplikoval do ekonomické oblasti, zvláště do problematiky dojednávání a vyjednávání v konfliktních situacích. Nobelova cena za studium her však není žádnou novinkou. Profesoru K. E. Bouldingovi, který problematiku teorie her uvedl do ekonomie, byla udělena před již téměř dvěma desetiletími.

V oblasti matematiky existuje celá řada odborníků, kteří se zabývali hrovou problematikou. Příkladem může být Anatol Rapaport nebo u nás Karel Winkelbauer (viz jeho práci nazvanou Strategické hry). Na místě je upozornit i na některé význačné psychology, kteří se problematikou her zabývali: například Morton Deutsch, D. G. Pruitt, B. S. Nayer, C. G. Mc Clintock, V. Sermat, J. T. Tedeschi. Není třeba dodávat, že pole pro tento druh studia připravil Kurt Lewin se svým interakčním polem a zdůrazněním vlivu situačních faktorů na rozhodování lidí.

Nejen vězňovy rozpaky

Co si máme představit pod hrou, která se jmenuje Kuře? Nebo: Vězňovy rozpaky, Uhni a pusť mne, Račte, až po vás, Hrdina nebo Pán a kmán a tak podobně? Když otevřeme hrám věnované práce matematiků, ekonomů i psychologů, zprvu nás zpravidla uvede do rozpaků, že narazíme na matici čísel. Toto překvapení je zvláště výrazné u psychologů - ti totiž v maticovém počtu nebývají zrovna doma. Oč tedy jde?

Jde o matematické modelování situací, jež nastávají při střetu zájmů dvou nebo více stran. Představte si třeba, jak proti sobě jedou dvě auta. Každé se přitom pohybuje tak, že má středovou čáru silnice přesně pod svým středem. Jedou tedy přímo proti sobě - jako ve středověku rytíři na koních s tasenými dřevci. Uhnout z cesty mohou oba, stačí dokonce, uhne-li jeden z nich - a oba přežijí. Když ovšem jeden uhne a druhý ne, je druhý vítězem. Ten, který uhnul, je zbabělec - kuře - odtud název hry. A tak ani jeden z nich přirozeně uhnout nechce. Oba mohou zůstat věrni svému předsevzetí. Po straně silnice pak vyrostou dva pomníčky. Tato situace se dá matematicky modelovat - podobně jako například ve fyzice situaci volného pádu tělesa k zemi.

Modely konfliktních situací dělíme do dvou skupin. První z nich modelují ryze soupeřivé střety: to, co jeden z účastníků vyhrává, musí druhý beze zbytku zaplatit. Těmto situacím se říká nulové hry (hry s nulovým součtem), jejich příkladem mohou být soupeřivé sporty, při nichž dochází ke střetu dvou účastníků: box, tenis, řecko-římský zápas, šerm jakéhokoli druhu a další. Na konci konfliktního střetnutí je vždy jeden vyhlášen vítězem, zatímco jeho soupeř zůstává poraženým.

Vedle her s nulovým součtem ovšem existují i takzvané nenulové hry - charakterizované existencí alespoň jedné možnosti kombinované volby (současné volby obou účastníků), kdy výsledkem není to, že jeden musí zaplatit, co druhý vyhrává, ale to, že oba mohou něco získat nebo ztratit. Tyto hry modelují procesy, které v sociální psychologii označujeme jako spolupráci. Příkladem může být hra hudebního tělesa (dvojice, kvarteta či celého filharmonického orchestru). V souboru sportů může být příkladem klasická podoba horolezecké dvojice - například Tenzing a Hilary, dvojice, která před zhruba padesáti lety společnými silami zdolala vrchol Mount Everestu. A právě modely nenulových her daly psychologům i ekonomům možnost experimentálně studovat spolupráci.

Když se zapřísahám

Klasickým příkladem nenulové experimentální hry jsou Vězňovy rozpaky. Dochází v nich jak k interindividuálnímu střetu zájmů, kdy se účastníci ocitají v konfliktu mezi sebou, ale zároveň je každý z nich i ve vnitřním, intraindividuálním konfliktu. Obě tyto dvojice konfliktů jsou toho druhu, že v nich jde o rozhodování, zda soupeřit či spolupracovat, a to na každém kroku společné cesty, při třeba i dosti dlouhé sérii vzájemných voleb.

Co se dá pomocí experimentálních nenulových her studovat? Pohled do stovek publikovaných experimentálních prací (Křivohlavý, 1974) ukazuje, že toho je mnoho. V prvé řadě to je možnost studia efektivity různých strategií - statických i dynamických, nepodmíněných i podmíněných, strategií benevolence i malevolence, různých předeher a meziher... Pomocí těchto her je možno studovat i vliv různých taktických kroků v mezilidské interakci - například hrozby, trestu, slibů, zapřísahání se, inspekce. Psychologové pomocí těchto modelů zjišťovali též vlivy různých osobnostních charakteristik na ochotu kooperovat, zkoumali vliv věku, pohlaví (hry žen a hry mužů, případně smíšené hry mužů a žen), odlišnosti voleb lidí psychicky relativně normálních a lidí s různými psychickými abnormalitami (Křivohlavý, 2002).

To nejdůležitější, oč psychologům v těchto studiích šlo, však nebyla ani diagnostika strategií a strategických záměrů partnerů, ani poznávání jejich taktických kroků - i když i to má svou cenu, obdobně jako ji má zjišťování efektivity různých strategických a taktických postupů v konfliktních situacích. Tím opravdu nejdůležitějším ovšem bylo zjišťování toho, co je pro spolupráci charakteristické, a toho, co hraje kriticky důležitou roli tam, kde se lidé snaží přejít od soupeření ke spolupráci. Není třeba zdůrazňovat, že závěry tohoto druhu zajímaly i širší veřejnost - například politiky -a to zvláště v době takzvané studené války.

Dá se říci, že ani při spolupráci, ani při soupeření nevnímáme svého partnera realisticky. Tam, kde nám jde o spolupráci, vnímáme především společné zájmy, to, co nás spojuje. A naopak přehlížíme nebo podceňujeme, co nás rozděluje. Přeceňujeme dobrou vůli druhé strany a podceňujeme, ba dokonce i bagatelizujeme vůli zlou. Často až zaslepeně věříme, že "přítel je v gruntu čestný člověk a myslí to dobře". Přítele v zásadě nepodezíráme - a někdy mu věříme až slepě. Chováme se k němu samozřejmě s naprostou důvěrou. Dáváme mu bez obav nahlédnout do vlastních karet.

Na druhé straně, když jsme zaměřeni na to, jak nad druhým vyhrát, vidíme především rozdíly, tedy to, co je u mne a u tebe jiné. Přehlížíme znaky nám oběma společné, nevidíme, co nás spojuje. Ostřížíma očima vnímáme ohrožení vlastní bezpečnosti. V jasnějším světle a v pestřejších barvách vidíme vlastní ,dobré' kvality: sílu, chytrost a moc. U soupeře tyto kvality naopak nevidíme nebo je alespoň podceňujeme. S nepřítelem se neradi setkáváme a neradi o něm i slyšíme cokoli dobrého. V zásadě mu nevěříme, podezříváme jej, i když nemáme žádný věcný (hmatatelný) důvod. Při jednání se soupeřem nám jde o to, abychom na každém kroku ,bodovali' - zvyšovali vlastní zisk, a to často dokonce za každou cenu. Při soupeření je samozřejmostí, že to, co by mohlo druhé straně pomoci, skrýváme, zkreslujeme a maskujeme. Naopak to, co by mohlo soupeři nahnat strach, zveličujeme. Získávání informací nefér způsobem (špionáž), považujeme za naprostou samozřejmost.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č.12


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace