5000
Kurz jako dárek Ročník 2014 Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Hurá, hoří!

Hurá, hoří!

Autor: Zlata Mistolerová | Datum: 1.10.2014 | Vydání: 10/2014

Existuje vztah mezi pyromanií a pyrofilií? Tuto otázku si kladu od chvíle, kdy jsem se setkala s prvními žháři s nařízenou ústavní sexuologickou léčbou, kteří splňovali diagnostická kritéria dílem z okruhu obou diagnóz.

Hurá, hoří!

Většina žhářských útoků je motivovaná mstou a vyřizováním osobním účtů. Jsou namířeny na osobní vlastnictví – byt, dům, auto. Jen malá část žhářů zakládá oheň pro vlastní potěšení. Žhář přijatý k psychiatrickému posouzení vykazuje podobné znaky jako ostatní pachatelé trestné činnosti, tedy nízký ekonomický status, nízké vzdělání a nekvalifikované zaměstnání. Žháři bývají mladší než ostatní pachatelé, vůči druhým se zpravidla nechovají násilnicky a nepáchají sexuální delikty.

Ovšem agrese hraje při zakládání požárů významnou roli, třebaže povaha tohoto útoku je spíše vyhýbavá. Typičtí žháři jsou svobodní muži, kteří se vyznačují osamělostí, ochuzenými sítěmi sociální podpory, nízkou mírou komunikačních dovedností, nízkou sebeúctou, vysokými hodnotami impulzivnosti a nízkou hranicí frustrační tolerance. Žhářství může být specificky spojeno s impulzivními poruchami a/nebo může být motivované sexuálně.

Jarek: rád zapaluje i hasí

Odmalička rád zapaloval táboráky a staral se o kotel. Později se stal dobrovolným hasičem, stejně jako jeho táta, s nímž měl od dětství bližší vztah než s matkou. První požár založil, když mu bylo 22 let – a pak v průběhu šesti měsíců ještě 12 dalších. Seno, sláma, prázdná stodola… Když uviděl vhodný objekt ze silnice, zastavil a vydal se k němu. „Nevím, co mě k tomu zapalování vedlo, asi i ten adrenalin, líbilo se mi to zapálení, jak jsem škrtnul tím zapalovačem, šlo o ten pocit škrtnout. Když se to rozhořelo, tak už jsem byl pryč. Někdy jsem pak jel s kluky hasit, ale taky ne vždycky,“ říká dnes 28letý J. L. (říkejme mu třeba Jarek).

Že by mohl něco zapálit, ho vždy napadlo až cestou domů z hospody, dopředu své akce neplánoval. Byl sice pokaždé lehce pod vlivem alkoholu, ale necítil se opilý, všechno si pamatoval. Jinak je Jarek, vyučený jako opravář zemědělských strojů, spíš klidný. S každým se snaží vyjít, chce být oblíbený. S první dívkou chodil asi v patnácti, poprvé souložil v osmnácti, pamatuje si, že to bylo na Mikuláše, ale šlo jen o sex na jednu noc. V době, kdy zakládal požáry, byl zklamaný z předchozího vztahu, neměl holku, hodně pil, sebevědomí nic moc. Bylo mu příjemné, když se ho pak lidé ptali na okolnosti požáru a hašení.

Po odpykání trestu následovala soudem nařízená ústavní sexuologická léčba v délce 13 měsíců. Od propuštění začátkem r. 2012 nevíme o recidivě zapalování, Jarek dochází pravidelně do ambulance, pokračuje v medikaci, pracuje, má partnerský vztah a tvrdí, že nepije.

Pyromanie: nezvládnutá kontrola impulzů

Diagnóza pyromanie souvisí s intenzivní fascinací ohněm a přáním být blízko něj, případně i fascinací požární výbavou. Pyroman úmyslně a opakovaně zakládá ohně. Než zapálí, cítí napětí nebo vzrušení. Při vlastním zakládání ohně dominuje potěšení, uspokojení nebo úleva. Podobné pocity mívá jedinec, je-li svědkem ohně a účastní se řešení jeho důsledků (proto pyromany najdeme i mezi dobrovolnými hasiči).

Motivem pyromana jednoznačně není finanční zisk ani pomsta, není pod vlivem bludů, halucinací nebo zhoršeného úsudku, například psychózou, mentální retardací, demencí či vlivem výrazné opilosti (s mírnou konzumací, s „panákem na kuráž“ se v praxi setkáváme).

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2014 nebo v On-line archivu.


Literatura

  • Mezinárodní klasifikace nemocí. 10. revize. Duševní poruchy a poruchy chování. Diagnostická kritéria pro výzkum. (1996). Praha: Psychiatrické centrum Praha.
  • Weiss P. et al. (2010). Sexuologie. Praha: Grada Publishing.
  • Höschl C., Libiger J., Švestka J. (2004). Psychiatrie. 2. vyd. Praha: TIGIS.
  • Vokurka M., Hugo J. et al. (2002). Velký lékařský slovník. Praha: Maxdorf.
  • Brichcín S. (2010). Soudní sexuologie. In: Weiss, P. et al. Sexuologie. Praha: Grada Publishing.
  • Netík K. (2003). Požáry a výbuchy, vyšetřování, příspěvek psychologie –psychologický profil pachatele. Závěrečná zpráva z řešení grantového úkolu „Objasňování úmyslně zakládaných požárů a výbuchů“, grant MV ČR pro Institut forenzní psychologie. Praha.
  • Kolko D. J. (2001). Efficacy of cognitive-behavioral treatment and fire safety education for children who set fires: Initial and follow-up outcomes. Journal of Child Psychology and Psychiatry; 42.
  • Doley R. (2003). Making sense of arson through classification. Psychiatry, Psychology and Law; 10 (2).
  • Hill R. W., Langevin R., Paitich D., Handy L., Russon A., Wilkinson L. (1982). Is arson an aggressive act or a property offense? A controlled study of psychiatric referrals. Canadian Journal of Psychiatry 27.
  • Jackson H., Glass C., Hope S. (1987). Why are arsonists not violent offenders? International
  • Journal of Offender Therapy and Comparative Criminology 31.
  • Soothill K. , Ackerley E (2004). The criminal careers of arsonists. Medicine Science and the Law 44.
  • McKerracher D., Dacre A. (1996). A study of arsonists in a special security hospital. British Journal of Psychiatry 112.
  • Gannon T. A., Pina A. (2010). Firesetting: Psychopathology, theory and treatment. In Aggression and Violent Behavior 15, University of Kent.
  • Frodi A., Dernevik M. , Sepa A. , Philipson J. (2001). Current attachment representations of incarcerated offenders varying in degree of psychopathy. Attachment and Human Development 3.
  • Swaffer T., Haggett M. (2001).Mentally disordered firesetters: A structured intervention
  • programme. Clinical Psychology and Psychotherapy 8.
  • Grant J. E., Kim S. W. (2007). Clinical characteristics and psychiatric comorbidity of pyromania. Journal of Clinical Psychiatry 68.
  • American Psychiatric Association. Diagnostic and statistical manual of mental disorders, DSM-IV-TR. (2000). Washington, DC: American Psychiatric Association.
  • Doley R. (2003). Pyromania: Fact or fiction? British Journal of Criminology 43.
  • Vondráček V. (1986). Konání a jeho poruchy. 2. vyd. Praha: UK.
  • Trojan O. (2010). Falopletysmografie a vulvopletysmografie. In: Weiss P et al. Sexuologie.
  • Praha: Grada Publishing.
  • Smolík P. (1996). Duševní a behaviorální poruchy.Praha: Maxdorf.
  • Inciardi J. (1970). The adult firesetter. Criminology 8.
  • Lombroso C. (1899). Neue Fortschritte in den Verbrecherstudien. 2. Aufl. Gera, Griesbach.
  • Bloch I. (1907). Das Sexualleben unserer Zeit. Aufl. Berlin: Marcus.
  • Kolářský A. (2008). Jak porozumět sexuálním deviacím. Praha: Galén.
  • Brichcín S., Havlík P., Kubínová H. (1984). Případ pyromanie mladistvého. In: Sborník prací celostátní vědecké pracovní schůze Čes. sex. společnosti, Ústí nad Labem.
  • Yarnell H., Lewis N. (1951). Pathological fire-setting (pyromania). Nervous and mental disease. (Monograph No. 82). New York: Coolidge Foundation.
  • Topiař A. (1978). Případ pyrofilie. Československá psychiatrie 74.
  • Haller R. (1996). Das psychiatrische Gutachten. Wien: Manzsche Verlags- und Univesitätsbuchhandlung.
  • Chen Y., Arria A. M., James C., Anthony J. C. J. (2003). Firesetting in adolescence and being aggressive, shy, and rejected by peers: New Epidemiologic Evidence from a National Sample Survey. J Am Acad
  • Psychiatry Law 31.
  • Lindberg N., Holi M. M., Tani P., Virkkunen M. (2005). Looking for pyromania: Characteristics of a consecutive sample of Finnish male criminals with histories of recidivist fire-setting between 1973
  • and 1993. In: BMC Psychiatry, BioMed Central Ltd 2005; 12: 2–5. Dostupné na internetu: http://www.biomedcentral. com/1471-244X/5/47.
  • Virkkunen M., Nuutila A., Goodwin F. K. (1987). Cerebrospinal fluid monoamine metabolite levels in male arsonists. Archives of General Psychiatry 4.
  • Roy A. Virkkunen M. , Guthrie S. , Linnoila M. (1986).Indices of serotonin and glucose metabolism in violent offenders, arsonists and alcoholics. In: Mann J. J. & Stanley M. (eds.). Psychology of suicidal
  • behavior. New York: Academy of Science.
  • Powis, B. (2002). Offenders’ risk of serious harm: a literature review. Home Office Research, Development and Statistics Directorate, Occasional Paper No. 81.
  • Raboch J., Zvolský P. (2001). Psychiatrie. 1. vydání. Praha: Galén.


Průměrné hodnocení (1 hlasů): 5, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Test: Sova nebo skřivan? Škola komunikace