5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Hvězda ti plakala růžově do uší

Hvězda ti plakala růžově do uší

Autor: Radkin Honzák | Datum: 30.9.2010 | Vydání: 10/2010

Představte si svět, v němž zvonek budíku kolem sebe šíří duhový vodotrysk, ranní kávu chutnáte nejen na jazyku, ale současně vnímáte jako dotek kožešiny v dlaních, a protože je ještě málo chlupatá, dáte si cukr navíc. Ne, nepřidali vám do ní LSD, ani se na vás nesápe záchvat migrény – jste prostě synestetik.

Hvězda ti plakala růžově do uší

Jako synestezie (z řeckého „syn“ = spolu a „aesthesia“ = vnímání) je označována skutečnost, kdy signály určené jedné smyslové oblasti vyvolají odpověď také v oblasti jiné, například pohled na určité písmeno napsané černou barvou vyvolá představu jiné barvy a jedinec je pak nevidí černě, ale například žlutě.

Už od dětství vidím písmena barevně. Tedy svým vnitřním zrakem. Zaujalo mne to jako dítě tím, že jsem si pořád říkala, proč vnímám jméno své sestry Jitky jako žluté, když ona byla vždycky výrazná tmavovláska s modrýma očima. Nešlo mi to do hlavy a pak jsem si při hravém pokusu zjistila, že takto barevně vidím i jiná jména, a to proto, že zásadní a určující barvou pro dané jméno je jeho první písmeno. Písmeno „J“ vidím jako jasnou žluť.

Nejčastější synestezií je barevné vidění grafémů, tedy písmen nebo číslic, které si nese jedinec od narození. Není to dáno tím, že je viděl barevně v dětské knížce nebo jako magnety na ledničce. Má totiž ve zrakové oblasti mozku propojeno centrum pro vnímání barvy s centrem pro vnímání základního tvaru. Toto spojení je vrozené a jeho projevy v životě nezávisí na vůli jedince, trvá po celý život ve stejné podobě, má svou neměnnou prostorovou charakteristiku i pocitovou složku. Výchozí podnět, v tomto případě písmeno, se nazývá induktor, druhotně vyvolaný vjem je označován jako souběžný (concurrent). Induktorem se může stát i foném, tedy vyslovená hláska či slovo. Bohatý člověk má i několik synestezií současně.

Když mi byly asi tři roky, řekl tatínek slovo „cikánka”. Mluvil o uzenině, nikoli o Romce, ale já jsem v té chvíli neznala ani jeden význam toho slova. V té chvíli jsem měla velmi intenzivní vjem kovově lesklé spirály, jako by se vedle mě vznášel obrovský šnek z mlýnku na maso.

Opačným směrem to nefunguje, pohled na barvu vjem písmena nevyvolá. To jsou synestezie pravé. Za nepravé jsou označovány poruchy vnímání vzniklé buď na základě chorobných procesů v mozku (např. nádory, epilepsie, migréna) nebo v důsledku intoxikace halucinogeny, které působí na některé neurotransmiterové systémy, nebo léky, jež mohou ovlivnit proces vnímání přímým působením na receptory sítnice (tab. 1).

Co synestetik, to originál

To, že vnímám písmena barevně, jsem si všimla někdy v první třídě – sestra na tom byla stejně, jen barvy písmen se většinou lišily. Když jsem o tom mluvila s rodiči, divili se tomu, domnívali jsme se, že jsme si zapamatovaly barvy písmen z knihy Aleny Ladové, díky které jsme se před pátým rokem samy naučily číst. Knihu jsem našla, ale písmena byla zcela odlišná.

Jednotlivé smysly se mohou různě kombinovat, přičemž induktor nemusí být jen smyslový vjem (postačí dokonce jen jeho představa), ale také kognitivní konstrukt, například čas vyjádřený v hodinách, dnech, měsících i staletích nebo určitá osoba. Četnost jednotlivých kombinací je zachycena v tabulce 2. Časové údaje mohou být souběžně vyjádřeny v barvách, ale také v prostoru, tóny bývají většinou barevné, mohou však být vnímány také jako chutě nebo hmatové vjemy. Každý synestetik má svoje typické specifické kombinace, a to i v jedné rodině. Synestezie je totiž dědičná a skutečnost, že se vyskytuje významně častěji u žen, podporuje hypotézu, že dědičnost je vázána na chromozóm X, v němž určitý gen nebo geny zabrání „prořezání” (prunning) nadbytečných nervových spojů.

Dny v týdnu, měsíce a některá slova si představuji barevně. Například si řeknu, že v úterý musím do knihovny: dny v týdnu vidím jako protáhlé obdélníky zobrazené zleva doprava jako na nakloněné rovině a barevné – pondělí bílé, úterý žluté, středa je růžová, čtvrtek je červený, pátek modrý, sobota je zelená a neděle je plna hvězdiček – jako když zmáčknete oči přes zavřená víčka. Když si řeknu, že za 14 dnů bude volno, tak vidím ty dny před sebou. Podobně je to i s měsíci – jsou taky barevné a leden začíná napravo a až do března je to na stejné úrovni, pak začínají klesat a léto je dole a pak podzim začíná stoupat, až se prosinec spojí s lednem, vypadá to jako nějaká sinusoida. I měsíce jsou barevné, ale méně než dny. Podotýkám, že se nejedná o barvy jásavé nebo zářivé; jsou tlumené.

Mezi umělci se vyskytuje mnoho synestetiků, což je dáno tím, že ti všichni mají kromě svého daru také velkou pohotovost k vytváření netypických a zajímavých asociací. Konkrétně se o svém vnímání vyjádřil Arthur Rimbaud (od něhož jsem si vypůjčil i název tohoto článku): A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek, já jednou vypovím váš různý vznik a druh… Mezi dalšími nejznámějšími to byli Skrjabin, van Gogh, Kandinský, Nabokov, Poe, Baudelaire, Lizst, Schubert, Beethoven a další. Z českých básníků se k synestezii přihlásil Miroslav Holub. Tato skutečnost byla také jednou z příčin, proč nebyl věnován synestezii dostatečný zájem; vědci ji považovali spíše za výplod fantazie než za objektivní skutečnost. Druhou brzdou výzkumu byla dlouhodobá vláda behaviorismu jako objektivní vědecké metody a subjektivním prožitkům a introspekci nebyla přikládána taková důvěra. Třetí příčinou byla skutečnost, že sami synestetici si nebyli jisti při popisu svých prožitků a byli také na pochybách, zda se nejedná jen o dětské vzpomínky.

Když tak nad tím přemýšlím, tak modrou barvu je nejsložitější odhalit – vím, že tmavý odstín u některých písmen nebo číslic je tvořen modrou barvou, ale rozhodně nemůžu říct, že je to modré. Co se týče telefonních čísel nebo slov, tam je to zastřeno o něco víc tím, že se barva rozplývá do jakéhosi průměru jednotlivých obsažených barev…

Písmena vidím v barvě, v jaké jsou napsána (tedy třeba všechna modrá). Kdybyste se ale zeptal, jak si je představuji, řekla bych vám, že to je přece jasné: A je červené, B je hnědé – ani světle, ani tmavě, C je žluté jako citronová dužina, D je hodně tmavě hnědé, E je modré, F světlounce fialové…

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 10/2010 nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace