5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > I labilní člověk může tvořit zdravé umění

I labilní člověk může tvořit zdravé umění

Autor: Pavla Koucká | Datum: 5.12.2007 | Vydání: 12/2007

Nemyslím, si, že by umění dokázalo duševně nemocného umělce uzdravit, říká Pavel Machotka, profesor psychologie a malíř. Ale mohlo by to být horší, když by dotyčný umění neprovozoval. I částečná a dočasná pomoc má svůj smysl.

Jaká je hlavní motivace umělce?

Na začátku je touha poznat a uplatnit sebe sama, ať už si to umělec uvědomuje, nebo ne. Také snaha vytvořit něco krásného, uceleného, významného a někdy i touha stát se slavným, vydělat spoustu peněz. Ale žádný umělec neví, kde bude za deset let, ba dokonce ani, co bude dělat zítra—tím chci říct, že nejen styl, ale i motivace se mění. Přistoupímli k modelce, ona tam jen tak nesedí, působí na mě. A podobně na mě od počátku působí i sama malba – pár tahů, a už je musím brát v úvahu. Každý tah zužuje pole volnosti. Dílo se vyvíjí a spolu s ním i my.

Hovořil jste o touze poznat sebe sama, rozumějí umělci sami sobě?

Lidé se mohou poznávat různými způsoby. Někteří zvolí profesi psychologa, jiní se věnují umělecké tvorbě – zejména literatuře, řeč přece vznikla jako prostředek vyjadřování a porozumění. Samozřejmě: jsou i lidé, kteří se poznat nechtějí, ti se však nestávají ani umělci, ani psychology, ale třeba úředníky nebo politiky. I ti se snaží svou psýché ovládnout, ale dělají to jinak než umělci. Umělci jsou v tomto podobnější psychologům, a mají dokonce větší úspěch, protože jsou přímo v tom psychickém materiálu, dotýkají se jej. Psychologové, kteří se chtějí poznat skrze psychologický výzkum, bývají zklamaní, neboť to je odvádí od reality a pra-xe do teorie a abstrakce.

Ale mezi umělci je oproti všeobecné populaci také více lidí s psychickými potížemi…

To je zčásti pravda, například hudební umělci skutečně trpívají častěji depresí a maniodepresivitou – respektive bipolární poruchou. Nevím ale, zda lze něco podobného říci i o malířích. Myslím, že malíři, i když trpí neurózou, mají vcelku štěstí v tom, že je malba spojuje s něčím konkrétním mimo jejich já. Na rozdíl od hudebníků i spisovatelů. Ti toto štěstí nemají, jejich dílo není hmatatelné.

Celkově si nemyslím, že by umění dokázalo uzdravit umělce z duševní nemoci. Ale mohlo by to být horší, když by dotyčný umění neprovozoval. I částečná a dočasná pomoc má svůj smysl.

Ze statistik vyplývá, že nejčastějšími sebevrahy jsou mezi umělci básníci – respektive ženy básnířky. Je důvodem též „nehmotnost“ jejich děl?

Ano. Ale musíme se na to podívat i z jiného úhlu: Vezměme ženu, která prožila určité trauma. Co s tím? Potlačit se to nedá. Může zkusit terapii a může to být úspěšné. Může naopak – anebo záro-veň – zkusit svou bolest nějak vyjádřit. A vyjadřo-vat to poezií jde lépe než třeba prózou, protože pró-za musí být organizovanější. Básně jsou mnohem blíže podvědomí; jsou tedy slibnější, i když konec konců nedostatečné.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace