5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > I pečující potřebují pomoc

I pečující potřebují pomoc

Autor: TEREZA SOUKUPOVÁ | Datum: 6.9.2006 | Vydání: 9/2006

Péče o vážně či chronicky nemocného člena rodiny patří k náročným životním situacím. Klade veliké nároky na fyzickou i psychickou odolnost a adaptabilitu pečujícího, a výrazně zasahuje do rodinných vztahů.

S diagnózou život ohrožujícího či významně omezujícího onemocnění se členové rodiny vyrovnávají stejně jako nemocný sám. I oni prožívají různé obavy, úzkosti, strachy, pocity bezmoci a beznaděje. I v jejich prožívání můžeme najít křivku psychické odezvy na příchod a rozvoj závažného onemocnění tak, jak ji popsala Elizabeth Kübler-Rossová (viz rámeček). Někdy se stále ještě stává, že se diagnózu dozví dříve rodina než nemocný sám. Příbuzní pak mívají tendenci „ochránit“ nemocného před realitou. V rodině se začínají rozehrávat různé konspirační hry. Přitom sami rodinní příslušníci potřebují své pocity projevit, a kvůli takové hře nemohou. Nemohou pak ale ani poskytnout oporu a pomoc nemocnému. V rodině dochází k poruchám komunikace a nejsou uspokojovány základní psychické potřeby - jednotliví členové spolu nemohou sdílet starosti ani radost, nemohou být autentičtí, objevují se pocity viny či vztek a míra jejich zatížení se ještě zvětšuje. Dlouhodobé emoční napětí často provázejí intrapsychické a interpersonální konflikty.

Pokud se o diagnóze nehovoří, zvyšuje se úzkost i samotného nemocného. Vyhýbání se hovoru o nemoci či blížící se smrti má dopad nejen na vztahy v rodině, ale i na kvalitu života každého jedince rodinného systému.Vyrovnávání se s nemocí se tak u všech zpomaluje, nebo se dokonce zastaví. Za „racionálním“ rozhodnutím chránit nemocného před realitou nemoci bývají často nevědomé obranné mechanismy příbuzného - například popření či projekce pocitu neschopnosti unést tuto situaci.

Co musíme umět přijmout

Jde-li o závažné onemocnění v akutní fázi, musí se rodina adaptovat na diagnózu, první léčbu, relaps onemocnění a na komplikace léčby. Jednotliví členové nereagují většinou kompatibilně jeden s druhým či s nároky situace. Někdy bývají zdraví ve větším akutním stresu než nemocný a přehlédnutí jejich potřeb se může ukázat jako značně nebezpečné. Již samotné podání informací zdravotníky může rodině pomoci posunout se od afektivní k efektivní odpovědi na situaci.

V chronické fázi onemocnění je třeba se vyrovnat s dlouhodobou hospitalizací svého člena, s dlouhou léčbou, s jeho návraty domů, s obdobími remise a konečně i s jeho umíráním. Pokud budeme pohlížet na rodinu jako na systém, dochází v něm při dlouhodobé péči o nemocného k přerozdělování rolí a odpovědnosti tak, aby byla rovnováha systému zachována. Členové rodiny mohou však kvůli zátěži regredovat ve svém fungování na nižší vývojovou úroveň.

Rozhodne-li se rodina pečovat o svého dlouhodobě nemocného doma, její přínos spočívá v tom, že mu poskytuje především emoční podporu, spolupodílí se na rozhodování týkající se péče o něj a vykonává ošetřovatelské úkony,které v lůžkových zařízeních provádí vyškolený personál. Tím se do určité míry zvyšuje pocit moci v prožívané bezmoci. V rodině se však také snižuje ekonomický a sociální standard, protože jeden člen zpravidla zůstává doma,soustředí se často jen na péči o nemocného a uzavírá se sociálním kontaktům.

Nezůstat na péči sám

Většinou není v silách jednoho člověka obsáhnout veškerou péči o těžce nemocného. Je přímo nutné, aby se střídalo více lidí. Pečující mívá sklon zanedbávat své vlastní tělesné, duševní i duchovní potřeby, má sklon odbývat se,nebo klade na sebe nároky zvládnout veškerou péči sám, nezatěžovat ostatní. Je však zcela nezbytné, aby pečující myslel také na sebe. S postupujícím časem se u něj totiž může objevovat či prohlubovat úzkost a vnitřní nouze,může se vzedmout široká škála negativních pocitů (závist, hněv a podobně) až psychické obtíže, anebo může dojít dokonce k emocionálnímu vyhoření tak, jak jej známe u pomáhajících profesí. Stává se, že širší rodina a přátelé neposkytují dostatečnou oporu, zvláště, když se s nimi pečující delší dobu nestýká nebo odmítá jejich nabídky pomoci, případně je-li okolí rozpačité, jak má k pečujícímu přistupovat. A tak se rodina může dostat do emoční asociální izolace.

Pokud péče o nemocného v domácím prostředí trvá týdny, měsíce, někdy i roky, musíme v každém případě myslet na možnost vyčerpání celé rodiny a jejích emocionálních zdrojů. Kupříkladu nedostatek spánku může vést k napětí,ke zlobě a pocitu, že je pečující na vše sám. Fyzické vyčerpání bývá doprovázeno psychickým vyčerpáním, na kterém se podílí úzkost a nejistota ohledně doby a způsobu úmrtí nemocného. Rodinní příslušníci mohou být zavaleni novými rolemi a požadavky, kterým musí čelit. A navíc nemocný nejednou není schopen akceptovat ztrátu dřívějších rolí a pozic a svoji stávající závislost. A tak dochází ke konfliktům a neshodám v době, kdy je nejvíce potřeba blízkost a sdílení. Proto je důležité, aby si pečující uměl říci o pomoc a aby vyhledával situace, které mu přinesou radost a pocit uspokojení. Například prožitek umění, přírody, přiměřeného pohybu, dalších vztahů… Z pozitivních zážitků, které „ve světě“ prožije, čerpá sílu a povzbuzení, a tak nemocného nakonec také obohatí.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 9/2006
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace