5000
Kdo mi vypnul mozek? Psychowalkman Audioteka.cz Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Nová Psychologie dnes

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jak budovat vztahy na celý život

Jak budovat vztahy na celý život

Autor: Mojmír Sedláček | Datum: 31.10.2017 | Vydání: 11/2017

Mluvíme-li o lásce na celý život, často vidíme v očích druhých nedůvěru. „Vždyť je to přece nesmysl,“ můžeme občas slyšet. Je tomu skutečně tak? Jak dosáhnout dlouhodobě spokojeného vztahu? A co naopak fungující soužití dvou lidí zadupe do země?

Jak budovat vztahy na celý život

Opravdová láska je totiž především akcí a závazkem. Nespočívá pouze v citu, nýbrž v aktivních skutcích směřujících ke zlepšení života vlastního i milovaného partnera.

Jak je možné, že o tématu lásky na celý život vůbec přemýšlíme? Není nám přece jakožto socializovaným zvířatům bližší střídání partnerů s cílem vytvořit co nejsilnější populaci našich dětí? Devatenácté století dalo těmto evolučním myšlenkám pořádně na frak. Do té doby totiž byla manželství uzavírána především z ekonomických či politických důvodů. Jednalo se o záležitost rozumu, nikoli citů. Koncept romantické lásky přinesla rostoucí emancipace žen a další společenské změny, které se v proměnlivém předminulém století urodily. Na čemž ovšem není nic špatného – jakožto druhu homo sapiens jsou nám k dispozici vlastně veškeré možnosti partnerského svazku, který známe. Evolučně tedy nejsme předurčeni ani k polygamii, ani k monogamii. Až okolnosti jako například aktuální reprodukční efektivita či společenské klima rozhodují o tom, k jaké variantě se přikloníme.

Láska, nebo zamilovanost?

Láskou se zabýval i uznávaný psychiatr a spisovatel Morgan Scott Peck. Ve své literární prvotině s názvem Nevyšlapanou cestou načrtl svou koncepci lásky, vycházející z dlouholeté terapeutické praxe. Duchovně založený autor zmiňoval důležitost lásky jako základu pro duchovní růst, a to svůj vlastní i druhých lidí. Jeho přístup zaměřený na to, co všechno láskou není, si zaslouží pozornost i dnes, jelikož platnost mýtů kolem lásky přetrvává i v digitálním věku. Předně je nutné rozlišovat mezi láskou a zamilovaností. Zamilovanost je odrazem chemických procesů, které mohou vzniknout i během sekundy. Jedná se o akutní náklonnost k tomu druhému, jež vede až k poblouzněným romantickým představám. Mýtus romantické lásky, která je ve společnosti považována za ideál našich vztahových snah, je podle Pecka velmi nebezpečný a do značné míry může za nespokojenost, v partnerských vztazích tak často viděnou.

Opravdová láska je totiž především akcí a závazkem. Nespočívá pouze v citu, nýbrž v aktivních skutcích směřujících ke zlepšení života vlastního i milovaného partnera. Sexuální instinkt, stojící za zamilovaností, po čase vždy vyprchá, nejlepším možným scénářem je však ten, že se chemické procesy transformují ve vědomou oddanost tomu druhému. To s sebou samozřejmě přináší spoustu starostí, obětí, tolerance. Naopak patologickými projevy takzvané lásky jsou kupříkladu závislost či sebeobětování. Pokud jeden bez druhého nemůže být nebo potlačuje svou přirozenost jen proto, aby byl partner za každou cenu spokojený, nejedná se podle Pecka o skutečnou lásku, nýbrž o patologický vztah, který spíše svědčí o neschopnosti vést vyrovnaný vztah. V něm jsou si totiž partneři rovni a jsou spolu, protože spolu chtějí být. Nikoli proto, že nedokážou být bez toho druhého.

Peníze a postel nestačí

Udržitelnosti vztahů se v loňské studii věnoval Mark Dallas z jednoho kalifornského institutu. Zkoumal páry, jimž se podařilo udržet romantický vztah po dobu minimálně sedmi let. Klíčovými body jeho zkoumání byla v souladu se Sternbergem témata intimity a závazku. Co pro spokojené páry vlastně znamená blízkost? Do jaké míry se lidé odhodlali zavázat se jeden druhému? Dallas přišel se čtyřmi faktory, které respondentům výzkumu dlouhodobě pomáhaly zachovat romantický vztah s protějškem: autonomie, zranitelnost, harmonie a psychologická všímavost. Autonomie značí, nakolik bez sebe partneři dokážou být. Pokud souhlasíte s výše popsaným chápáním lásky podle Pecka, tak vás asi nezaskočí, že čím zvládnou partneři být nezávislejší, tím to posiluje i jejich vztah. A i příležitostná fyzická vzdálenost se ukazuje jako dobrá zkouška pevnosti vztahu. Na konci každé takové etapy po sobě totiž partneři o to více touží – tomuto tématu jsme koneckonců věnovali speciální pozornost v minulém čísle. V podobném duchu byla podstatná i zranitelnost, která vyjadřovala otevřenost vůči partnerovi i navzdory rizikům, jež to může přinést. Spokojené páry byly ochotné riskovat, neuzavírat se do své bezpečné bubliny známých věcí, nýbrž vyjadřovaly touhy jít neprozkoumanými cestami s partnerem. Harmonie souvisela se vzájemným naladěním na aktivní či pasivní roli v páru; některým vyhovovalo zůstávat v jednom z těchto dvou módů dlouhodobě, jiné páry se v rolích podle období a situace střídaly. Neexistuje žádný ideální model, důležité je pouze to, abyste se na sebe s partnerem dokázali vyladit a dohodnout. S čímž souvisí i poslední indikátor spokojené lásky, totiž psychologická všímavost. Uvědomovat si své pocity a dokázat správně číst pocity a signály partnera není vždy jednoduché (někdy je to dokonce po čertech složité), ovšem právě tato emoční vyladěnost umožňuje předcházet nečekaným a často také zbytečným konfliktům. Toto kvarteto se tedy ukazuje jako klíčové pro udržení dlouhodobé lásky. Ovšem jak naopak poznáme průšvih?

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 11/2017.


Hodnoťte a doporučte:



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Výroční konference Škola komunikace