5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jak dál žít, když se mi ztratilo dítě?

Jak dál žít, když se mi ztratilo dítě?

Autor: Ludmila Čírtková | Datum: 6.5.2009 | Vydání: 5/2009

Většinu pohřešovaných dětí se podaří nalézt včas nebo se samy vrátí. Někdy přichází pomoc pozdě, jindy se osud dítěte nepodaří objasnit ani po letech. Rodiče pohřešovaných dětí zažívají bolest ze ztráty, stres z nejistoty, strach i pocity viny, ale připustit, že dítě už nežije, je takřka nemožné.

Rodiče pohřešovaných dětí vytvářejí spoustu scénářů o tom, kde dítě je a co se mu přihodilo, většina z nich se pohybuje v pásmu možného. Důležité je, aby měli možnost ventilovat emoce navázané na jednotlivé scénáře. „Očkováním“ proti strachu je naděje - že je dítě zdrávo, že se vrátí, že rodina na něj myslí. Také víra, že rodina jeho zmizení přežije. Rodiče balancují mezi strachem a nadějí, hledají určitou rovnováhu. Přispívají k ní i jiné nadějné události jako svatba či narození potomka v rodině.

Prakticky vždy se dostavuje pocit viny. Může rodiče chránit před emocemi, kterým nerozumějí a které je zaplavují bez jejich vůle. Do nepochopitelné události vnáší totiž zrnko vysvětlení. U sourozenců pohřešovaného dítěte jsou pocity viny spíše součástí magického myšlení. Viní se za to, co se stalo bratrovi či setře. O těchto pocitech je vhodné mluvit, jinak si děti mohou myslet, že mentální fixace rodičů ke ztracenému dítěti (spojená často s opomíjením ostatních sourozenců) je trestem za jejich údajnou vinu. Pokud rodiče nejsou momentálně schopni komunikovat se svými dětmi, měli by zaskočit blízcí příbuzní.

Důležité je pomoci rodičům zvládat okolnosti a podněty, které vyvolávají opakovanou traumatizaci: prázdné místo u stolu, datum narozenin pohřešovaného, začátek nového školního roku. Tlumit bolest takového spouštěče (triggeru) pomůže třeba přeorganizování zasedacího pořádku nebo přisunutí stolu ke stěně. Podstatné je, aby místo pro dítě zůstalo zachováno, ale poněkud jinak. Někteří rodiče váhají konkrétní kroky provést. V pozadí může být subjektivní přesvědčení, že prožívání bolesti je nezbytné proto, aby se dítě vrátilo, že redukce utrpení je projevem nedostatku zájmu o pohřešované dítě. Podle jiné vnitřní hypotézy mají rodiče pocit, že musí trpět tak dlouho, dokud trpí zmizelé dítě. I tak platí: verbalizace těchto představ může pomoci.

Rodiče mají téměř neustále „zadní vrátka“ - dokud se jejich pohřešované dítě nenajde, a je lhostejno, jak dlouho to bude trvat, zůstává konec otevřený. Pro pomáhajícího profesionála to znamená, že se má vyvarovat slov a obratů evokujících konečnost a smrt, protože tím zablokuje své pokusy o poskytnutí pomoci. Místo nich lze používat termíny jako nepřítomnost a zmizení a nehovořit o dítěti v minulém čase, ani tehdy, když rodiče minulý čas užívají. To totiž neznamená, že dávají svolení, aby druzí dělali totéž.

Fáze šoku

Zmizení dítěte vyvolává emocionální šok. Psychika i tělo jsou jako na kolotoči, což se projevuje na schopnosti koncentrovat se, na paměti, na celkové imunitě. Rodiče nevědí, co mají dělat. Nevyznají se v tom, co mají cítit, co si mají myslet a jak se mají chovat. Opakovaně zvedají telefon, aby se přesvědčili, že funguje. Stále otvírají dveře, aby se ujistili, že tam dítě nestojí. Volají přátelům a známým, aby zjistili, zda se tam neobjevilo. Chodí po ulicích a hledají ho. Opakující se aktivity mohou být více či méně smysluplné.

Při podpoře rodičů je vhodné nabídnout určitá „vodítka“ pro usměrňování pocitů, myšlenek a chování, které rodiče zaplavují. Obecně se doporučuje podporovat je ve vyhledávání informací o tom, co se stalo. Ale právě v těchto případech bývají informace sporadické. Policie obvykle nemůže vyčlenit osoby, které by jim byly k dispozici, což může vyvolávat nedůvěru až odpor. Navíc absence informací usnadňuje spekulace. Podpora rodičů v této fázi by proto měla být zaměřena na oddělování faktů od spekulací, na posilování důvěry v profesionální složky, na zprostředkování kontaktů na svépomocné skupiny a vytvoření určitého denního řádu.

Je těžké zachovat denní rutinu, když je život postaven na hlavu. Rodiče nemají motivaci starat se o sebe. O stravu, oblečení, hygienu, bezpečí. Denní rozvrh je nutné stavět právě s ohledem na saturaci těchto základních potřeb. Je vhodné začleňovat do něj chvilky, kdy je rodina spolu a sdílí své pocity. Jednoduché úkoly, jako venčit psa, chodit do schránky atd., přispívají k pomalému znovuobnovování kontroly nad životem. Jsou dny, kdy rodiče rozvrh zvládnou, jsou dny, kdy ho prostě nezvládnou.

Přijetí dočasné nepřítomnosti dítěte

Když čas běží a dítě zůstává ztracené, rodiče se dostávají do fáze, ve které se učí zvládat jeho krátkodobou nepřítomnost. V ohraničených okamžicích mluví o nejbližší budoucnosti bez něj. Dalším projevem akceptace krátkodobé budoucnosti bez dítěte jsou diskuse o tom, kdy se vrátí - ne okamžitě, ale v budoucnosti. To je zásadní posun v perspektivě nazírání, který by měl být pomáhající osobou podporován.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 5/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace