5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jak fungovala milostná magie našich předků?

Jak fungovala milostná magie našich předků?

Autor: Lucie Hrdličková | Datum: 1.7.2009 | Vydání: 7/2009

Jednou z nejoblíbenějších a nejvíce praktikovaných forem magie na celém světě je magie milostná, někdy nazývaná také magie lásky či erotická magie. Ačkoli byla využívaná ženami především v minulosti, je dodnes živým kulturním fenoménem -významně zasahuje do reálného partnerského života a uplatňuje se při formování, rozvíjení a udržování partnerských vztahů.

Milostná magie zasahovala do mnohých reálných partnerských vztahů. Uplatňovala se především při jejich navazování, ale i později při jejich rozvíjení a udržování. Fungovala i v situaci proměňujících se názorů na podobu partnerského soužití, na role muže a ženy v milostném vztahu a na význam závaznosti rodinného svazku. Hlavním cílem milostné magie bylo dosažení milostných záměrů. I když byly ženy zpravidla iniciátorkami využití magie, milostná magie nebyla zavrhována ani muži. Ti se však k jejím praktikám uchylovali méně, což odráželo rozdílné sexuálních role a požadavky žen a mužů na partnerský vztah.

Základním rysem milostné magie praktikované ženami v českých a moravských zemích a na Slovensku byl vliv různých regionálních zvyklostí. Neexistoval tedy jednotný, pro všechny závazný systém milostné magie. Naopak badatelům z řad etnologů, historiků a kulturních a sociálních antropologů se podařilo doložit vznikání rodinných, generační výměnou předávaných a pro širší společnost tabuizovaných podob milostné magie. Výrazným rysem je multifunkčnost jednotlivých magických i pověrečných praktik a jejich vzájemná provázanost.

Očarovaný milý

K milostné magii se v prostředí české a slovenské vesnice koncem 19. století a v průběhu 20. století běžně vázalo a dodnes ještě někde váže mnoho pověrečných a magických úkonů. Naše babičky věřily, že si lze pomocí magie lásku druhého naklonit takzvaným očarováním vyvoleného.

Očarování spadá do oblasti záškodné magie, ostatně i v té milostné mohlo mít záškodné cíle, nicméně směřovalo především k získání a udržení si partnera magickou cestou, k vyřazení soků a sokyň a k rozdělení životních partnerů. Pokud se o někom řeklo, že je očarovaný, znamenalo to, že podlehl negativnímu magickému působení člověka, který má schopnost takto na druhé působit. O jakého člověka šlo? Většinou o silnou osobnost, s uhrančivým pohledem, fyziognomicky se odlišující od svého okolí. Často se v představách prostého lidu jednalo o starší ženu, nejlépe neprovdanou či vdovu. Tento obraz přetrvává u většiny populace dodnes.

Očarovaní lidé podle historických dokladů i tvrzení tehdejších současníků vykazují různé příznaky – jak fyzického, tak psychického chaa trápí je určitý okruh neduhů. Podle lidových představ postihne očarovaného „choroba magické lásky“. Například u milostných úkonů zaměřených k získávání a udržení si partnera má očarovaný člověk pociťovat „srdcebol“ za osobou, která se ho snaží přimět k lásce a magicky si jej připoutat. Takový člověk vnímá fyzickou potřebu být v její přítomnosti. Jeho duševní stav je psychicky rozkolísaný, a proto je lehce manipulovatelný. Může být i osobou „posedlý“ a pociťovat fyzické obtíže, pokud se nenachází v její blízkosti. Proto, když chtěl někdo zmanipulovat druhého ve svůj prospěch nebo ublížit skutečnému či potenciálnímu sokovi, šel za ženami, o kterých se vědělo, „že to umí“ a že mají schopnosti přivodit lidem neštěstí, zlo nebo si je podrobit. Očarováním se v rámci milostné magie zabývaly ženy považované za čarodějnice (strigy a bosorky) a starší ženy oplývající magickými schopnostmi. Jako médium se při očarování používala část oblečení, vlasy či jiný předmět osoby, která měla být „očarovaná“, nebo její figurka či zvíře, které ji mělo reprezentovat. Vycházelo se z představy magie podobnosti a kontaktu. Např. děvčata na Moravě vkládala vlasy mládence, o kterého usilovala, do osiky – „aby se touhou chvěl jako vlasy v osice“, nebo mu dala sníst maso ze slepého kotěte, „aby je slepě miloval“. Ve středních Čechách bývala oblíbená praktika, kdy čarující přimíchal osobě, o kterou měl zájem, několik kapek vlastní krve z malíčku nebo popel ze spálených vlasů. Časté bývalo také očarování magicky účinnou látkou, na Moravě a na Slovensku nazývanou porobeniskem. Tím byla např. voda použitá k omývání mrtvého. Lidé věřili, že pokud někdo projde místem, kde byla voda vylita, onemocní nebo brzy zemře.

Obrana proti čarám v milostné magii byla ponechána na každém jednotlivci a závisela na povaze magického aktu. Čárám se lidé bránili různými magickými prostředky, například pitím svěcené vody, modlitbami, amulety, světlem a ohněm. Záleželo ovšem na tom, zda se jednalo o ochranný akt, který měl předejít tomu, aby k očarování došlo, či zda se jednalo o očistný akt – tedy akt, který měl následků očarování zbavit.

Věštba určí vyvoleného

K určení svého nastávajícího životního partnera používaly ženy věšteb. Sloužily jim k tomu nejrůznější praktiky, pomůcky a předměty. V našich zemích věštily dívky například pomocí podkovy, zrcátka, kyvadélka, čajové lžičky, prstenu, papírků nebo poživatin (jablka či vajíčka).

Věštby měly prozradit, zda se děvče v dohledné době vdá, eventuálně v jakém časovém horizontu jej sňatek čeká. Dotyčné osobě měly podat zprávu o tom, kdo je pro ni vhodným partnerem – o jakého člověka půjde, jaký bude jeho rodinný stav, jeho věk, a také o tom, jak ho předem rozpozná. Měly určit, odkud budoucí partner přijde, případně zmínit jeho jméno či iniciály. Ještě v 80. letech 20. století se v některých vsích na východním Slovensku běžně věštilo ze štěkotu psa – ze stejného směru měl přijít budoucí manžel. U některých věšteb byly kromě magických prostředků důležité podmínky aktu, tedy místo a čas, za jakých měly být vykonány.

Věštby představují dnes ucelenou a specifickou část milostné magie, která prochází autonomním vývojem. Dochází k redukci jejich počtu, a také ke změnám v postupech věšteckých praktik. Důvodem je skutečnost, že se tyto praktiky v prostředí velkoměsta špatně aplikují. Navíc se mění postoj k autentičnosti věšteb, a to kvůli odlišným nárokům při výběru partnera. Věštby tak plní spíše společensko-zábavní funkci než funkci reálné předpovědi. Nicméně i v dnešní době se některé ženy z města i vesnice k věštbám uchylují. Nejčastěji věští pomocí kyvadélka a papírku s iniciály ctitelů. Věří, že se kyvadélko nad jménem toho pravého rozhoupe. K věštbám přistupují tehdy, pokud potřebují udělat důležitá milostná rozhodnutí, např. volí mezi více partnery. Význam většiny věšteb již není současným ženám znám. I výklad věšteb není jednoznačný, záleží na osobě, která vykladá či si nechá vykládat, na její interpretaci viděného či slyšeného, jediné možné vysvětlení neexistuje. Stejně jako se příliš neorientujeme ve starověké mytologii či biblické symbolice, neorientujeme se ani ve věštbách a předpovědích. Toto „umění“ a myšlenkové dědictví jsme z našeho života vypustili. Věštby zanechávají tedy dotyčnému velmi široké pole vlastní iniciativy při jejich naplňování.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2009
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace