5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jak na šikanu

Jak na šikanu

Autor: Michal Kolář | Datum: 25.1.2006 | Vydání: 2/2006

Zákeřnou a někdy až smrtelnou chorobou skupinové demokracie je šikanování. Naštěstí existují cesty, jak jeho epidemický výskyt zastavit.

V posledních 20 až 30 letech se školní šikanování stalo předmětem mezinárodního zájmu. Jako první se výzkumu šikanování začali věnovat ve Skandinávii, následovalo Japonsko, Velká Británie a Irsko. Nyní probíhá výzkum v řadě evropských zemí, v Austrálii, na Novém Zélandu, Kanadě a ve Spojených státech. Ukázalo se, že tento fenomén je mnohem rozšířenější, než se předpokládalo. Komparativní studie (Morita, 2001) například ukázala, že v Anglii je šikanováno přibližně 40 % dětí, což odpovídá i výzkumům v ČR (Havlínová a Kolář, 2001; Kolář, 2005).

Jak se dá tomuto destruktivnímu fenoménu čelit? Co se dělá ve světě, ale i u nás, aby se situace zlepšila? Hlavní strategie řešení spočívá ve školních intervencích. Je to pochopitelné, protože je jednoduší pracovat ve škole než bojovat se širšími společenskými a rodinnými negativními vlivy. Speciálních školních intervenčních programů je však přesto po celém světě poměrně málo. A ještě méně je těch, které byly ověřovány.

Jak snížit šikanu o polovinu

První rozsáhlá školní intervenční kampaň byla na celonárodní úrovni zahájena v roce 1983 v Norsku. Ve školách byly rozdány dotazníky, naučné materiály a videa pro učitele, rady pro rodiče a byla provedena celková masová publicita. Tato kampaň probíhala ve dvojím provedení. Jedna byla vedena E. Rolandem a druhá doplněná rozsáhlým intervenčním programem D. Olweusem.

Roland (1989), který výzkumně sledoval 37 škol ve Stavangeru, zjistil, že od roku 1983 do roku 1986 nenastal žádný pokles šikanování. Co mohlo stát za takovým neúspěchem? Domnívám se, že zde chyběla systematičtější intervence, vlastní kampaň měla pouze povrchní záběr, sama o sobě je naprosto bezmocná. Významnější pozitivní změna vyžaduje zejména výcvik pedagogů a zavedení speciálního programu s podporou supervize.

Naproti tomu Dan Olweus byl v letech 1983–5 pověřen ministerstvem školství k vedení celonárodní kampaně proti šikanování. Nadstandardní součástí této frontální strategie byl intervenční program What We Can Do About Bullying (Co můžeme dělat se šikanováním?) na 42 základních a středních školách v Norsku. Výsledkem programu bylo snížení výskytu šikanování během dvou let o 50 %, a to jak u dívek, tak u chlapců. Kromě toho také děti méně popisovaly asociální chování. Šikanování se nezvyšovalo ani mimo školu (Olweus 1993). Tyto výsledky jsou mimořádně povzbudivé a jsou doposud největším úspěchem na poli boje proti šikaně. Sám Olweus k tomu říká ve své knize (1993): „Účinky programu jsou považovány za velmi pozitivní zejména proto, že mnoho předchozích pokusů snížit agresivní a antisociální chování bylo relativně neúspěšných.“

Jelikož výsledky Olweusova intervenčního programu nebyly dosud překonány, nelze divit, že další programy z něho více či méně vycházejí. Například expertka na šikanování z Wisconsinu v USA Dorothy Espelage (Crawford, 2002) říká, že jsou v boji proti šikanování na začátku. Není podle ní užitečné objevovat již objevené, ale smysluplné je využití účinných Olweusových programů. Stalo se tak jak v Jižní Karolíně v USA (Olweus a Limber, 1999), tak ve Schlewig-Holsteinu v Německu (Hanewinkel a Knaack, 1997). Překvapivé je, že oba reprodukované programy nezopakovaly úspěch Bergenských výsledků.

Ve Velké Británii byl nejrozsáhlejším intervenčním programem Sheffieldský projekt, který proběhl v letech 1991–4 (Smith a Sharp, 1994). Tento tým pracoval s 23 školami (šestnácti základními a sedmi středními) po dobu čtyř intervenčních etap. Každý tým vyvinul celoškolní přístup a vybral si z několika možností. Během této studie byl zaznamenán 17% pokles šikanování na základních školách, zatímco na středních škol došlo ke snížení pouze o 3 až 5 %.

Zajímavý program byl uskutečněn ve Flandrech v Belgii (Stevens, 2000). Realizační tým zde pracoval s 18 základními a středními školami, které prošly jedním ze tří podprogramů – intervencí s podporou týmu, intervencí bez podpory nebo pouhou kontrolou. Intervence zahrnovala celoškolní politiku, školní výuku a práci s agresory. Ve srovnání s kontrolou přinesla smíšené modely pozitivních změn na základních školách a nulové výsledky na školách středních. Podpora výzkumného týmu neukázala výraznější změny, což odporuje našim zkušenostem.

Existují i jiné zajímavé programy, z nichž většina vychází ze zkušeností Olweuse. Často ovšem nereflektují svou účinnost.

Český intervenční program

V tomto textu se zaměřuji pouze na ověřené speciální školní programy. Nezabývám se tedy programy obecné prevence či programy budování příznivého sociálního klimatu. V Česku byl dosud ověřován pouze jediný speciální školní program proti šikaně, který zde krátce nastíním.

Český školní program proti šikanování je speciální, celoškolní, stojí na třinácti klíčových komponentách a probíhal v rámci širšího projektu Zdravá škola. Při jeho tvorbě jsem se (Kolář, 2003) opíral především o teorii a metodiku, která je zpracována v knize Bolest šikanování.

Základní varianta programu je určena zejména pro ty školy, kterým se podařilo vytvořit příznivé sociální klima. Vycházíme z empirických a výzkumných zjištění, že je nutné propojení obecných preventivních programů, které rozvíjí bezpečné vztahy mezi všemi členy školního společenství, se speciálním programem proti šikaně. Až kombinace obecného a speciálního přináší zásadní změnu. Tato významná skutečnost bývá přehlížena.

Program se zaměřuje výhradně na specifickou primární prevenci a prevenci sekundární. Nutná propojenost se sekundární prevencí by nás mohla překvapit, nicméně šikanování je velice komplexním fenoménem. Zárodečné podoby šikanování se vyskytují více či méně na všech školách, a to téměř ve všech třídách. Z tohoto prostého důvodu je důležité, aby pedagogové uměli diagnostikovat a léčit počáteční stádia šikanování. Další zádrhel spočívá v tom, že i ta nejlepší škola nedokáže zcela zabránit rozvinutí pokročilé šikany. V takovýchto případech musí pedagogové umět spolupracovat s odborníky ze servisních zařízení.

Zásadním rozměrem našeho programu je celoškolní přístup. Jestliže chce škola děti chránit před šikanováním, musí všichni její pracovníci tento úkol přijmout za svůj. Prevenci nemůže dělat jeden člověk, i když je výborný odborník a pracuje na plný úvazek. Jednotlivec může pouze „hasit požáry“. O celoškolním přístupu můžeme mluvit tehdy, když se nám podaří včlenit speciální program proti šikaně do systému školního vzdělávacího programu.

Poslední podstatnou charakteristikou programu je smysluplná struktura klíčových komponent. Seznam možných opatření proti šikanování bývá u některých programů velmi dlouhý. Přesto se může jednat pouze o vršení různých metod, u nichž netušíme, jak fungují. Na základě našeho projektu bylo specifikováno 13 obecných klíčových komponent, které by neměly v nějaké podobě chybět v žádném programu (viz tabulka).

Povzbudivé výsledky

Dvouletý projekt MŠMT ČR, který se zabýval ověřováním speciálního programu proti šikanování, byl ukončen v prosinci 2003. Výsledky jsou povzbudivé. Dají se srovnat s účinností světoznámého Olweusova intervenčního programu. Čtyři měsíce po zavedení programu šikana klesla v experimentální škole průměrně o 42,5 %. Ve třídách, kde pracovali členové užšího realizačního týmu, se snížil výskyt přímého i nepřímého šikanování o 50 až 75 %. K největšímu efektu přitom dochází po dvou letech fungování programu. V kontrolní škole, která měla podobné charakteristiky jako škola experimentální, ale žádný program zaměřený na šikanu v ní neprobíhal, zůstal výskyt šikanování nezměněn.

Kdyby tedy všechny základní a střední školy v ČR použily tento speciální program podobným způsobem jako byl použit na experimentální Zdravé škole, počet šikanovaných žáků by se v poměrně krátké době snížil o 255 tisíc. V roce 2005 byl díky iniciativnímu zájmu a finanční podpoře Nadace Eurotel nastartován tříletý projekt MIŠ – minimalizace šikany, v jehož rámci bude program zaváděn na 20 školách. Úkolem projektu je připravit program k systémovému zavádění do českých škol. Pokud použijeme příměr z oblasti farmacie, jsme ve fázi vyvinutého léku, který je třeba řádně otestovat a následně jej učinit široce dostupným – informovat o jeho vzniku na jedné straně pedagogy a vedení škol a na druhé straně rodiče, aby po své škole žádali aktivní zapojení do boje se šikanou.

Pro efektivní využívání školních intervencí je důležitá analýza úspěšnosti, případně neúspěšnosti konkrétních programů. V tomto smyslu upozorním na rozdíl mezi českým programem a programem profesora Olweuse. Vidím ho v metodice řešení existujících šikan. Domnívám se, že právě zde narážíme na slabinu Olweusova programu. V této oblasti obsahuje jeho, ale i další příbuzné programy, nešťastné omyly. Olweus například nepracuje s faktem zásadní odlišnosti řešení u počátečních a u pokročilých stádií šikanování. Rovněž nepočítá s výskytem neobvyklých forem šikany, které vyžadují doladění našich metod. Chybí mu diferenciální diagnostika a metodika alternativní léčby šikanování. Omyly profesora Olweuse jsem podrobněji rozpracoval v Učitelských listech (Kolář, 2003-04).

K šikanování je zapotřebí souhry, řady příčin a podmínek v oblasti lidské přirozenosti a společensko–kulturního kontextu. Přesto výsledky ukazují, že i školní intervence samy o sobě mohou mít významný dopad na snížení výskytu ničivé agrese. A to je pro naši snahu zastavit epidemii šikanování důležité.

***

OPATŘENÍ PROTI ŠIKANĚ
*  společné vzdělávání a supervize všech pedagogů;
*  užší realizační tým (ředitel, zástupci třídních učitelů, metodik školní prevence, metodik programu školy podporující zdraví, řešitel projektu);
*  zmapování situace a motivování pedagogů pro změnu;
*  společný postup při řešení šikanování;
*  prevence v třídních hodinách;
*  prevence ve výuce;
*  prevence ve školním životě mimo vyučování;
*  ochranný režim (demokraticky vytvořený smysluplný vnitřní řád, účinné dozory učitelů);
*  spolupráce s rodiči;
*  školní poradenské služby;
*  spolupráce se specializovanými zařízeními;
*  vztahy se školami v okolí (domluva ředitelů na spolupráci při řešení šikany, účast žáků z různých škol);
*  evaluace.

Foto popis| Kdyby všechny základní a střední školy v ČR použily zde popsaný speciální program proti šikaně, počet šikanovaných žáků by se v poměrně krátké době snížil o 255 tisíc.
Foto autor| ilustrační foto Jiří Kučera

O autorovi| Michal Kolář (1951) - Etoped a psychoterapeut. Vytvořil původní speciální teorii a metodiku diagnostiky a léčby školního šikanování. Je autorem knih Skrytý svět šikanování ve školách a Bolest šikanování. Vede kurzyprevence šikanování, poskytuje konzultace a supervize.

Kompletní literatura: 
*  CRAWFORD, N. New ways to stop bullying. Monitor on psychology. Volume 33, No. 9 October 2002. [cit. 26.4. 2003] Dostupný z WWW – http://www.apa.org/monitor/oct02/bulllying.html 
*  Havlínová, M., Kolář, M.(2001). Sociální klima v prostředí základních škol ČR. Praha: MŠMT ČR. (Úplná studie k nahlédnutí na odboru mládeže MŠMT.) 
*  Hanewinkel,R.,Knack,R.(1997). Mobbing: Gewaltprävention in Schule in Schleswig-Holstein. Report.Landdesinstitut Schleswig-Holstein für l´raxis und Theorie der Schule. 
*  Kolář, M. (2005). Školní násilí a šikanování. Ostrava: CIT, Ostravská univerzita. 
*  Kolář,M. (2005). Výzkum výskytu šikanování na ZŠ v rámci projektu Minimalizace šikany. (nebylo zveřejněno) 
*  Kolář, M.(2001, 2005). Bolest šikanování. Praha: Portál. 
*  Kolář, M. (Ed.) (2004) Školní šikanování. Sborník z první celostátní konference konané v Olomouci na PdF UP 30.3. 2004. Praha: Společenství proti šikaně. 
*  Kolář, M. (2003). Specifický program proti šikanování a násilí ve školách a školských zařízeních. Praha: MŠMT. 
*  Kolář, M. (2003-04). Geniální omyly profesora Olweuse. Učitelské listy 4 (11) 10-12. 
*  Morita,Y. (2001). International comparative study on school bullying: analysis of country data of Japan, England, Netherlands and Norway (Ijime no Kokusi Hikaku: Nihon, England, Netherlands, Norways no Chosa Bunseki). Tokyo: Koneckoshobo. 
*  Olweus,D., Limber,S. (1999). Blueprints for violence prevention: Bullying Prevention Program. Boulder: Institute of Behavioral Science, University of Colorado. 
*  Olweus, D. (1993). Bullying at school. What we know and what we can do. Oxford: Blackwell. 
*  Roland, E. Bullying: The Scandinavian research tradition. In: Tattum D.P., Lane D.A. (Eds.) (1989) Bullying in schools. Stoke-on-Trent: Trentham Books. 
*  Smith, P.K., Sharp, S. (1995). School bullying. Insight and perspectives. London: Routlege. 
*  Stevens, V., De Bourdeauhuij, I., Van Oost, P.(2000).Bullying in Fleminsh schols: An evaluation of anti-bullying intervention in primary and secondary schools. Br. J. Educ. Psychol., 70 (2), 195-210.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace