5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jak (ne)léčit trauma

Jak (ne)léčit trauma

Autor: Eva Špičková | Datum: 7.3.2007 | Vydání: 3/2007

a) oběť musí co nejdříve na vše zapomenout, chovejme se tedy, jako by se nic nestalo;
b) oběť je nemocná, vyléčí ji odpočinek, nečinnost a farmaka;
c) oběť se musí ze všeho vypovídat.
Který z přístupů je „ten správný“?

Pojem „trauma“ v dnešní době prodělává podobný vývoj jako mnohá jiná slova původně vyhrazená slovníku odborníků. Často slyšíme výroky, že někdo „má trauma“ z nemožného účesu, z nevydařené písemky či přísných rodičů. Samotné slovo trauma pochází z řečtiny a znamená „zranění“. V lékařství označuje poškození organismu například v důsledku nehody; v psychologii jím rozumíme narušení psychické integrity nějakým extrémně intenzivním prožitkem. Psychické trauma je však komplexním a diskutabilním jevem, který přesahuje slovníkové definice. Mluví se o traumatu zrození, o sexuálním traumatu, traumatických událostech, traumatických vzpomínkách, traumatickém dětství, traumatických reakcích… Výčet by mohl být dlouhý.

Psychologové většinou trauma charakterizují jako „emocionální zranění“ (Praško a kol., 2003) či „těžké poranění duše“ (Porterfieldová, 1998). Příčiny takového zranění jsou individuální; často se jedná o obzvláště děsivou událost, která ohrožuje tělesnou či duševní integritu člověka. Dle Hodgkinsona a Stewarta (1998) jsou klíčem k porozumění traumatu kognitivní procesy, během nichž se mění předpoklady, respektive se bortí iluze, které člověk chová o sobě („jsem nezranitelný“; „jsem dobrý člověk“) a o světě („svět je bezpečné místo“; „špatné věci se stávají špatným lidem“).

V 80. letech minulého století byla do mezinárodní klasifikace nemocí zařazena diagnóza posttraumatické stresové poruchy (PTSD), jejíž symptomy jsou považovány za viditelné znaky vnitřního procesu nazývaného trauma. Přijetí konceptu PTSD znamenalo pro oběti traumatizujících událostí - či pro přeživší (survivors) - jakési potvrzení, že jejich vnitřní utrpení je reálné, rozpoznané a legitimní (Hodgkinson a Stewart, 1998). V tomto článku se ovšem věnuji traumatu, nikoli PTSD, která představuje poruchu se specifickým klinickým obrazem. V průběhu let totiž došlo ke zvláštnímu vývoji: automaticky se začalo předpokládat, že účastníci jakékoli potenciálně traumatizující události jsou kandidáty na posttraumatickou stresovou poruchu a potřebují včasnou, důkladnou a profesionální psychologickou péči.

Prozaické příčiny tohoto vývoje komentují Hodgkinson a Stewart (1998) následovně: „Lidem je z terapeutických důvodů řečeno, že jejich prožívání je normální reakcí na nenormální zážitek, a pak dostanou z praktických medicínskoprávních důvodů psychiatrickou nálepku.“ Diagnóza (nálepka) se samotnému pacientovi hodí: když je člověku psychicky zle tak, že po určitou dobu není schopen pracovat, nemocenskou či odškodné za pracovní úraz potřebuje. Jenže po čase může překážet.

Jindy však předpoklad nezbytnosti profesionální péče pramení z dobře míněné, ale pochybné snahy „být u toho“. Tato snaha může být důsledkem velké mediální pozornosti věnované katastrofám a pramení spíše z potřeb pomáhajícího, nikoli postiženého. (Hodgkinson a Stewart, 1998)

Psycholog v roli studenta

Brzy se proto začaly objevovat varovné hlasy upozorňující na to, že „zbytečná medicinalizace může stejné množství problémů natropit jako vyřešit“ (Brown a kol., 1992). Začalo se zdůrazňovat, že při práci s traumatem by pomáhající měl následovat individuální cesty svého klienta, „počínat si jako student, nikoli učitel“. Například Shalev a Ursano (2003) tvrdí, že prvotní reakce na traumatizující událost jsou vždy primárně adaptivní - člověk bojuje v rámci svých možností. Většina přeživších netrpí žádnou poruchou, a není tedy třeba hledat v jejich projevech symptomy. Jakkoli bizarní se určité chování může zdát, mezi jeho základní adaptivní funkce patří komunikace s okolím - člověk žádá, křičí o pozornost a pomoc.

Efektivita tohoto volání do značné míry závisí na reakci okolí. Čírtková (2004) v této souvislosti mluví o „kontraproduktivním zacházení s obětí“ založeném na dvou omylech: a) oběť musí co nejdříve na vše zapomenout, proto je třeba se k ní chovat, jako by se nic nestalo; b) oběť je nemocná, vyléčí ji odpočinek, nečinnost a farmaka.

Zajímavé však je, že ve světě psychologů existuje spíše opačná tendence: oběť by neměla jen tak zapomenout, nýbrž si vše vybavit, reprodukovat a náležitě zpracovat. Zdá se, že tento fakt souvisí s podstatou tradiční psychologické léčby. Psychologické nástroje pomoci obětem traumatizujících událostí jsou zejména verbální (psychoterapie jako „léčba slovem“) a zdůrazňují narativní rekonstrukci vzpomínek.

Důraz na převyprávění traumatu má i své společenskopolitické souvislosti. V 80. letech 20. století začalo americké ženské hnutí upozorňovat na to, že trauma se netýká pouze válečných veteránů z Vietnamu, nýbrž stovek a tisíců obětí domácího násilí a sexuálního zneužívání. Následující vývoj rozboural přesvědčení, že sexuální zneužití se objeví tak v jedné rodině z milionu. Vyprávění příběhů o traumatizujícím dětství a rekonstrukce děsivých vzpomínek přestaly být pouze jedním z možných prostředků uzdravení, nýbrž staly se nástrojem politické a osobní rehabilitace obětí - bylo nutné prolomit nepřijatelné mlčení a tutlání týkající se sexuálního zneužívání. Tento názor a s ním spojené metody se však nečekaně rychle rozšířily na všechny formy traumatu. Byl přijat předpoklad, že odkrytí a převyprávění je jedinou pravou cestou vyrovnání se s traumatickými prožitky. Nechcete-li o tom mluvit, je s vámi něco v nepořádku a později se to někde projeví (Slater, 2003).

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 3/2007
nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace