5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Jak se poprat s neurózou

Jak se poprat s neurózou

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 1.7.2009 | Vydání: 7/2009

Na začátku je nejistota, napětí, po prvním týdnu léčby se může člověk cítit ještě hůř než předtím. Postupně převládá soudržnost, spolupráce, nakonec i smutek při loučení – šestitýdenní terapie končí, pacienti z oddělení neuróz se vracejí zpět do každodenního života s předsevzetím: tentokrát to zvládnu!

Dvě ženy třídí barevná klubka vlny, další otírá police v knihovně, mladší muž umývá skleněnou výplň dveří – je pondělí dopoledne a na oddělení neuróz kroměřížské psychiatrické léčebny probíhá pracovní terapie. Zároveň všichni zvědavě čekají na příchod nových pacientů nastupujících na místo těch, kteří svůj šestitýdenní psychoterapeutický program ukončili v pátek. „Tři čtvrtiny lidí mají neurózu, ale jen třicet procent si to přizná. Odvahu k léčbě má jen deset procent z nich,“ říká mi asi čtyřicetiletá žena rovnající do otřených polic knihy. V jejím hlase zní hrdost na to, že patří k oné desetině, která našla sílu své problémy řešit.

„Žádné solidní výzkumy, které by potvrzovaly počet neurotiků v populaci, nejsou,“ říká mi o chvíli později Stanislav Kratochvíl, klinický psycholog, jenž před 39 lety stál u zrodu našeho lůžkového zařízení specializovaného na léčbu neuróz. Vzápětí ale dodává, že neurotické potíže mohou potkat prakticky kohokoli, kdo se dostane do stresových situací, prožije traumatickou událost nebo má konflikty v mezilidských vztazích. Záleží na jejich intenzitě a době trvání. „K rozvoji neuróz samozřejmě přispívá, pokud je člověk osobnostně disponován k chování nebo prožívání, které se nepříznivě odráží na něm samotném nebo na jeho okolí. Na jedné straně se to týká lidí uzavřených, nejistých, nesmělých, úzkostných, kteří ve vzájemných vztazích bývají častěji v pasivnější roli. K neurotickým pacientům z opačného pólu patří lidé explozivní, kteří snadno vybuchují, nadávají a při jednání vyvolávají nepříjemný dojem. Neurotičtí lidé svým vlastním chováním vyvolávají negativní reakce okolí, logicky pak dostávají negativní odezvu – a ta je utvrzuje v přesvědčení, že druzí jsou na ně zlí a nemají je rádi,“ konstatuje Stanislav Kratochvíl.

Neurotické symptomy nejčastěji vznikají kvůli konfliktům v rodině – s partnerem, dětmi či rodiči, hned za nimi se drží interpersonální problémy v zaměstnání. V posledních letech se objevují nové zdroje životní nejistoty a nespokojenosti, například obavy ze ztráty zaměstnání, zadlužení a neschopnosti své dluhy splácet. Člověka, který se dostane do pasti svých problémů, začnou v určitých situacích přepadat úzkostné záchvaty. Bojí se vyslovit svůj názor nebo dokonce vůbec vyjít mezi lidi, objevují se deprese. Martin, jehož výpověď zachytil ve své rigorózní práci o užitku terapie očima pacientů psycholog Martin Jániš, se například svěřuje, že trpěl pocitem, jak je lidem odporný, protože je mu cítit z úst. Raději nikam nechodil, protože se bál odmítnutí. Asi třicetiletý Jakub, současný pacient oddělení, zase nebyl schopen chodit do zaměstnání: „Měl jsem strach, že udělám chybu, že všichni uvidí, jak jsem neschopný, a odsoudí mě.“

K psychické nepohodě se přidružují i somatické potíže – bolesti hlavy, nespavost, třesy, bušení srdce, dušnost, vysoký tlak… Většina neurotiků se při pokusech o řešení problémů orientuje právě na ně. Absolvují řadu vyšetření, navštěvují jednoho specialistu za druhým, aniž by se dobrali jednoznačné diagnózy. Teprve pak obvykle přichází na řadu doporučení k psychologovi či psychiatrovi. V současné době je podle psychologa Jániše už poměrně široká síť ambulantních zařízení, v nichž lze pracovat ve skupině, nebo pacient individuálně dochází za svým terapeutem. Hospitalizace na psychoterapeutickém oddělení pro neurózy tak čeká především na osoby, jejichž potíže se nedaří zvládat ambulantně. Někteří z nich trpí například úzkostnými či panickými poruchami.

„Cíleně se snažíme směrovat pozornost pacientů od somatických potíží k psychice,“ říká psycholog Kratochvíl a staniční sestra oddělení dodává, že u starších neurotických osob je to mnohdy obtížné. „Jsou silně zaměření na tělesné potíže, chtějí řešit především své choroby. Raději by si nechali předepsat několik prášků, než v psychoterapii pracovat na sobě a pokusit se změnit to, co jim v kontaktu s druhými přináší problémy.“ Proto je ostatně v propozicích oddělení uvedeno, že jsou přijímáni pacienti od 18 do 50 let. „I když některé starší máme také – stává se, že šedesátník je myšlenkově mnohem pružnější než leckterý třicátník,“ dodává staniční sestra.

Skupina jako zrcadlo

V průběhu šestitýdenní skupinové psychoterapie je zhruba polovina času věnována tomu, aby pacient porozuměl svým problémům, dokázal je pojmenovat a pochopil, z čeho pramení. Ve druhé části pobytu se těžiště přesouvá k práci na změně, k odstranění sebepodrývajícího chování.

Pětapadesátiletá drobná paní Hana je už unavená ze soužití se svými dvěma dávno dospělými dětmi. „Když jsem skupině vylíčila, v jaké jsem složité situaci, dva lidi se mě rovnou ptali na adresu. Takové skvělé hotelové služby, hned by prý ke mně šli bydlet taky. Vidíte, každému poradím a pomůžu, ale sobě to nedovedu,“ krčí bezradně rameny. Díky dynamické psychoterapii ve skupině dostává pacient zpětnou vazbu, jak na druhé působí, jaké chování je vnímané přátelsky a které přináší negativní reakce okolí a bylo by vhodné ho změnit. Vedle této horizontální úrovně postupuje psychoterapie i po vertikále – pacient se pokouší dobrat kořenů svých problémů, zjistit, jaký prožitek z minulosti ovlivňuje jeho současný život. „Měli jsme tu například pacientku, která prožívala manželskou krizi. Líčila manžela jako neodpovědného člověka se sklonem k pití, který se nestará o domek ani o rodinu. Postupně se ukázalo, že se muž občas staví jen cestou z práce na pivo – jenže pach piva byl té paní tak odporný, že mu už ve dveřích začala vyčítat, co neudělal, nezařídil, co je kde špatně. Na to partner reagoval stažením se do sebe, zavládla tichá domácnost. Nakonec jsme se dobrali toho, že otec té paní pil, byl hrubý, nezajímal se o děti a ona měla strach, aby manžel, na kterém jí záleželo, nedopadl stejně. Jenže zvolila ten nejméně šťastný způsob komunikace. Pochopila to až ve chvíli, když se jí jeden ze spolupacientů zeptal: ty by ses těšila domů, kdyby ti ten druhý pořád jen něco vyčítal?,“ vzpomíná profesor Kratochvíl.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 7-8/2009
nebo v On-line archivu.

Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace